U příležitosti státního svátku 28. října vyznamenal prezident Václav Klaus spisovatele Otu Filipa Medailí Za zásluhy o stát v oblasti umění. Na hradní internetové „nástěnce“ najdeme následující zdůvodnění (pokud vím, jiné oficiálně zveřejněno nebylo): „Ota Filip je významný český exilový spisovatel, autor rozsáhlého románového a publicistického díla psaného česky i německy, které obohatilo českou i německou literaturu. Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání. V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a po propuštění z vězení se v roce 1974 vystěhoval do SRN. Působí jako publicista a komentátor v předních německých denících, je držitelem mnoha prestižních ocenění a stal se členem Bavorské akademie věd a umění.“

Prezidentská kancelář se tedy ve svém sdělení neomezuje na popis zásluh Oty Filipa ve sféře umění, resp. kultury, ale považuje za nutné zdůraznit, že laureát byl na počátku normalizace z politických důvodů persekuován, načež kvůli tomu odešel do exilu. Tím Hrad dává najevo, co většina lidí ví: že totiž při zvažování, zda někoho ocenit medailí, mají jistý význam také občanské postoje. Pak ovšem měly být vzaty v potaz i další, všeobecně známé části Filipova životopisu: v roce 1952 udal několik kamarádů, kteří následně skončili v lágrech, a také později, právě za normalizace, spolupracoval se Státní bezpečností. Klaus a jeho úředníci o tom takticky pomlčeli (přesněji řečeno: zatloukli, co se jim nehodilo zveřejnit), což u těchto lidí zvláštního druhu nijak nepřekvapuje.

Zajímavější je slabá reakce českého tisku: komentátoři a publicisté věnovali otázce, nakolik je přijatelné, aby muž s Filipovou osobní historií dostal vysoké státní vyznamenání, zcela mizivou pozornost. Nemuseli přitom pro obstarání informací vyvíjet nějaké detektivní úsilí. Roku 1998 vznikl v Německu dokumentární film Smějící se barbar, který režíroval Jürgen Martin Möller ve spolupráci s Luborem Dohnalem: snímek tematizuje právě Filipovu špatnou minulost a v čase premiéry se kolem něj rozvinula vypjatá, co do počtu účastníků a osobních svědectví obsáhlá diskuse. Tu posléze ještě posílila smutná skutečnost, že spisovatelův čtyřicetiletý syn si vzal život; třebaže jeho čin podle všeho nesouvisel s filmem a zveřejněním otcových hříchů, mnozí (včetně současného prezidenta) jej tenkrát nechutným způsobem dávali za vinu filmařům.

Vzhledem k letošnímu mediálnímu opatrnictví mi přijde vhodné citovat jako připomínku tehdejší diskuse obsáhlejší pasáž z rozhovoru s Luborem Dohnalem, který vyšel v Lidových novinách 3. 1. 1998: „Podle našich rešerší je Filipova kariéra spolupracovníka dost komplikovaná. To, co je možná aktuální, začalo někdy v roce 1970, kdy Filip ve vězení a nejspíš pod nátlakem podepsal úvazek. Pak špicloval ‚kulturní frontu‘, jak se tehdy říkalo, mimo jiné Kohouta, Vaculíka, Havla... V roce 1974 vycestoval po schválení a s požehnáním StB do Německa. Tam měl šanci, mohl dojít na německou bezpečnostní službu a říci: Pánové, podepsal jsem, co jsem mohl, protože jsem chtěl z té země vypadnout. To ale neudělal a pracoval dál. Nevím, jak dobrým spolupracovníkem byl, protože si dost a rád vymýšlí, možná psal občas úplné blbosti. Nevím. V roce 1977 měla StB připravený projekt (…) na jeho ‚odhalení‘, ale zabránili tomu Rusové. V tom roce také byl na kongresu spisovatelů ve Varšavě a podle Gauckova úřadu nad ním drželi ochrannou ruku také Rusové. Nebylo by však seriózní mluvit o jeho závazcích vůči nim, to jsou jen dedukce. Teď jsem ale vypověděl, o čem ten film není."

– LN: A o čem je? –

O starém případu, o kterém si asi Filip donedávna myslel, že je dávno zapomenutý. Bylo to v roce 1952, kdy mu bylo dvaadvacet a – jako písař – sloužil u PTP. Možná napřed opravdu chtěl utéct na Západ. V každém případě se o tom začal bavit s nějakým kamarádem a začali spřádat různé sny a představy. Zároveň se ovšem obrátil na staršinu Tomáše Davida z kontrarozvědky na vojáky PTP a ptal se ho, jak by se mohl stát agentem této instituce. David odpověděl, že by to šlo, ale že by pro to musel něco udělat, a zda má nějaké zajímavé informace. Filip řekl, že nemá. A začal ‚organizovat‘ skupinu pěti nebo šesti vojáků s tím, že by mohli ukrást zbraně a utéct. Všechny je ta vojna, která nebyla žádná vojna, ale pracovní lágr, strašně štvala. Jak říkají účastníci v našem filmu, člověk se musí nějak držet, a tak nadává a vymýšlí si. Plánování útěku nikdy nepřekročilo fázi řečí – tu u piva, tu v práci nebo jinde. Reálně se nikdy nic nestalo, to potvrzuje i pozdější rehabilitační rozsudek. Když řeči pokročily dost daleko, Filip všechno udal. Jeho spoluvojáci dostali od sedmi měsíců do osmi let a odseděli si to většinou v uranových dolech. Někteří dodnes nesou následky, třeba pan Moravec (…) je po těžké operaci rakoviny a má půlku plic. Odsouzení poznamenalo život všech těch lidí. Když se vrátili z vězení, neměli před sebou v bolševickém státě žádnou světlou kariéru. V rozhovoru s Möllerem Filip řekl, že to byla jen taková pitomost, legrace, že se po vojně sešli na pivu a společně se tomu smáli. Jenže oni se nesešli na žádném pivu a neměli se čemu smát. Ti chlapci seděli v jáchymovských dolech a on byl povýšen na svobodníka, protože byl podle ustanovení o účinné lítosti zproštěn obžaloby. A tenhle člověk, který se v jednom z mnoha rozhovorů pro noviny označil za ‚smějícího se barbara‘, by se taky neměl jen tak smát. I když se nedopustil trestného činu a jen jako svědomitý občan ‚oznámil chystaný trestný čin‘...“

Navzdory tomu, co si může každý novinář bez obtíží vyhledat (a co by snad dnes mohly doplnit i otevřené archivy StB), vyšly po 28. říjnu 2012 k Filipovu ocenění jen dva texty, které lze označit za kritické: 1. 11. věnoval tématu několik vět Jan Rejžek ve fejetonové rubrice LN Poslední slovo, 2. 11. se tamtéž vyjádřila Petruška Šustrová, autorka citovaného interview. Všechny ostatní články k tématu problém ignorovaly, relativizovaly nebo jen bez dalšího stručně zaznamenávaly. Příběh Filipova udávání podrobně nepopsal nikdo. Jiří Peňás otiskl v LN 29. 10. Filipův „miniportrét“, v němž odkázal na film („…v lednu 1998 bavorská televize odvysílala dokument od Lubora Dohnala Smějící se barbar. Podle něj Filip v roce 1952 jako voják základní služby – pétépák v Kadani – ohlásil sedm druhů…“). MF DNES uveřejnila 7. 11. reportáž Jana Gazdíka, která sice na první pohled působí otevřeně (Filipovo udavačství v ní konstatuje bez obalu a také dává prostor kritickým hlasům, například Ivanu Klímovi a Jiřímu Gruntorádovi), ale současně je dost odbytá a obsahuje i následující neuvěřitelnou pasáž: „Zkusme se však na osud a vyznamenání Oty Filipa podívat ještě jinak: stal by se vynikajícím spisovatelem, pokud by neprošel etapou udavačství, výčitek svědomí, vydírání tajnou policií a následně emigrací? Například publicista Luděk Navara, který patří k předním odborníkům na třetí odboj a několikrát se s Otou Filipem setkal, se domnívá, že ‚kdyby byl Filip v pohodě a nic ho netrápilo, tak by zřejmě ani nic skvělého nenapsal‘“. K tomu asi není co dodat, lze snad jen zalitovat, že třeba Jan Zahradníček, Jiří Kolář nebo Ivan Jirous nenásledovali Filipova vzoru, neboť pak by jejich dílo možná poskočilo do „vyššího levelu“.

Luděk Navara se o věci stručně zmínil i v komentáři pro MF DNES (29. 10.), kde předvedl stylistické cvičení typu „jedni si mohou myslet to, jiní zase ono, já si pro jistotu nemyslím nic“, a nakonec čtenářům doporučil, aby si prostudovali Filipovy knihy, „v nichž sám účtuje se stíny vlastní minulosti“, protože pokud je to přivede k přemítání nad tím, „jak mohou dějiny semlít člověka, pak to nebude špatně“. Z toho by mohlo vyplývat, že Filip se ve svých knihách se svou minulostí poctivě vyrovnává. Znalý čtenář (ale kolik takových asi je?) však ví, že autor se z té minulosti snaží spíš vyvlíknout, respektive přizpůsobuje si ji tak, aby v ní mohl zaujmout co nejpohodlnější pozici. Koho to zajímá blíž, může si vedle Filipových knih vyhledat například recenze Lubora Dohnala (Půvab a bída fabulace, LN, 7. 12. 2000) nebo Martina Hyblera (Odplata slov, knižně in: Kolem dokola, Edice RR 2008).

A abychom žádný příspěvek nepominuli: v posledním slově LN (6. 11.) se k Filipovu vyznamenání vyjádřil ještě Ludvík Vaculík. Usoudil, že Filip za své chování nemůže: život se mu vysmekl z ruky už v roce 1939, kdy se jeho otec „dal k Němcům“, a jeho udavačství je „životní úraz“ – „Když si někdo doživotně zlomí ruku, zatratíme ho? Vzdávám se soudu nad nešťastným kamarádem.“ Vaculíka názorová konzistence příliš netrápí: „vzdává se soudu“ a současně „kamaráda“ usilovně hájí, což koneckonců činil už koncem 90. let; otázka, zda Filipa „zatratíme“, také není zrovna na místě ve chvíli, kdy se nad Filipovým vyznamenáním veřejně podivilo asi pět lidí. V roce 1998 Andrej Stankovič konstatoval, že Filip je Vaculíkův literární agent pro Německo, a do Vaculíkova angažmá na Filipovu obhajobu tudíž vstupuje osobní zájem; Stankovičův brilantní komentář k tehdejší české debatě nad filmem Smějící se barbar, stať Falešné a pravé oběti a imunita prominentů (Kritická Příloha RR č. 11/1998, knižně in: Co dělat, když Kolja vítězí, Triáda & Revolver Revue 2008), ostatně stojí za přečtení celý.

Jak si tedy nakonec vysvětlit, že se vyznamenáním Oty Filipa české noviny zabývaly tak málo a tak nedůsledně, až hloupě? Nabízí se několik odpovědí. Za prvé: udělení Medaile Za zásluhy v oblasti umění připadá většině publicistů nedůležité, případně podle nich nesouvisí s morálním profilem laureáta. Moc tomu nevěřím, ale pokud by tomu tak bylo, přišlo by mi to přinejmenším krátkozraké. Spisovatel Ivan Klíma problém v citované reportáži MF DNES (ve shodě s Petruškou Šustrovou) vystihl přesně: „Prezident uděluje státní vyznamenání jménem republiky – v tomto případě nelze oddělit umělcovo dílo od jeho občanských postojů. Pokud by Filip dostal literární cenu, tak bych ani nemukl, avšak medaile od prezidenta jde mimo mé chápání.“ Jinak řečeno, medaili neuděluje Klaus jménem Klause, nýbrž hlava státu jménem republiky. Máme-li ke státu nějaký vztah, snad by nám nemělo být lhostejné, koho prezident vyzdvihuje jako příklad zasloužilosti, hodný následování.

Druhá možnost je, že komentátoři a publicisté cítí rozpačitost či velkomyslnost, zdá se jim, že bychom se
už měli přestat zabývat něčím tak dávným a neúctyhodným, jako je udávání za komunismu, že Ota Filip je starý muž a již si za své selhání sám vytrpěl dost. Pokud to ovšem publicista takto vidí, má to napsat a umožnit druhým polemiku, nikoli mlčet, banalizovat nebo mlžit. Takový postoj je totiž nemravný: vždycky, když se začneme tvářit, že nás nezajímá udavač, dáváme tím především najevo, že nás nezajímají jeho oběti. A pokud se Ota Filip mučil svou minulostí a pocitem viny, co mu bránilo vyznamenání odmítnout?

Osobně si ale myslím, že hlavní důvod publicistické opatrnosti je jinde: hysterie, kterou rozpoutala česká intelektuální elita (nebo ti, kdo se za ni považují) kolem případu Milana Kundery, nese své ovoce. Místo aby se o Kunderově selhání věcně debatovalo, rozpoutala se štvanice na ty, kdo se opovážili problém otevřít, a postupně se prosadila obludná – a ovšem otevřeně nezformulovaná zásada –, že psát o práskačích je nevhodné, zvlášť pokud mají prominentní postavení. Novináři si toto ponaučení většinou vzali k srdci a ocitli se tak na jedné lodi s Klausem. Výzva, kterou Andrej Stankovič zakončil v Kritické Příloze svůj výše zmíněný text v dubnu 1998, proto platí pořád: „Odmítněme falsifikátory, kteří se snaží svou lží a intrikami prodlužovat utrpení svých vyhlédnutých obětí až do jejich úplného konce, odmítněme imunitu prominentů a jejich aliance, odmítněme hyeny s jejich hyenismy.“