Básník a literární vědec Petr Hruška, který nedávno kvůli nesouhlasu s Babišovou vládou opustil porotu Státní ceny za literaturu a vyvolal tím docela silné i vzrušené reakce, poskytl rozhovor Babišovým Lidovým novinám, jmenovitě redaktorce Janě Machalické (tiskem LN, 16. 8., pod názvem Očekával jsem, že budu lépe spát). Nebylo to dobré rozhodnutí. Přičemž jde o problém nejen etický, ale – jak už to bývá – také praktický.

V interview Petr Hruška mj. říká: „Zápas se svědomím je vždycky ‚kruťárna‘, neboť člověk stále zvažuje, co ještě je pro něj akceptabilní a co už ne. Je to jako s tímto rozhovorem. Nechtěl jsem ho původně poskytnout, protože Lidové noviny de facto stále patří Andreji Babišovi, jemuž nevěřím nos mezi očima, a o nezávislosti Lidovek v politické rovině mám bohužel důvodné pochybnosti. Proč bych měl i tímto – aťsi směšně nedůležitým – rozhovorem participovat na existenci novin, jejichž obsah se jejich majitel pokoušel ovlivňovat, ledva je koupil? No a nakonec jsem rozhovor přijal, ovšem jen pod podmínkou, že budu moci právě na toto a právě tady upozornit.“

Při letmém pohledu se takové počínání může zdát smysluplné – zásadové, a přitom tak nějak demokraticky vstřícné. Ve skutečnosti je ovšem přinejmenším značně naivní. Lidové noviny Hruškovu kritickou poznámku v rámci rozhovoru samozřejmě s chutí publikovaly. A proč by taky ne, když jí tím tak zároveň bez obtíží ulomily ostří? Pokud v interview někomu sdělujete: váš list není svobodný a já si vymiňuji, že to nahlas řeknu, a uvidíme, jestli můj výrok otisknete – a ten někdo to pak otiskne, působíte trochu paranoidně a směšně.

Petr Hruška tedy bezděčně, byť s dobrým úmyslem, skutečně „participoval na existenci“ LN a ještě jim pomohl k sebereklamě a k tomu, aby pozornost byla odvedena od podstaty věci. Lidové noviny přece nejsou ničemné a škodlivé z toho důvodu, že občas neotisknou „směšně nedůležitý“ výrok nějakého respondenta, který kritizuje Babiše a/nebo jeho mediálně politické impérium. Jsou ničemné a škodlivé, protože se v nich systematicky provozuje parodie svobodné kritické žurnalistiky. Babišovy noviny nevěnují pozornost kauzám, které jsou nepříjemné jejich majiteli a současně držiteli značné politické moci, a samozřejmě ani celkově nedemokratické povaze jeho politiky, dle potřeby dehonestují majitelovy – řekněme – neoblíbence, každodenně klamou čtenáře a produkují iluzi „jakoby normální“ demokratické politické situace. Lidové noviny jsou dnes dobře namazaná propagandistická mašina, jejíž směřování určují bezcharakterní posluhové, šéfredaktor István Léko, komentátor Petr Kamberský, „investigativní dvojice“ Koutník/Shabu, případně externisté typu politologa Josefa Mlejnka – ti zas vytvářejí jakousi ochrannou clonu v podobě bezzubých článků (omlouváme se redaktorům a autorům, které jsme nejmenovali).

Bavit se s Babišovým tiskem je zkrátka neprozíravé a k ničemu dobrému to z principu nemůže vést. Pro zodpovědného autora a veřejně činnou osobu by Lidové noviny a další Babišova média měly být výhradně předmětem zkoumání a analýzy, tématem, o němž je bohužel v dnešní zlé době zapotřebí často psát kvůli veřejnému zájmu, ale je nezbytné držet si od nich jasný odstup. Následující příměr nesedí beze zbytku, ale přesto: představme si restauraci, jejímž vlastníkem je starosta města, v níž nevábní číšníci už pět let servírují na špinavém nádobí zapáchající jídla, ukuchtěná nemytými kuchaři ze zkažených potravin, a do níž přesto chodí hosté, ukolébaní tím, že čas od času dostanou mezi vší tou odporností jakž takž poživatelný puding… Je jistě případné takový podnik zkoumat jako pozoruhodný a nebezpečný úkaz, avšak je krajně nerozumné jít si do něj sednout a vstřícně konverzovat s pokřiveným personálem, jenž se při té příležitosti s naivním hostem vyfotí, pak ho přiotráví a nádavkem ho v reklamním letáku označí za hňupa, který se v restauraci neumí chovat.

Redaktorka Machalická oprávněnost obezřetného postoje vůči Babišovým médiím taky hned potvrdila názorným skutkem: ve stejném tištěném vydání LN, kde vyšel její rozhovor s Petrem Hruškou, zveřejnila glosu nazvanou Zásadovost s. r. o. (LN, 16. 8.). Ve slušných médiích patří k nepsaným pravidlům, že se autor, který pořídil a publikuje obsáhlejší interview, nevynasnaží ihned ve stejném vydání osobu, již právě vyzpovídal, pozurážet dodatečným komentářem. Autor interview má být při svém dotazování argumentačně natolik zdatný, aby rozhovor obstál sám o sobě, což je také důkaz elementární důvěry v čtenářovu soudnost. Ale nepsaná pravidla novinářské etiky a Babišova služebnice? Cožpak to jde dohromady?

Machalická ve zmíněné glose Hrušku za jeho vstřícnost a zároveň kritičnost vůči svým domovským novinám „trestá“. Píše, že měl na odchod z poroty pro Státní cenu za literaturu „jistě právo“ (!), avšak poté ho na první dobrou znectí omletými relativizačními pseudoargumenty, aby dospěla k nepodloženému tvrzení, že „zaujmout k básníkovu gestu jen trochu kritický postoj či zamyslet se nad jeho skutečným účinkem ovšem na některé funguje jako rudý hadr na býka“. Je to nesmyslná a nepravdivá formulace, obracející situaci naruby, a je příznačné, že se jí dopouští redaktorka listu, který o Hruškově rezignaci (oznámena 15. 7.), jejím odůvodnění a celém dění kolem poroty Státní ceny nezveřejnil – alespoň podle archivu Newton – žádnou zprávu až do 4. 8., kdy otiskl článek externisty-pokrývače Ondřeje Horáka (Jak se utopit v písmenkové polévce), jenž Hrušku ve značně zmateném textu sepsul, a poté 16. 8. interview s ředitelem Světa knihy Radovanem Auerem (Važme si cen, udělených odborníky), jenž se rozhodl v porotě setrvat.

Pointa úvah pí. Machalické přichází v závěrečném „akordu“ její glosy. Hruška totiž v interview pro LN vyvrací její tvrzení, že ti, kdo se s jeho krokem a s odchodem dalších porotců neztotožnili, „byli napadeni a označeni za morální odpad“, a dále konstatuje, že podrážděně reagovali na jeho odchod spíše setrvavší porotci, a že z ostatních reagujících to „v urážlivém povyku […] asi nejdál dotáhl šéfredaktor Echa 24 Dalibor Balšínek s výpadem proti šéfredaktorce Revolver Revue Terezii Pokorné“. S tím si pí. Machalická poradí tak, že na několika řádcích štítivě pojedná Terezii Pokornou, jíž podsune, co nenapsala, a s ní rovnou celou Revolver Revue, která se podle ní „již dávno ustanovila institucí, která jediná je oprávněna vydávat zápočty z antikomunismu. Divím se jen, že když jsou tak zásadoví, nevadí jim od státu (nebo vlády?) pobírat hezké granty na svou činnost.“

Výpadem pí. Machalické proti Terezii Pokorné (a jejímu textu) se zde zabývat nebudu, čtenář si může učinit názor sám. Stručnou poznámku věnuji závěrečné větě o Revolver Revue – časopisu, který prý káže vodu (kritickou nezávislost), a přitom pije víno (přijímá státní podporu). Podobné nesmysly opakuje jako mantru leckdo, koho RR rozčiluje, ale není schopen nebo nechce říct na rovinu proč.

Paní Machalická se podivuje nad tím, že nezávislý a (jejími slovy) „zásadový“ časopis otevřeně pěstující kritičnost přijímá dotace. Co tím vlastně sděluje? Že by snad RR, podporovaná veřejnými penězi, měla být méně „zásadová“ a opatrnější v kritických soudech? Jelikož pí. Machalickou platí Agrofert, čtu to především jako nepřekvapivé doznání: zatímco pí. Machalická ve svém psaní „zásadová“ není, neboť se nechává platit Andrejem Babišem a spořádaně píše s vědomím, že do ruky, která krmí, se nekouše, RR k tomuto pokročilému poznání ještě nedospěla.

Smůla pí. Machalické je v tom, že z veřejných (nikoli Babišových a nikoli vládních) peněz jsou kulturní časopisy včetně Revolver Revue podporovány v této zemi už skoro třicet let, a to z podobných důvodů jako například veřejnoprávní média: daňoví poplatníci tak přispívají právě na nezávislost, názorovou a kulturní rozmanitost a svobodnou kritičnost. Jinými slovy: dotace z veřejných rozpočtů, přidělované časopisům podle vcelku jasně daných kritérií, představují mimo jiné demokratickou pojistku v situaci, v níž hrozí, že veřejný prostor ovládnou účelové projekty, jako je mediální impérium zaměstnavatele pí. Machalické. V České republice dnes demokracie dostává na frak, ale zatím se ji nepodařilo zcela zlikvidovat. Až skončí státní podpora pro nezávislé kulturní projekty (případně až budou podmíněny loajalitou k establishmentu), bude to mimo jiné těžko zpochybnitelný důkaz, že jsme se definitivně přesunuli k „ruskému modelu demokracie“.

Výkon pí. Machalické názorně ukazuje, kam až vede i sebelépe míněná vstřícnost k Lidovým novinám. Petr Hruška se rozhodl poskytnout interview krajně nedůvěryhodnému listu, neboť chtěl – domnívám se – vysvětlit svůj postoj a vyslovit se rovněž na obranu šéfredaktorky časopisu, do něhož přispívá a na jehož webové odnoži také zveřejnil svůj dopis odůvodňující rezignaci na členství v porotě Státní ceny. Výsledkem je, že neúmyslně a nedobrovolně posloužil Babišově demagogické služebnici.