Historička umění Milena Bartlová publikovala před časem na serveru Denikreferendum.cz článek nazvaný Osobní je politické. Je to ten typ textu, na který početná skupina čtenářů reaguje automaticky vstřícně: gros tvoří ukňourané vyprávění, jak to autorka měla za normalizace těžké kvůli rodinnému původu (je dcerou Rity Klímové a Zdeňka Mlynáře), jak si po listopadu 1989 chvíli myslela, že už to těžké mít nebude, a jak to má přitom chuděra těžké pořád. Proč se k věci s odstupem vracet? Protože s článkem dosud nikdo nepolemizoval, ačkoli ta „upřímná výpověď“ je především nástrojem manipulace a prostředkem ideologického zobecňování. Když něco takového provádí vlivná vědkyně, vysokoškolská pedagožka, nositelka Ceny F. X. Šaldy atd., přijde mi to dost zlé.

Paní profesorku podnítil k úvahám následující zážitek: vydala se o jednom červnovém víkendu na procházku do obory Hvězda, ale cosi se tam konalo a stály tam „mohutné informační panely“, na nichž se připomínaly osudy statečných lidí (politických vězňů, obětí holocaustu, protinacistických a protikomunistických odbojářů atd.). Byla to propagační akce Paměti národa. Milenu Bartlovou ta událost z procházky zaskočila natolik, že sedla k počítači a pustila se do svérázné argumentace. Prezentace oněch osobních historií je podle ní „vedena nejlepšími úmysly“, „národní pamětí se […] mají stát mučedníci a morální vítězové historie, zkrátka to lepší v národě“, a je „správné vytvářet takový panteon a vážit si jej“. Prostřední citát je sice nesmysl, ale budiž – když to v celku pokládá za správné, v čem Bartlová vidí potíž? V tomto: „Memoriální rituál posilující loajalitu ke státu a soudržnost společnosti je něco jiného než její skutečná paměť. Většina lidí v této zemi má ve své rodinné i osobní paměti docela jiné věci. Oficiální politika paměti, pro niž Paměť národa pracuje, u nás už skoro sto let trvá na tom, že to, co vám o svém životě vyprávěli rodiče a prarodiče, a dokonce i to, co jste sami zažili, to neplatí, je to nepodstatné, chybné nebo vás to dokonce usvědčuje ze schvalování zločinu. Máte to vymazat a nahradit tou správnou pamětí národa.“

K rozboru takovýchto textů člověk bohužel občas potřebuje větší prostor, zvlášť když, jak se zdá, nikoho jiného veřejně nezarážejí. Tedy především: Paměť národa (PN) není propagandistická úderka, jak by z úvahy profesorky Bartlové mohlo vyplývat, nýbrž zejména na internetu všeobecně dostupný archiv, který spravují tři instituce – obecně prospěšná společnost Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas. S archivem PN spolupracuji, podílel jsem se na jeho zrodu a mohu prohlásit, že se v něm žádná „oficiální politika paměti“ neprovozuje a nikdy neprovozovala. Taky jej nevymyslel „stát“, začal vznikat před zhruba deseti lety „zdola“. Archiv obsahuje audio a audiovizuální záznamy několika tisíc novinářsky a dokumentaristicky vedených vzpomínkových rozhovorů s lidmi nejrůznějších osudů, národností, profesí, vyznání, politických orientací. Milena Bartlová si nejspíš myslí, že zaznamenáváme jen vzpomínky těch, kdo „ideově vyhovují“ jakýmsi oficiózním požadavkům (ale jaké by to měly dle profesorky Bartlové být? Kdo by je měl vznášet?). Není tomu tak a vzhledem k složitosti každého jednotlivého života by se ani nic takového podnikat nedalo.

Autorce, jak patrno z jejích dalších odstavců, jde ovšem především o paměť týkající se komunismu. Samozřejmě jsme vedli rozhovory i se spoustou lidí, kteří v různých obdobích sdíleli komunistickou ideologii nebo patřili k aparátu KSČ (od řadových straníků a sympatizantů přes funkcionáře až po estébáky). To by paní profesorka Bartlová snadno zjistila, kdyby si archiv prošla nebo se zeptala. Ačkoli se tváří, že jí téma leží na srdci, nestálo jí to za to. I v důsledku toho celá její „argumentace“ proti PN – včetně nedůvtipných řečí, že nějaké vzpomínky „neplatí“, jsou „chybné“, usvědčují jakousi zřejmě početnou skupinu čtenářů-vydělenců „ze schvalování zločinu“, mají se „vymazat“ atd. – stojí na vodě. Hlavně že sama tak dobře ví, co má, resp. nemá v paměti „většina lidí v této zemi“ – jen by mě zajímalo, o co tuto jasnou vědomost může opřít.

Archiv PN zároveň klade od počátku důraz na zaznamenávání a zveřejňování vzpomínek obětí a odpůrců nacismu a komunismu. Důvod však samozřejmě netkví v nějaké místní státní ideologii či politické objednávce, je mnohem prostší: právě tito lidé, většinou velmi staří, o svých životech nebo o jejich podstatných obdobích prostě nesměli až do roku 1989 veřejně mluvit, pokud nežili v exilu; a nedosti na tom, ještě deset patnáct let po převratu se jich jen málokdo na něco podstatného ptal, státní instituce nejmíň ze všech. Nejde jen o to, že si zaslouží úctu a příležitost se veřejně vyjádřit, jde i o to, že veřejnost si zaslouží, aby o jejich osudech alespoň dnes věděla. A proto taky bývají jejich portréty na různých akcích PN, které Milena Bartlová rádoby vědeckým žargonem, jímž vůči nim signalizuje určitý odstup, nazývá „memoriálními rituály“. Přitom všechny takto „vyzdvihované“ zahrnuje pod kategorii „morální vítězové historie“, což je zase manipulativní pseudointelektuální konstrukt: „morálními vítězi“ byli ti lidé už tenkrát, neboť morální převaha se neměří porážkou či krachem nějakého systému a ideologie.

V další pasáži přechází Milena Bartlová do osobní roviny, přičemž se odráží od své citované smyšlenky, že většina lidí u nás má jakousi nežádoucí a „zvnějšku“ potlačovanou paměť: „Mám k tomu co říct. Bez dvou let už půl století žiju v zemi, která mi nabízí, že nejlíp bude, kdybych se zřekla své rodiny. Ne, nejsem Goebbelsova dcera. Jen všichni mí prarodiče i oba rodiče byli před rokem 1969 komunisty, dva z nich už od dvacátých let a všichni idealisticky.“ Zní to pateticky a dojímavě, ale řekl bych, že si Milena Bartlová docela obyčejně vymýšlí. Nebo snad po ní přinejmenším od pádu komunismu někdo (a kdo vlastně – „země“?) skutečně požadoval, aby se zřekla své rodiny? Ve své domněnce se mimo jiné opírám o osobní zkušenost, nemám až tak odlišnou rodinnou historii.

Dále autorka píše, že když jí bylo deset let, otec „v listopadu 1968 […] odstoupil z vysoké funkce v politickém výboru Komunistické strany Československa, což tehdy bylo místo nejvyšší koncentrace moci, protože se odmítal nadále podílet na politice, kterou v okupované zemi tato faktická vláda realizovala.“ Nastala normalizace a Milena Bartlová měla všemožné potíže: na střední školu se dostala jen „shodou šťastných náhod“ (ale dostala se na ni), málokdo věřil, že se jí půl roku po Chartě 77, na jejíž přípravě se otec podílel, podaří odmaturovat (ale podařilo se to, díky „statečným lidem na Akademickém gymnáziu v Praze“). Po maturitě mohla jít studovat jen elektrotechniku (ale mohla studovat, na rozdíl od mnohých jiných vysokou školu), studium ovšem opustila, od devatenácti let pracovala, otec mezitím odešel do exilu. Hlásila se na jinou vysokou školu, ale navzdory skvělým výsledkům u přijímaček ji třikrát nevzali (ale nakonec ji přijali, na tříleté externí studium, poté, co napsala „poníženou žádost Husákovi“). Dnes jí připadá nespravedlivé, že „pro historiky […] to je exemplární příklad protekce z nejvyšších míst […], protože zásahy StB, abych v předchozích letech nebyla přijata řádně, se v písemných pramenech dnes nenajdou“. Od osmnácti let sledovala Milenu Bartlovou StB, „aniž bych se intenzivně podílela na činnosti disentu a undergroundu. Žádný třetí odboj to nebyl. Běžný život jen byl trvalou překážkovou drahou, a to nejen proto, že se nedaly sehnat banány a dobré menstruační vložky“ (nelze neocenit jednu lidovou a jednu genderově okořeněnou vzpomínku). V zaměstnání se prý vždycky našel někdo, kdo dal paní Bartlové najevo, že ji kdykoli mohou bez ohledu na zákony vyrazit (nicméně ji nevyrazili, pracovala v Národní galerii, do roku 1983 jako administrativní pracovnice a po absolvování školy na odborném místě, jako kurátorka Sbírky starého umění). Nedostala pas, tu a tam ji zvali na výslech, matku občas odváděli v poutech.

Nechci zpochybňovat, že to Milena Bartlová neměla za normalizace jednoduché, jen je třeba i tuhle osobní historii strukturovat a vřadit do kontextu. Většina komplikací, které paní profesorka zmiňuje (problémy se studiem, v práci, s pasem atd.), patřila v daném období k běžnému životu, potýkaly se s nimi statisíce úplně „obyčejných“ lidí, rozhodně ne jen děti komunistických aparátníků zavržených po osmašedesátém. Potýkali se s nimi všichni občané se „špatnými“ kádrovými materiály. Někdo se na střední nebo vysokou školu dostal protekcí, někdo ji musel udělat večerně, jiným nebylo studium umožněno vůbec, o odborné práci v institucích typu Národní galerii nemluvě. A pak tu taky bylo pár lidí, kteří se rozhodli za daných podmínek raději na oficiálních školách nestudovat a u Husáka neškemrali. Desítky tisíc občanů volily emigraci. Stručně řečeno, život v totalitním režimu, prolezlém nadto skrz naskrz korupcí, byl tak či onak „překážkovou drahou“ pro každého. Výslechy na StB, sledování a zatýkání maminky, to jsou jistě záležitosti traumatizující, ale ani ty se nikterak neodvíjejí od skutečnosti, že autorčini rodiče bývali komunisté, nýbrž od toho, že je stát považoval za nepřátele, tak jako spoustu disidentů, kteří do KSČ nikdy nevstoupili.

Po výpovědi o časech normalizace pokračuje profesorka Bartlová líčením dalšího období. Když pominula euforie devadesátého roku, zjistila, že „stejně nejsem žádný vítěz. Brzy jsem se ocitla v situaci, kdy otec i dědeček byli nežádoucí a jsou dodnes. Život mi už nekazila StB, ale vědomí, že moje rodina je pro svou levicovost stejně závadná, jako byla v předchozím režimu. Buď se jich mám vzdát a uvěřit, že v souladu se zákonem byli jako komunisté zločinci, nebo i nadále žít v dvojí pravdě.“ To je zase shluk hysterických výlevů, který je třeba rozmotat. Za prvé jsem si vždycky myslel, že „vítězem“ – pokud už tedy někdo má potřebu v takových kategoriích o vlastním životě vůbec uvažovat – byl po roce 1989 každý člověk, který už nechtěl žít v komunistické diktatuře, ale ve svobodě. Co by profesorka Bartlová považovala za své vítězství? Všeobecný aplaus pro sebe i celou rodinu, doživotní záruku nekritizovatelnosti, stavbu pomníku? Za druhé jsem marně pátral po oné ostrakizaci, kterou měli být její rodiče po roce 1989 postiženi. Nenašel jsem nic. Rita Klímová se stala první čs. polistopadovou velvyslankyní v USA, zemřela v roce 1993, a jediný příklad potíží, který Milena Bartlová v souvislosti s matkou zmiňuje, je naprosto směšný: část slovenského exilu dávala „nevybíravě najevo, že je pro ně nepřijatelná komunistka“ (to snad člověk ve významné veřejné funkci musí snést, že na svou adresu neuslyší jen příjemnosti). Otec Zdeněk Mlynář se vrátil z exilu a až do smrti v roce 1997 v Čechách veřejně působil, vydával knihy, publikoval, politicky se angažoval, především v Levém bloku, který ovšem propadl ve volbách. Profesorka Bartlová píše, že na otcově „krachu se […] zásadně podepsala kampaň, v níž byl právě on obviněn z velezrady za moskevské protokoly ze srpna 68“ – jenže to je zase přepjaté a zkreslené. Ve skutečnosti Mlynáře roku 1995 obvinil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu spolu s dalšími lidmi z velezrady nikoli kvůli podpisu moskevských protokolů, ale kvůli údajnému podílu na vytváření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády. Nestalo se mu nic, ještě v tomtéž roce bylo stíhání zastaveno, přičemž ho v různých textech hájila snad celá tehdejší levicová publicistická elita, od Pavla Dostála přes Petra Uhla až po Jaroslava Šabatu, veřejně se ho zastal prezident atd. Jistě, pro člověka, který prožil sedmdesátá léta jako disident a osmdesátá jako exulant, musela být taková věc nepříjemná (různě se vynořovala od roku 1992), jenže co naplat, před disidentstvím a exulantstvím byl Zdeněk Mlynář poměrně vysoký představitel KSČ, patřil mj. k lidem, kteří v Moskvě podepsali ostudnou kapitulaci – a když je člověk ambiciózní funkcionář partaje, která ani v těch „zlatých šedesátých“ rozhodně nebyla demokratická, musí počítat s tím, že ponese i nějakou odpovědnost, že se po něm jednou bude chtít, aby leccos vysvětlil.

V článku pak následuje další výron v realitě neukotvené sebelítosti. „V osmapadesáti jsou lidé schopni mne hodnotit ne podle mého vlastního života, názorů a činnosti, ale podle toho, komu jsem se narodila,“ píše paní profesorka a ptá se: „Co jiného to je než přesně stejné kádrování, jakým nás všechny ponižoval režim diktatury KSČ?“ Když se takto táže mj. členka Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy když není schopná odlišit kádrování jako perzekuční systém od kritického pohledu na minulost rodičů, působí to přinejmenším hloupě. Navíc i kdybych Mileně Bartlové nakrásně bez důkazů věřil, že po roce 1989 skutečně nebyla „hodnocena“ na základě svých schopností, ale podle politického angažmá předků, pak by mi stačilo otevřít její stručný portrét na stránkách zmíněné instituce, z něhož vyplývá, že by se na jejím kariérním růstu ono „novodobé kádrování“ odrazilo jen a jen pozitivně: „Prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc.“ se věnuje „vědeckovýzkumné a publikační činnosti, přednáší na katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a v historickém modulu Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, působí v centru Filozofické fakulty UK Collegium Europaeum. Je členkou redakčních rad několika odborných časopisů.“ Čili bychom před sebou měli polistopadovou „oběť“ s neobyčejně vydařenou kariérou.

Potíž Mileny Bartlové ve skutečnosti není ve střední Evropě ani trochu neobvyklá: měli jsme nebo máme rádi rodiče, prarodiče, příbuzné či přátele, známe je z osobní zkušenosti třeba jako laskavé lidi, a přitom se někteří z nás musí vyrovnávat s tím, že ti milí lidé v určité fázi života sloužili ničemnosti, spojili s ní svůj život, mlčeli k ní atd. Dokud jsou naživu, dá se s nimi vést dialog, lze jim klást otázky, snažit se jim porozumět. Když už naživu nejsou, je to v řadě ohledů těžší. V obou případech ale platí, že v tomto nesnadném vyrovnávání se s blízkými zůstává nakonec vždycky každý sám. Je to především osobní a soukromá věc. Předpokladem vyrovnání však v každém případě je, že člověk sám za sebe vůbec nahlédne a přizná, že nějaká komplikace existuje, že paměť rodičů nemůže jen nekriticky přejímat, ale občas ji musí taky problematizovat. Je to jeden ze znaků dospělosti, emancipace od matky a otce. Když problém nenahlédne, hrozí mu přesně to, co se přihodilo Mileně Bartlové: začne se litovat, hledat zástupné viníky, povídat cosi o vnuceném životě v dvojí pravdě, konstruovat fiktivní realitu a vytvářet ideologii, dělat zkrátka všechno pro to, aby rodiče nemusel sundat z piedestalu a nahlédnout je jako živé, tedy chybující bytosti.

Profesorka Bartlová píše: „Lidí, po kterých se chce, aby považovali své rodiče, prarodiče a sami sebe podle znění zákona za zločince pouze proto, že byli členy a členkami komunistické strany, tu žijí milióny. Nikdo jim za těch víc než pětadvacet let nepomohl, jak si s tím poradit. Jejich hlas nesmí zaznít a jejich paměť je vyvlastňována.“ Je mi líto, ale tady už autorka lže, jak když tiskne. Po celých pětadvacet let od listopadu 1989 nezkřivil někdejším členům KSČ nikdo ani vlásek na hlavě, působili ve veřejném životě, uspěli ve všech představitelných sférách, vždycky mohli bez omezení mluvit, vysvětlovat atd. Mnohým z nich se to moc nedařilo, avšak ne kvůli „oficiální politice paměti“, nýbrž kvůli jejich malé ochotě opravdu si přiznat, že se podíleli na chodu odporné organizace, a že tedy na jejích činech mají také jakýsi podíl. Diskuse o odpovědnosti straníků tu ve skutečnosti nikdy pořádně neproběhla, třeba i proto, že Ústav pro studium totalitních režimů, který ji mohl otevřít, zpacifikovali současní prominenti typu Mileny Bartlové. Lidé, kteří se sice zhusta bolestínsky tváří, jako by byli vytlačeni kamsi na okraj společnosti, a přitom už řadu let představují její mainstream.

Článek profesorky Bartlové je na serveru uveden absurdním odstavcem (citátem z konce jejího textu): „Retrospektivní boj lidí, kteří pětadvacet let paranoidně prchají před svým špatným svědomím z toho, že se zamlada proti ponižování vládnoucí moci dostatečně nevzepřeli, se bohužel už sám stává nebezpečím.“ Zaprvé nechápu, kde na to „špatné svědomí“ Milena Bartlová přišla a o jakých osobách to mluví, a za druhé jsem si jistý, že mnohem větší nebezpečí tu už spoustu let představují lidé, kteří bez uzardění dělají z osobního politické. Ještě jsem se ale nesetkal s tím, aby to takhle natvrdo před veřejností vybalil člověk, který je profesí historik.

P. S.: Andrej Stankovič napsal v roce 1998 pro Kritickou Přílohu RR text s podobným názvem: „Falešné a pravé oběti a imunita prominentů“. Pokud jsem se v titulku inspiroval, pak jen podvědomě, po čerstvém přečtení Stankovičova textu si nicméně znovu silně uvědomuju, nakolik se na současné podobě veřejné diskuse podepsaly různé zvrhlosti z devadesátých let. Jak píše A.S.: „pořád totéž“. 

P. P. S.: Napsal jsem výše, že na text Mileny Bartlové nikdo veřejně kriticky nereagoval – a až po publikování Bubínku jsem byl upozorněn, že stručnou reakci otiskl Břetislav Rychlík v LN (15. 6. 2016, rubrika Díže, text „Osobní je ukřivděné“).