Redaktor Lidových novin Petr Kamberský napsal nedávno do veřejně přístupné diskuse na facebooku následující komentář: „Víš, co je největší prča? Že do LN až do poslední chvíle psal Ludvík Vaculík. Že tu sedí chartisté Ludva Bednář a Zbyněk Petráček (záměrně vynechávám Honzu Macháčka). Že k nám pravidelně píší disidenti jako Jirka Hanák, Petruška Šustrová, Jířa Šiklová, všechno lidi co mají kurva kredit a nějakou historii a zkušenost s nesvobodou. Ale lidi, kterejm bylo v roce 1989 sedmnáct osmnáct let, za všechny jmenujme třeba Adama Drdu, tady mluví o ‚zásadním ohrožení demokracie‘ a bojují za úplný bojkot Lidových novin. Víc asi psát netřeba.“ Ten text necituju jako potrefená husa, ale pro dokreslení světa, v němž žijeme. Cituju ho jako dokument doby, inspirující kromě jiného k úvaze, která tematicky patří i k letošnímu čtyřicátému výročí Charty 77.

Po listopadu 1989 projevovala jistá část české společnosti nejen chartistům, ale disidentům jako celku pochopitelnou a oprávněnou úctu a respekt (zatímco jiná část je nesnášela a dodnes nesnáší, ale to sem teď nepatří). Komunistický režim se však zhroutil před bezmála třiceti lety – a za takovou dobu toho člověk v životě hodně udělá a může toho taky strašně moc zkazit a prohospodařit. Což pro chartisty a disidenty platí stejně jako pro všechny ostatní. Jinými slovy: skutečnost, že někdo býval disident, je jistě stále úctyhodná, avšak sama o sobě neznamená nic jiného, než že se ve své době dokázal chovat charakterně a odvážně ve vztahu k bolševickému aparátu. Například Petrušce Šustrové se v posledních letech podařilo mohutně přispět k úpadku Ústavu pro studium totalitních režimů, uzavírala kvůli tomu aliance s krajně pochybnými lidmi, její výkon ve veřejné funkci radní ÚSTR je naprosto tristní záležitost; má to člověk tiše přecházet, protože bývala kdysi členkou VONS, mluvčí Charty atd.? Jiří Hanák byl od roku 1997 dlouholetým redaktorem Práva, tedy novin, které jsou jakýmsi symbolem tuzemského postkomunismu. V době jeho působení se vyznačovaly nechutným protiněmeckým a proticírkevním štvaním a spoustou dalších odpudivých věcí; každý si svou cestu volí sám, ale proč by měl být Hanák dodnes považován za mravní vzor? Protože před třiceti lety psal do samizdatu? Jednou z nejobskurnějších proputinovských a probabišovských postav současné české žurnalistiky je Jan Schneider, stálý spolupracovník České pozice, tedy součásti Lidových novin (podívejte se třeba sem, stojí to vždycky za to). Co to má společného s tím, že byl kdysi signatářem Charty, jak neopomínají zdůraznit Parlamentní listy (další časté Schneiderovo působiště), aby tak pozdvihly svou i jeho věrohodnost? Disidentství nebo podpis Charty 77 nedává zkrátka žádný „doživotní glejt“, žádnou záruku.

Ludvík Vaculík je po smrti, nechme ho odpočívat v pokoji. Co dělají ostatní chartisté, které Kamberský jmenuje jakožto autority? Jako zaměstnanci či externisté se podílejí na chodu novin, které patří do Babišova impéria a jejichž hlavním cílem je manipulace veřejným míněním ve prospěch majitele, nebezpečného politika. V Lidových novinách jsou přítomni mimo jiné proto, aby spolu s dalšími „autoritami“ vytvářeli dojem, že se s těmi novinami, potažmo s politickým životem nic až tak znepokojivého neděje. Mají podobnou maskovací funkci jako různé „osobnosti“ na kandidátkách hnutí ANO, politické divize Agrofertu. Protože Kamberský není příliš bystrý, prezentuje na facebooku onu funkci spřízněných někdejších disidentů takříkajíc na plnou hubu: Nezabývejte se argumentací kritiků, nýbrž pohleďte: v LN jsou tito lidé, tyto záruky, vše tedy musí být v nejlepším pořádku. Samozřejmě, že v pořádku není vůbec nic a že kriticky uvažující člověk to zvlášť po událostech poslední doby nemůže nevidět (odkazuju například na svůj nedávný Bubínek). Nevěřím, že by to nevěděla i většina dotyčných chartistů. Vypadá to, jako by šlo o nějakou banalitu: co záleží na spolupráci s Lidovými novinami? Ovšem jmenovaní dnes touto cestou nedělají nic jiného, než že pomáhají Babišovi k moci – proto si Babiš mediální impérium pořídil, aby svou ekonomicko-politickou moc rozvíjel. Velmi aktivně působí na mnoha úrovních a v mnoha oblastech života, na každém člověku tedy velice záleží. Je mi líto, ale až se to tu po volbách, nepomůže-li nám nějaký zázrak, zkazí ještě víc, bude to taky zásluha zmíněných Babišových chartistů a případná medaile za „třetí odboj“ na tom těžko něco změní.

Jeden konkrétní příklad z poslední doby: týž Petr Kamberský publikoval rozhovor se socioložkou a někdejší disidentkou Jiřinou Šiklovou (Nebylo by lepší spáchat sebevraždu?, LN, 24. 6. 2017, na webu zde). Interview začíná jako nezávazné přátelské plkání, v němž Jiřina Šiklová dostává například otázku: „Trump, Orbán, Kaczyński, Zeman, Babiš… Neříkáte si ‚sakra, kam se ten svět řítí‘?“ Odpovědí je několikavětá hovadina s ústředním sdělením: „Co by na tom mělo být, že teď jsou někde u moci méně liberální lídři než před patnácti lety? Samozřejmě že se všude objevují populisté. […] já si z toho trhat vlasy nebudu. Pro mě je to vývojové stadium […]“ Další otázka: „Takže apokalyptické vize, jimiž nás straší naši společní kamarádi – už tři roky prý přicházejí třicátá léta, protofašismus, padesátá léta či plíživá normalizace –, nesdílíte?“ Odpověď: „Nesdílím. Prostě se objevují figury, jaké se objevují. Když to přeženu, Trump je stejně blbej jako Zeman, akorát nás je jenom deset milionů a nemáme jaderné hlavice.“ V podobně blábolivém duchu to pokračuje dál a jeden se v podstatě stydí, že něco takového čte – Jiřina Šiklová v roce 2017 cítí potřebu sdělovat národu, že je jí všechno jedno.

Pak přijde řeč na situaci z nedávné doby, kdy paní Šiklová vyrazila s Andrejem Babišem do Let u Písku. Po familiární otázce: „Teď odjinud: jaké to je, jezdit s Andrejem Babišem v limuzíně?“, následuje žoviální odpověď: „Chacha. Docela dobrý. Mluvila jsem s jedním jeho fámulem, říkala jsem ‚Hele, tentokrát se trefil, on to opravdu nebyl vyhlazovací, ale pracovní tábor, i když umřelo strašně lidí včetně dětí‘. No a za chvilku volá Babiš, že tam nikdy nebyl a jestli bych mu to neukázala a nevysvětlila. A druhý den v šest ráno stál před barákem. Tam novinářů jak much a já říkám: ‚Tak a teď budu s vámi vyfotografovaná, to je teda průser, pane vicepremiére.‘“ Jiřina Šiklová říká nepřekvapivě nesmysl, Kamberský rovněž nepřekvapivě nic nenamítá, tedy připomeňme, jak to bylo doopravdy. Vloni v září prohlásil Andrej Babiš při návštěvě Šluknovska: „Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To co píší v novinách, ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Babiš se na Šluknovsku potřeboval primitivně zavděčit místním, kteří nesnáší Romy, což se mu jistě povedlo, a když se vzápětí objevila kritika nehorázného výroku, vyrazila s ním Jiřina Šiklová do Let (tedy do jakéhosi romského Terezína) a pomohla mu problém zažehlit. Další Kamberského otázka: „Nedostávala jste poté ‚kapky‘, že jen děláte křoví Babišovu skrytému anticiganismu?“ Odpověď: „Ale to víš, že jo. Když se mne někdo blízký zeptá, vysvětlím mu to, ale jinak je mi to dost jedno. Je-li, a budu teď citovat Karla Marxe s Bedřichem Engelsem, je-li kumulace kapitálu považována většinově za něco mravného, pak Babišovi těžko vyčítat, že využil turbulentní doby a napakoval se.“ Co se k tomu dá říct? Zase znovu opakovat, že hlavní problém s Babišem přece netkví v tom, že „kumuloval kapitál“, nýbrž v tom, k čemu ten kapitál používá; v tom, že je nebezpečný populista s diktátorskými rysy, který propojil ekonomickou, politickou a mediální moc v takové míře, že to podrývá základy demokracie? Jiřina Šiklová nikdy nevynikala pečlivým vážením slov, dnes je to navíc osmdesátiletá dáma. Nemyslím si, že by ji to docela zbavovalo odpovědnosti, ale především: co je to za člověka „novinář“ Kamberský, který takové plácání staré paní bez odpovídající reakce tiskne? Mám neodbytný pocit, že hlavním důvodem, proč interview vůbec vzniklo, je bagatelizace babišovské hrozby, která se Kamberskému a Lidovým novinám neobyčejně hodí do krámu, zvláště line-li se z úst někdejší disidentky.

Zásadní otázka nicméně zní, zda a proč takto banální manipulativní propagandistické postupy fungují, když přece stačí trochu myslet, aby je člověk velmi brzy rozkryl. Myslím, že důvod je rovněž prostý, a potvrzují ho i historické zkušenosti: lidé si strašně neradi připouštějí, že se jejich svět hroutí nebo se ocitl v zásadním ohrožení, strašně neradi opouštějí teplé pelíšky, a proto zavírají oči, anebo se chytají sebemenších stébel iluzí. Bylo to tak před nacistickou okupací, před únorem 1948, na počátku normalizace, a stejné je to dneska. Nechci nic vidět, ostatně nemůže to přece být tak zlé, když do Lidových novin ještě píší chartisté. Pořád jako by tu mnozí setrvávali ve „starém dobrém polistopadovém světě“, k němuž se lze upínat. Ten svět už přitom dávno patří minulosti, zůstávají z něj menší a menší zbytky, které nová éra postupně požírá jako jakási nelítostná nenasytná obluda, jíž nestojí pomalu už skoro nic v cestě.

Tím se dostávám ke zmíněnému čtyřicátému výročí Charty 77. Co z ní jako celku dnes vlastně zbylo? Mnozí výrazní lidé z disentu jsou po smrti nebo jsou v tak vysokém věku, že už nemohou být aktivní. Pak jsou tu jednotlivci, kteří i v zásadních věcech uvažují a počínají si velmi rozdílně, mohou se potkat na nějakém sentimentálním shromáždění v Lucerně, ale to už je v podstatě něco jako sraz stále se zmenšující skupiny maturantů v seniorském věku. A pak tu ovšem – díky několika lidem nebo zpřítomnění jejich práce a života – zůstává i jakýsi opravdový odkaz, inspirativní pro dnešek, způsob myšlení a jednání, který sice nevymyslela protikomunistická opozice, ale z větší části ho vzala za svůj, a který kromě jiného představuje naprostý protiklad babišovských chartistů. V určitých dějinných okamžicích by si člověk měl uvědomit, že pohodlný život, jakkoli je to otravné, skončil – a že je třeba dělat něco, co má smysl, a to i za cenu nepohodlí či jistých obětí, že je třeba pustit se i do nepříjemných konfliktů. Nezbývá než doufat, že z někdejšího disentu bude v tomto smyslu slyšet víc lidí než dosud a že na jeho odkaz naváží i někteří z těch, kteří byli v listopadu 1989 ještě v plenkách.