Spisovatel Milan Kundera oslavil nedávno pětaosmdesáté narozeniny. Připomínalo se to ve všech českých „hromadných sdělovacích prostředcích“ a byla to neuvěřitelná legrace, do značné míry vystihující povahu místní veřejné diskuse. Plácat si v ní může každý, co chce, nic tím neriskuje, neboť na obsahu, natož pravdivosti nezáleží. Hlavně, že se plácá – a plácat nepřestane. Plácáním se udržuje zdejší kulturní provoz.
Leitmotivem „kunderovských“ úvah se letos stalo okázalé sebemrskačství (jako národní kolektiv jsme vůči velkému autorovi selhali, jsme necitliví a nevděční), provázené lítostí (dobyl svět, a my ho ztratili, odvrátil se od nás, běda). Petr Minařík to v televizní rubrice Minaříkův týden 5. dubna shrnul tak nějak za všechny: „Úspěch se neodpouští, zejména ne doma. […] Je paradoxem, a možná zůstane i jakýmsi svědectvím o nás samých, jak se stavíme ke svým velikánům, že největší kritiky se Kunderovi dostalo z rodného Česka. […] Prostředí, které nefandí úspěchu, ale fandí průměrnosti, se nemůže divit, že díla […] nejslavnějšího ve světě žijícího spisovatele existují ve světových podstatných jazycích, jenom ne v tom jednom jazyce, mateřském, v češtině. Rodná vlast zaplavila svého syna tak nezměrnou láskou, že tento syn se v této vlasti nechce více než deset let objevit“ (http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-brno/extra/268571-milan-kundera-zijici-neslavici/).
Kritiku tedy Minařík nahlíží jako disciplínu, jejímž smyslem je odkopávání velikána skupinou zakomplexovaných a záštiplných trpaslíků. Přesněji řečeno se zřejmě řídí starým dobrým heslem „kritiku ano, ale pozitivní!“ a soudí, že respekt vůči slavnému autorovi nesmí být projeven tím, že se jeho dílo vezme vážně a promýšlí se, nýbrž jen tím, že se mu leze do zadku. Když se mu do něj leze málo, vzniknou nenapravitelné škody. V Lidových novinách (2. 4.) se ptal Jiří Peňás šéfredaktora literárního časopisu Host Miroslava Balaštíka, proč Kunderovy knihy nevycházejí česky, a Balaštík ve své odpovědi výše naznačený způsob myšlení dovedl k dokonalosti: „Když se podíváte na to, jakým způsobem byli tady Kundera a jeho dílo reflektováni, je to téměř diagnóza frustrace. Celosvětově proslulý román Nesnesitelná lehkost bytí, kterým se zabývala i řada významných filozofů, český disent v Tigridově časopise Svědectví v roce 1986 zavrhl. Po vydání Nesmrtelnosti v roce 1991 se řada našich kritiků pokoušela dokazovat vlastní velikost tím, že si došlápli na Kunderu, a román měl opět nejhorší recenze u nás. […] Pochopitelně to není nějaký oficiální postoj České republiky, a už vůbec ne českého čtenářstva, které na to doplácí nejvíce. Jsou to vždy jen jednotlivci nebo malé skupiny, kteří mají potřebu se vůči slavnému rodákovi vymezovat.“ Člověk neví, jestli si Miroslav Balaštík dělá legraci nebo mu prostě přemíra uctivosti (Kundera s Hostem spolupracuje) přerůstá přes hlavu, ale projev je to fascinující, chybí snad jen ujištění pracujícímu lidu, že s podvratnými kritickými živly by bylo třeba náležitě zatočit.
Tím se ovšem dostáváme k důležité otázce, totiž jak to s údajnou nízkou a štvavou českou kritičností vůči slavnému rodákovi vlastně je. Zadá-li si zvídavý čtenář do internetového archivu zdejších masmédií jméno Milan Kundera, nenajde v současné době po kritice Kunderova díla překvapivě ani stopu. Za poslední měsíc archiv vydá více než sto padesát textů, v nichž je Kundera zmíněn, přičemž devětadevadesát procent z nich obsahuje zmínky výhradně pozitivní, narozeninové úvahy jsou láskyplné a někteří autoři, jako například Petr Fischer a Karel Hvížďala, věnují Kunderovi dokonce větší množství hlubokomyslných textů. (Ze servilního jednohlasu se dosud vymkli Jan H. Vitvar v Respektu 6. 4. a Jan Štolba v A2 9. 4. – oba polemizovali s níže citovaným textem Jiřího Peňáse.) O poslední Kunderově knize se všude referuje v superlativech, i když, pravda, většinou s odkazem na Le Figaro (pomyslnou soutěž o nejlepší titulek vyhrává tentokrát ČT24, 3. 4.: „‚Věčný mladík‘ Kundera je s novinkou u Francouzů opět na špici“). Při příležitosti spisovatelových narozenin se pořádají rozhlasové i televizní diskuse, vysílají se dramatizace jeho děl atd. atp. Zdá se tedy, že patetické výzvy k projevům úcty a vděku zaznívají v zemi, kde se právě nedělá nic jiného, než že se slavnému rodákovi projevuje všestranná a uctivá podpora, čímž vzniká tak masivní a monotónní nápor úcty a vděku, že by to pohnulo i Stalinem. Ale pořád je to málo. Máme totiž v Čechách neodčinitelný škraloup: máme „kauzu Kundera“.
Jelikož případ udání z roku 1950, kdy byl slavný rodák ještě komunistou a bohužel se podle toho i choval, nelze argumentačně rozbít, nastupuje tiché srozumění pochlebníků. Předstírání, že případ je buďto zlým záměrem organizovaným spikleneckými zájmy jistých kruhů, či, méně romanticky, jakýmsi výstřelkem, upatlanou chybou, která se nikdy neměla stát, trapností, o níž by se mělo spíš mlčet, a přemýšlet leda nad tím, jak zmírnit její nedozírné následky. Plácání pokračuje, ale už se nad ním bavit nelze. Několik obsáhlejších citací.
Týden.cz, 1. 4., Marek Přibyl: „Český národ […] dal v roce 2008 spisovateli prostřednictvím kruté dehonestace najevo, že mu celosvětový úspěch odpustit nehodlá.“
Lidové noviny, 1. 4., Jiří Peňás: „Exkluzivní postavení Milana Kundery, zahalené skoro do mýtů a legend, bylo najednou svrženo a vyváleno v mediálním blátě. Byl to pohled, z kterého je ještě teď člověku trochu trapně. Česká společnost, tedy její část, jako by čekala na příležitost dát to Kunderovi ještě jednou spočítat, nyní ovšem už z jiného úhlu. Vzala na sebe roli mstitele za přečin, který, pokud se tedy odehrál, měl zcela konkrétní oběť, jíž jediné mohl Kundera něco dlužit. České společnosti nedlužil nic.“
Český rozhlas Plus, 2. 4., Markéta Ševčíková: „Já tady musím ale zmínit jednu věc, o níž jsme si řekli, že se nebudeme dlouze bavit. Ale jenom kvůli tomu kontextu. Ono samozřejmě všichni vzpomínáme, že v roce 2008 se v týdeníku Respekt objevila informace vlastně, že Milan Kundera byl v roce 1950 udavačem. Ono se poté ukázalo, že celá ta kauza vznikla jen na základě poměrně dosti nejednoznačných informací a nejednoznačného policejního zápisu. Ale pro Milana Kunderu to tehdy musela být poměrně rána, protože tehdy se toho média velmi chopila a myslím, že ho to muselo dosti ranit. Nebo ne?“ Redaktorce odpovídá Tomáš Sedláček, redaktor Českého rozhlasu Brno: „To ho velmi ranilo a musím říct, a říkám to nerad, ale poškodilo to oba manžele Kunderovy zdravotně. To byly velice těžké chvíle a oba dva to teda zdravotně odnesli. A myslím, my jsme v tom roce dokončovali tedy Směšné lásky, 8 povídek. A říkali jsme si, jak to krásně se všechno rozbíhá. A myslím, že ten rok 2008 už ten, tu vazbu Milana Kundery k Čechám docela zastavil.“
Lidové noviny, 2. 4., Jiří Peňás: „Myslíte si, že Kunderův literární ‚nenávrat‘ ovlivnil ‚případ Kundera 1950‘, který publikoval Respekt?“ Odpovídá již citovaný Miroslav Balaštík: „Ovlivnil velmi a bohužel se podepsal i na zdraví Milana a jeho manželky Věry. Je proto zcela pochopitelné, že mají obavy tady cokoliv dalšího publikovat, protože počítají s tím, že se začne znova připomínat celá ta kauza. A přestože pro většinu z nás tady je to věc vyřešená a zůstává po ní jen trapno, pro ně to byl a stále je traumatizující zážitek. Ano, můžeme si říci, že autor takové světové pověsti by měl být nad věcí. Ale kromě toho, že ho celá ta kauza poškodila i v zahraničí, je Milan Kundera českým spisovatelem, a tudíž pochopitelně vnímá hlasy odtud mnohem citlivěji než z Ameriky nebo Koreje.“
Je mi líto, ale všechno je to faleš a pokrytectví. Pokud se většina českých publicistů, novinářů, recenzentů atd. rozhodla Kunderovo stalinistické mládí obklopit betonovým valem nedotknutelnosti, je to jejich věc, kompromitují tím tak akorát sami sebe. Tady jde ale o něco víc. „Případ Kundera“ se neopíral o žádné „nejednoznačné dokumenty“, ale o policejní zápis, jehož pravost se naopak později potvrdila dalším materiálem. Podle těchto průkazných a ověřených dokumentů Milan Kundera v roce 1950 způsobil svým disciplinovaným, loajálním prorežimním chováním to, že byl zatčen slušný člověk Miroslav Dvořáček, kterému tak zničil podstatnou část života. Je možné debatovat o tom, co přesně Milan Kundera provedl, proč to udělal, jestli věděl, k čemu to povede atd., ale nemůže se o tom lhát nebo to zametat pod koberec. S literárními kvalitami Kunderových próz ta událost nesouvisí, s minulostí nás všech zato souvisí velmi podstatně: agent Dvořáček byl v ČSR proto, aby tu nasazoval krk za svobodu, které si teď všichni užíváme. Když „kauza“ spatřila světlo světa, Milana Kunderu „český národ“ nedehonestoval a „česká společnost“ se mu nemstila: naopak, většina publicisticky činných lidí včetně historiků vytvářela jako o překot z Kundery světce a neobyčejně hnusně a sprostě atakovala Adama Hradilka, který příslušný dokument náhodou našel a neschoval ho do šuplíku. Není důvod, proč by ze slávy a obliby kohokoli měla vyplývat výsada škrtnutí či retušování jeho minulosti. A argumentace operující zdravotním stavem manželů Kunderových je tak kýčovitá a vyděračská, že ji ani nemá cenu rozebírat.
Nevím, co k tomu říct na konec. Snad: je-li Milan Kundera opravdu taková nedotknutelná primadona, jak by z chování a výroků jeho apologetů mohlo vyplývat, ať si své prózy nechá. Tak se holt zájemci o ně budou muset naučit francouzsky.