Komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych ocenil někdejšího ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a exministra kultury Daniela Hermana. Slova jeho obdivu si Herman vysloužil tím, že přijal místo v Radě vlády pro lidská práva a čerstvě se „spustil“ s premiérem Andrejem Babišem a hnutím ANO. Funkce v Radě je neplacená, neplyne z ní praktický politický vliv, nedá se však říct, že by událost neměla význam. Podle Fendrycha je Herman „stavitelem mostů“ v rozdělené společnosti (rozuměj mostů k Babišovi a jeho lidem), „moderátorem“, který „neodsuzuje, překračuje hranice, vstupuje do cizího, jemu nevlastního prostoru“. Podle mě je Herman naopak příkladem pofidérního činitele dnešní doby: nezásadový, rozměklý člověk, který baží po funkcích (o ty volené se uchází neúspěšně), mluví kluzce, sleduje své přízemní zájmy a nestará se, co tím způsobuje. Fendrychova argumentace v jeho prospěch se mi zdá nepřijatelná.

S Hermanovým členstvím ve zmíněné Radě se to má takto: letos v dubnu jmenovala Babišova vláda novou zmocněnkyni pro lidská práva (a výkonnou místopředsedkyni Rady, které formálně předsedá premiér). Stala se jí exministryně spravedlnosti, právnička a poslankyně za hnutí ANO Helena Válková. V reakci na její nástup rezignoval na členství v Radě vysokoškolský pedagog Daniel Kroupa. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že Válková nemá pro funkci předpoklady: problematikou lidských práv se nezabývala a nezabývá, není nestranná a ve veřejném životě si dosud nepočínala nikterak úctyhodně. Až do listopadu 1989 byla členkou KSČ, v posledních letech zase proslula jako služebná a nekorektní vylepšovatelka Babišova obrazu (vloni v prosinci například sdělovala novinářům z DVTV, že Babišovo trestní stíhání bude pravděpodobně zastaveno, že zná skutečnosti, které se „dozvěděla v souvislosti s výkonem své profese“, avšak nic bližšího říci nemůže, neboť je vázána mlčenlivostí). Ačkoli je jmenování Válkové už na první pohled nedůstojná šaškárna, nikdo z členů rady se ke Kroupovi nepřipojil (tím neříkám, že měli všichni radní rezignovat, ale mohli například vydat společné prohlášení). Válková tak získala k poslanecké funkci trafiku a Babiš snadno umístil do čela další instituce s důležitým posláním dalšího „politika nového typu“.

Daniel Herman se proti babišovským „novým pořádkům“ nikdy nevymezoval, a jak připomněl 23. 7. 2019 v interview pro Aktuálně.cz, s Andrejem Babišem si rozuměl už jako ministr kultury v Sobotkově vládě, kdy jejich spolupráce „byla velmi konstruktivní“, jinak by kupříkladu „vůbec nebylo možné“ vyřešit problém někdejšího koncentračního tábora v Letech u Písku. Když Herman před časem „mohl ukázat, že ne každý tady klečí před Pekingem na kolenou a bojí se přijmout tibetského dalajlamu“, byl „Andrej Babiš první z vysoce postavených politiků, který se mě zastal“. Jejich vztahy ani dnes „nejsou chladné“, vídají se na „společenských událostech na velvyslanectvích“. O Heleně Válkové Herman říká, že jsou „přátelé“: „Známe se léta, znám její názory a já s ní […] spolupracuji rád.“ Není tedy srozumitelné, proč Fendrych tvrdí, že Herman „překračuje hranice“ a „vstupuje do cizího […] prostoru“ – zřetelně je vidět, že to není pravda a že Herman hned první rozhovor, který po nástupu do funkce poskytl, využil mj. k propagaci politiků z hnutí ANO. 

V interview exministr připomíná své údajné či skutečné zásluhy, jimiž si získal jisté renomé, které však dnes ve vztahu k babišovskému ničení demokracie nemají velký význam (přijetí dalajlamy, Lety u Písku). Vychvaluje se („nikdy jsem nedělal kompromisy se svým svědomím“) – a současně se vyhýbá odpovědím na otázky, týkající se ožehavých témat. Obsazuje místo po Kroupovi, který rezignoval z principiálních důvodů, ale zeptá-li se redaktor, zda je obeznámen s okolnostmi Kroupova odchodu, přezíravě prohlásí: „Něco jsem tehdy četl, když odstupoval, že nechtěl v Radě působit. To je každého věc.“ Odpověď na dotaz, co soudí o premiérových kauzách, jednoduše neposkytne a hovoří o něčem jiném. Ohledně nasazení Válkové při Babišově mediální obraně říká: „Tak jako já jsem členem KDU-ČSL, paní profesorka je členka ANO. Z toho vyplývají určité momenty politického rozhodování. Ona musí vědět, proč dělá to, co dělá. To je každého věc.“ Válkové členství v KSČ mu nevadí, neboť exministryně patří k lidem, kteří se „dokázali s tímto svým omylem poctivě rozloučit a otevřeně o něm pohovořit“. Dodejme, že ono poctivé rozloučení vypadalo tak, že Válková, která byla ve straně z kariérních důvodů po celou dobu normalizace, odevzdala partajní knížku v revolučních dnech roku 1989 – a po letech se s tím otevřeně vyrovnává například takto směšně (citát je z rozhovoru pro Katolický týdeník): „Ano, byla jsem úplně první [v Ústavu státu a práva – pozn. ad.]. Někteří kolegové mi říkali: ‚Počkej ještě týden‘, ale já už nemohla čekat. To bylo jediné moje asi statečné gesto. Tím jsem vymazala svůj hřích, respektive kariérní rozhodnutí, které jsem udělala ve 22 letech.“

Vraťme se k Fendrychovi. V titulku výše citovaného komentáře praví, že náš stavitel mostů uděluje české společnosti „lekci“ z tolerance, neboť bývalé komunisty Babiše a Válkovou nepovažuje za „bývalé lidi“; v článku pak píše, že nám Herman podnětně ukazuje, jak je třeba hovořit se zastánci jiných názorů, že dokonce pečuje o politiky hnutí ANO podobně, jako „chodí sociální pracovníci mezi drogově závislé“. Termín „bývalí lidé“ používala v padesátých letech v interních materiálech Státní bezpečnost a označovala jím příslušníky „poražených tříd“ – už z toho je zjevné, že Fendrych je mistrem případných příměrů. Snaží se jimi vytvářet kýčovitý dojem, že Herman obětavě vychází vstříc zoufalcům v bezvýchodné situaci, sraženým jakousi abstraktní silou na dno, v jádru však citlivým a laskavým, potřebujícím porozumění a trpělivý dialog, aby se mohla projevit jejich dřímající dobrota – ano, opravdu je stále řeč o těch dvou tvářích současné moci, předsedovi české vlády a majiteli Agrofertu Andreji Babišovi a „jeho“ Heleně Válkové. Fendrych konstatuje, že Herman i Kroupa jsou antikomunisté, avšak Herman prý (zřejmě i jako bývalý kněz) „nabízí osobní, hlubší pochopení pro lidi, kteří si s minulým režimem zadali. Kteří ho třebas díky členství v KSČ drželi u moci, podporovali.“ Řekl bych spíš, že Herman umí svou „chápavost“ dosti účelně nasměrovat, navíc je Fendrychovo psaní vůči Kroupovi urážlivé, o jeho vstřícnosti k druhým přece nic neví. Kroupovo rozhodnutí opustit Radu komentátor sice taky oceňuje (je to postoj „principiální, srozumitelný, cenný, pochopitelný“), současně však soudí, že „stavitelé mostů Hermanova typu jsou minimálně stejně potřební jako zásadoví bojovníci typu Kroupova“. Což je báječný výsledek rozumování: je tedy nakonec úplně jedno, zda se člověk s něčím špatným zaplétá, nebo ne, v prvním případě je zásadový bojovník, v druhém stavitel mostů – ten dělá to a ten zas tohle, každý si vybere dle svého naturelu a život je pak o dost jednodušší.

Na místě je jistě otázka: proč se Fendrychovu a Hermanovu hloupému tlachání vůbec věnovat, není to celé jen legrační marginálie? Myslím, že ne – ve zdánlivých detailech se často vyjevují obecnější potíže. Je tu třeba velmi podobný „případ“ Zuzany Brikciusové, která nedávno jako kurátorka výstavy Nezlomní prováděla Babiše po Obecním domě (viz text na Bubínku Revolveru ze 17. 7.), culila se u toho pro fotografy a podle Deníku N to obhajovala různými pozoruhodnými výroky, například „netušila jsem, že se to někdo dozví, když přišel jen na 20 minut“. Podobně jako Herman zdůrazňovala, že jí (v případě předchozího projektu, výstavy o Chartě 77) osobně vyšel premiér vstříc, když jí jiní lidé házeli klacky pod nohy: „Přijal mě během tří týdnů. Byl přátelský, měl o to zájem. Řekla jsem mu i o výstavě Nezlomní, kterou jsem tou dobou vymýšlela, a také o tu projevil zájem.“ Podle Deníku N Zuzana Brikciusová dodala, že „peníze, které na nedávno otevřenou výstavu dostala od ministerstva kultury, získala i díky němu [Babišovi – pozn. ad.]: ‚Nevím, co udělal, ale měl zájem, tak jsem mu řekla, že ho ráda provedu.‘“ Premiérův „píár tým“ fotografie s Brikciusovou pochopitelně okamžitě propagačně využil a zveřejnil je s Babišovým přípisem: „V 18 letech podepsala Chartu 77. Odvážná žena, která má můj obrovský respekt. Hrdá Češka, která vytvořila a včera otevírala výstavu Nezlomní. Zuzana Brikcius. Kdyby bylo po mně, hned zítra bych ji jmenoval ministryní kultury.“ Stejně jako Herman, našla vzápětí i pí. Brikciusová zastání v médiu, které je považováno za antibabišovské, totiž v Echo24.cz, kde Jiří Peňás příznačně pokáral ty, jimž se počínání pí. Brikciusové nezamlouvalo, vysvětlil veřejnosti, že „Zuzana B.“ žije ve Vídni a dívá se tedy na české pinožení s nadhledem, seznámil čtenáře s faktem, že jí Babiš v důležité věci pomohl a článek ukončil pokusem o ironii: „Asi to mělo být tak, že když už jí Andrej Babiš pomohl, měla se mu vysmát a vyhnat ho z Obecního domu, a ještě kopnout do riti.“ Peňásův rejstřík možností zjevně neobsahuje jednoduchou variantu, že totiž kdyby vždy svobodná světoobčanka „Zuzana B.“ za Babišem nelezla, nemusela by pak řešit nepříjemnosti, které jsou při spojení Babiše a výstavy věnované Chartě 77 a Nezlomným obzvlášť chucpe.

Člověk si připadá jako hlupák, opakuje-li pořád dokola totéž, ale zřejmě je to zapotřebí: Andrej Babiš je cynický mocenský praktik, který si vyrobil politickou stranu, v níž neplatí demokratické mechanismy, obklopil se stejně bezskrupulózními podřízenými a spolupracovníky, kupuje si ambiciózní či hloupé lidi, které využívá ke svému prospěchu, ovládl podstatnou část masmédií (do rad těch veřejnoprávních pomohl dosadit bizarní figury, nezpůsobilé snad ani k dohledu nad vyvážením popelnic), udělal ze státu základnu své mamutí firmy, pomohl vytáhnout k moci extremisty z KSČM a Okamurovy SPD, kooperuje s bezcharakterním prezidentským kazisvětem. Kromě toho byl Babiš taky nomenklaturní kádr, spolupracovník StB a je trestně stíhán, to je však jen dokreslení celkového obrazu – podobně jako u Válkové není primární problém někdejší řadové členství v KSČ, nýbrž skutečnost, že si dnes počíná stejně jako kdysi. Je opravdu tak těžké pochopit, že s Babišem, s jeho posluhy, s Milošem Zemanem a s extremisty nelze vést žádný „dialog“, protože jsou to ničitelé demokratického života? Že spolupráce s nimi je nemožná, že odmítnutí styku s nimi není projevem fanatismu a radikality, ale běžné důslednosti, slušnosti, elementárního vkusu, a nakonec i zdravého rozumu a pudu sebezáchovy, přesahujícím okamžité osobní či jinak dílčí výhody?

Když v červnu demonstrovalo proti Babišovi v Praze na Letné čtvrt milionu lidí, chápali to mnozí jako projev probuzené občanské společnosti, jako zlom v dosavadní – už šestileté – letargii. Na pódiu se sice promenovalo pár zvláštních postav, zaznělo pár zarážejících věcí, k demonstrantům nesměli promluvit opoziční politici a dav si spolu se Zdeňkem Svěrákem infantilně zpíval dětskou písničku, ale přesto to byl nepopiratelný masivní projev nespokojenosti a nesouhlasu, který se vždycky může v něco smysluplného rozvinout. Předpokládá to ovšem, že ti, kdo veřejně působí, začnou brát českou demokratickou krizi vážně a že konečně vybřednou z tradičního místního matláctví. Není to důležité jen kvůli Babišovi, ale především kvůli budoucnosti: nikde není psáno, že po Babišovi nepřijde někdo ještě horší.