V časopise Echo24.cz vyšlo 14. 7. interview s historikem a děkanem FF UK Michalem Pullmannem. Předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michal Klíma na něj zareagoval razantním Otevřeným dopisem, na jehož konci děkanovi píše: „Svým ahistorickým pohledem přispíváte k relativizaci komunistických zločinů, a vytváříte tak podmínky pro to, aby se opakovaly. Je ostuda, že stojíte v čele Filozofické fakulty…“ Docela závažné a vyhrocené formulace. O den dřív přivedl Michala Klímu k polemické reakci jiný rozhovor, tentokrát s historikem Liborem Svobodou z ÚSTR, který v deníkn.cz pohovořil o zesnulém někdejším generálním tajemníkovi KSČ Miloši Jakešovi. I zde je vidět, že Klímu ovládlo rozhořčení: komunistický režim se dle něj dnes idealizuje, „ale že tomu napomáhá i historik z ústavu, který by měl komunismus odhalovat a ne relativizovat, a noviny, které snad nemají totéž zapotřebí, nad tím už zůstává rozum stát“.

Říkám hned úvodem, že Klímovo rozhořčení chápu – jen se mi zdá, jako by žil deset let v cizině, neměl kontakt s domovem a po návratu si namátkou otevřel noviny. To, co ho nahněvalo, přece nejsou náhlá a překvapivá vybočení jednotlivých odborníků – jsou to už dlouhé roky zcela běžná prohlášení dominantního názorového proudu tuzemských vědeckých pracovníků v oblasti historiografie a podstatné části dalších humanitních oborů. Ale k tomu se ještě vrátím.

Rozhovor s docentem Pullmannem se týká několika témat, zásadní jsou především pasáže o tom, jak odborně zkoumat a vykládat komunismus v Československu. Pullmann hájí přístup, který operuje s výzkumem „všedního dne“ a „běžného života“ a vyzdvihuje participaci obyvatelstva na režimu. Odvolává se na příklad západních revizionistických historiků, kteří rozporovali totalitní pojetí a „poukazovali na takzvaně demokratický prvek stalinismu, byť ve spojitosti s jeho zločiny. Dělníci v továrnách dostali možnost odsuzovat inženýry a posílat je na smrt. Takže podle nich měl stalinismus 30. let jistý řekněme demokratický aspekt, […] dával neelitám možnost útočit na elity, dělníkům na své inženýry“. Přeneseno do Československa: „Samozřejmě, že poprava Milady Horákové byla justiční vražda. Tady je namístě analýza represe. Ale už u zkoumání reakce obyvatelstva se jako doplněk nabízejí dějiny všedního dne. Protože ty kampaně byly úspěšné. Zatím se víc zkoumají na případu Rudolfa Slánského, po jehož zatčení najednou přicházejí z továren rezoluce, aby tohoto donedávna opěvovaného soudruha soudruzi stáhli zaživa z kůže. A ty rezoluce nebyly jen inscenované.“

Na první citát lze asi stručně odpovědět, že pokud někdo spatřuje „demokratický prvek stalinismu“ v projevech davu, žádajícího odeslání jiných lidí do gulagu nebo do Ljubjanky, nemá to v hlavě úplně v pořádku. Ale i kdybychom akceptovali primitivní revolucionářskou představu, podle níž demokratizační pokrok nastává bez dalšího ve chvíli, kdy je lid „zbaven okovů“ a může se pustit do likvidace elity, v případě sovětského Ruska to přece vůbec nesedí. Inženýři tam představovali „elitu“ jen v úzce vymezeném slova smyslu (dělali zodpovědnější a intelektuálně náročnější práci než třeba soustružníci), ve vztahu k moci to však byli v naprosté většině stejní chudáci a stejné oběti oficiálních lží a všemožných persekucí jako úředníci, dělníci, rolníci. Šlo tedy spíš o inscenovaný útok jedněch nešťastníků proti druhým, asi jako když nacisté organizovali v lágrech souboje mezi vězni. To není za vlasy přitažený příměr: dělníci v Rusku nedostali „možnost někoho odsoudit a poslat na smrt“, jak říká Pullmann, protože to rozhodnutí ve skutečnosti vždycky patřilo Stalinovi, stranickým funkcionářům, represivnímu aparátu.

Podobné je to s druhým příkladem. O motivaci jednotlivců, kteří vytvořili pomyslný dav, když žádali v rezolucích smrt (ať už inženýrů, Horákové nebo Slánského), neví Pullmann ani žádný z „historiků všedního dne“ vůbec nic a k jejímu zjišťování nemají nástroje. Jisté je, že věta „ty rezoluce nebyly jen inscenované“ je nesmyslná a neobstojí ani při zběžné kritické úvaze. Jak píše Michal Klíma ve své reakci: „Co tím máte na mysli? Že se ve svobodné společnosti sešli spontánně lidé a napsali, že má být Slánský odsouzen k trestu smrti? Že k tomuto kroku měli lidé zprávy z nezávislých sdělovacích prostředků, aby mohli ke svému názoru informovaně dospět? Že vyšetřování probíhalo v souladu se zákony, to znamená, že se obvinění veřejně přiznávali ke svým údajným zločinům ze své svobodné vůle, a tedy, že rezoluce z továren byly přijímány na základě oprávněných reakcí na tato doznání?“ V každé společnosti se najde určitý počet lidí, kteří jsou spíš zlí a krutí a jimž žádat ostrakizaci, násilí, destrukci, a dokonce i smrt jistým způsobem dělá dobře, ať už vládne kdokoli (jejich „skupina“ se podle mě často překrývá s lidmi tzv. zfanatizovanými). Jenže v případě zmiňovaných rezolucí, iniciovaných státními orgány různých úrovní, je nemožné takovou „skupinu“ (s výjimkou komunistických organizátorů) určit a vydělit. Jinými slovy: v režimu, který vyžaduje všeobecné dodržování jediné závazné ideologie, v němž centrálně řízený aparát rozhoduje o všem včetně informací, správnosti názorů, vině a trestu, v němž je stále přítomen strach a člověk o sobě nikdy bezezbytku nerozhoduje sám, protože pokaždé může jeho život zkazit někdo druhý, byť by to byl jen nadřízený-člen KSČ nebo kádrovák, přece není vůbec možné zkoumat spontánní politické chování, neboť nic takového neexistuje. Ani u odbojářů a těch nejsvobodomyslnějších disidentů – i jejich počínání určovala totalitní realita (na rozdíl od Pullmanna si myslím, že komunistický režim byl totalitní až do konce, jen měl fáze, v nichž byl rozloženější, uvolněnější).

V jiném místě rozhovoru Pullmann mluví o konsensu ve společnosti za tzv. normalizace (rozuměj o konsensu mezi mocí a lidem, který nastává tam, kde není odpor, čili vzniká možnost souhry): „Já bych jako historik nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova. Na Slovensku […] se lékařská péče teprve s počátkem normalizace dostala i do větších obcí.“ A o kus dál: „Kdyby můj student chtěl zkoumat zavřené hranice za státního socialismu, vedl bych ho k otázkám, jak byla tehdy vnímána státní suverenita. Jak československý občan vnímal právo státu povolat někoho do armády, nechat ho vycestovat do zahraničí, a do jakého zahraničí. Dnešní představa nám říká, že lidé mají právo cestovat. Já to samozřejmě považuji za výraznou hodnotu […]. Disent měl stejnou představu o svobodě cestování jako my. Ale takových lidí bylo málo.“ Autor rozhovoru Daniel Kaiser namítá: „Mě jako dítě rozčilovalo, že se nepodívám do Anglie nebo do Alp, a z disidentské rodiny jsem nebyl.“ Na to Pullmann odpovídá: „A zkuste se zeptat tehdejší uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, jestli měla představu, co jsou Alpy. Nechci vaši zkušenost zpochybňovat, ovšem zase v určitých vrstvách byla imaginace jiná, představa dovolené se odehrávala na Vranovské přehradě. To byla socialistická riviéra. Každý čas měl svou převažující imaginaci, svoje možnosti a potenciály. Poctivý historik to ví, ať je marxista, nebo konzervativec.“

Co si s tímhle počít? Je to v první řadě pohrdavý snobismus, protože proč jinak používat příklad „dělníka“ a „uklízečky“? Protože to jsou tzv. obyčejní lidé, na rozdíl od p. děkana, který o sobě prohlašuje, že je „postmarxista“ a „nikdy neopustil vysokou kulturu“ – „obrazně řečeno jsem nikdy nevylezl z Bavorské státní opery. Jít na Wagnera a na osm hodin se do jeho hudby ponořit je mi kulturně nejbližší“. Dělník ze Slovenska jistě mohl vítat novomanželskou půjčku a bližší lékařskou péči, ale současně mohl být například věřící a znechucený z náboženské nesvobody (připomeňme, že už v sedmdesátých letech podepsalo asi sedm set lidí jednu z petic tzv. obyčejného člověka Augustina Navrátila, která mj. žádala volný přístup k náboženské literatuře, a že v letech 1987–1988 měla jiná Navrátilova výzva k osvobození náboženského života neuvěřitelných šest set tisíc tzv. obyčejných signatářů). Uklízečka ze Žďáru se možná těšila na dovolenou na Vranovské přehradě, ale nikoli proto, že měla „jinou imaginaci“, nýbrž proto, že kvůli chudobě a celkovým podmínkám nemohla na cestování do ciziny pomýšlet. Možná neměla představu o Alpách, protože si ji kvůli režimu a zadrátovaným hranicím nemohla udělat. Možná by do Alp beztak nejela, ale přesto by ji těšilo vědomí, že tam teoreticky jet může. A taky je docela dobře možné, že nějakou představu přeci jen měla, ale byla dejme tomu z rodiny kulaků nebo její rodiče či ona sama odmítli souhlasit se sovětskou okupací, takže jí do Alp nepustili ani s Čedokem. A třeba měla sestru, tetu nebo dceru někde v Alpách v emigraci a strašně ráda by se za nimi dostala. Nelze též vyloučit, že se dívala na rakouskou televizi (tu bylo možné na Žďársku chytit, máme tam chalupu a dívali jsme se na ni) a byla by se chtěla podívat aspoň do Vídně. Důležité je vědět, že o možnostech „uklízečky ze Žďáru“, ať už měla jakoukoli „imaginaci“, rozhodoval někdo jiný: komunistická strana s ústavně danou vědoucí úlohou. A že v Československu před listopadem 1989 nežila žádná zkušenostně a názorově homogenní množina „dělníků“ nebo „uklízeček“ se shodnými postoji a „všedními dny“ – dokonce bych řekl, že právě lidé, kteří vykonávali manuální profese, představovali v komunistické ČSSR možná barvitější a neuchopitelnější společenskou vrstvu než na Západě.

Klíčové ovšem není rozebírat jednotlivé Pullmannovy výroky, i když to člověk ze slušnosti dělá. Nejsou v žádném ohledu nové, překvapivé a myšlenkově podnětné, protože čeští revizionističtí historici a publicisté omílají už dlouhé roky pořád dokola totéž. Klíčová otázka je jiná: k čemu revizionistický přístup vlastně vede? Co nám objasnil a co má objasnit? Jistěže lidé na čs. komunistickém režimu v různé míře participovali, byli soustavně vtahováni do jeho každodenního provozu a mnozí z nich se stávali jeho spolutvůrci. Jistěže se v něm za cenu různých ústupků naučili žít tak, aby minimalizovali osobní strasti, jistěže se někteří mohli během těch dlouhých čtyřiceti let ocitnout v jedné části života mezi perzekuovanými a v jiné spíš mezi utlačovateli, jistěže byli spokojenější, když si mohli vzít půjčku nebo si zajít k doktorovi přímo ve vsi. Ale to jsou přece triviality, které ví každý, kdo se soudobými dějinami trochu zabývá.

Čeští revizionisté, jak soudím z četby všemožných jejich textů, prosazují názor, že komunistický režim byl donedávna popisován s nadměrným negativistickým (antikomunistickým) zaujetím, že je ho třeba posuzovat nepředpojatě, že měl i své pozitivní stránky a lidé se v něm (jako v danosti, o které se moc nepřemýšlí) mohli spokojeně zabydlet jako na panelovém sídlišti. Jenomže pokaždé, když ty dobré stránky a „obyvatelnost“ komunistického státu začnou postihovat, dopouštějí se demagogie, vytěsňují a zamlčují, co se jim nehodí do konceptu, odsunují stranou etický rozměr každého lidského života, tedy tu nejdůležitější část každodennosti (skutečnost, že člověka nelze redukovat na spotřebitele a že snad nikomu nemůže být dobře, je-li v jednom kuse nucen předstírat, konzumovat lež, žít v nedostatku, v obavě, v nespravedlnosti). Prozrazují tím, že je nevede tolik vyzdvihovaná nestrannost, ale naopak sledují předem vytčený cíl: prostě chtějí, aby čs. komunismus vypadal líp, než jaký ve skutečnosti byl. Proč o to usilují, není moje starost, patrně to nějak souvisí s módní levicovou politickou orientací, ale důvodů bude jistě víc. Ovšem z novomanželských půjček, dostupnější lékařské péče, radosti z bytu v paneláku, vnucené pseudorovnosti a nezbytné participace na všudypřítomném státu při vší demagogické snaze nevyplývá, že komunistický režim byl méně hnusný, než se dosud soudilo, nebo že byl dokonce v nějakých ohledech dobrý. Nanejvýš z toho plyne, že mohl být ještě o něco horší, ale to už je jak z té anekdoty o Stalinovi a socialistickém humanismu: Proč byl Stalin socialistický humanista? Potkal chlapečka a neubil ho, přestože mohl. Je možná zajímavé, ale v zásadě podružné, jak čs. občan za tzv. normalizace vnímal právo státu nechat někoho vycestovat do zahraničí a do jakého zahraničí, neboť rozhodující zůstává, že mu komunisté pod moskevským dozorem do poslední chvíle bránili, aby takové věci začal vnímat jako přirozenou součást své občanské svobody – tak, jako je vnímali lidé na demokratickém a svobodném Západě. Podstata komunistického zřízení se ukazuje právě ve vývojovém srovnání s Rakouskem nebo se SRN – v Československu nežil odlišný druh lidských bytostí s nižšími nároky a od přírody odlišnou „imaginací“, žili tu stejní lidé, kteří zkrátka měli nesrovnatelně horší podmínky.

Na první pohled je až zarážející, jak je Pullmannova argumentace nedomyšlená a neudržitelná. Podle mého názoru je to způsobeno tím – a tady se opět dostávám k rozhořčení Michala Klímy –, že už dlouhé roky není v podstatě nucen čelit kritickým námitkám, protože ideologie (nikoli metodologie), kterou vyznává, ovládla bez větších obtíží historiografii, respektive podstatnou část odborné sféry. Pullmann je možná tolerantní k jiným přístupům a ochotný k diskusi (aspoň to v interview říká), ale to nic nemění na skutečnosti, že revizionisté agresivně a intolerantně opanovali instituce, proměňují je k obrazu svému a svůj nárok odvozují z mnohokrát deklarovaného přesvědčení, že jejich přístup je jediný vědecky správný. Nerevizionističtí historici a intelektuálové vůbec se až na výjimky už dlouhou dobu nepouštějí do polemik, většinou jen v soukromí brblali a brblají (to mluvím z osobní zkušenosti), někteří z nich se s revizionisty účelově spojují (jako v případě pacifikace Ústavu pro studium totalitních režimů, v níž šlo do značné míry o odstranění nepohodlné konkurence), a když jim pak revizionisté přerostou přes hlavu, tak tu hlavu ještě víc skloní, aby si nepřidělávali potíže – nebo se prostě ideově přizpůsobí. Je přitom příznačné, že za posledních téměř deset let nevzešla z českého revizionismu jediná obsáhlejší práce, která by k poznání čs. společnosti za komunismu něčím podstatným přispěla, nově osvětlila některé důležité události, představila nějaký hodnotný výzkum. Suplují ji manipulativní publikace, jako je třeba kniha Přemysla Houdy Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce, o níž tu nedávno pojednávala Tereza Šnellerová, nebo rozličné články o tom, jak by se v historiografii a ve výuce mělo nebo (častěji) nemělo postupovat, případně otravné a směšné soustavně opakované stížnosti na neexistující dominantní antikomunistický diskurs. Revizionisté jako by si neuvědomovali, že nejsou nějakou vědeckou „avantgardou“, ale institučním establishmentem, který se navíc (pokud jde o nekritický pohled na totalitní minulost) ocitl v plné shodě s Babišem a jeho politickými partnery.

Nemyslím, že by Michal Pullmann přispíval k tomu, aby se opakovaly komunistické zločiny, jak píše Michal Klíma. Stačí, že přispěl k situaci, kdy v ČR téměř skončila otevřená rozumná veřejná diskuse o nejnovějších dějinách, protože se člověk musí neustále otravovat s pseudovědeckými výstupy, které jsou sice na první pohled slabomyslné a občas kritizované v malonákladových médiích, ale v zásadě všeobecně přijímané jako norma (stačí připomenout, kolik legračních nesmyslů už napovídala a napsala například poradkyně ředitele ÚSTR Muriel Blaive, o níž se na stránkách tohoto ústavu dosud píše v superlativech jako o „historičce s mezinárodním renomé“).

Výsledkem celé té bezpolemické zahnívající situace a atmosféry všeobecného bezhodnotového relativismu jsou pak i podobné projevy jako rozhovor s historikem Liborem Svobodou v denikn.cz, který také nadzvedl Michala Klímu. Pro informaci: zesnulý Miloš Jakeš, komunistický ničema, jenž se prokolaboroval až do funkce generálního tajemníka KSČ v letech 1987–1989, se Svobodovi proměnil v běžného politika, který měl zkrátka své názory a postoje, a to je třeba respektovat. Svoboda nechce Jakeše „hodnotit jednoznačně negativně jako symbol komunismu nebo jako hlupáka. Tak jako nikdo z nás, ani on nebyl černobílou postavou“. I když pominu, že Jakeš například jako držitel nejvyšší stranické funkce KSČ v letech 1987–1989 nepochybně symbolizuje čs. komunismus té doby (podobně jako ho symbolizují Biľak, Štrougal nebo Husák a další), nemůžu přejít, že druhá věta je bezohledná: v Československu žily statisíce lidí, kteří se nikdy nedopustili ani desetiny toho, čeho se dopustil Jakeš, naopak mnohým z nich ničil Jakeš se svými stranickými druhy život – tak jaképak „tak jako nikdo z nás“? Svoboda tvrdí, že Jakeš patřil ke „generaci lidí, kteří po válce viděli v komunistickém ideálu budoucnost, režimu opravdu věřil a s jeho budováním spojil celý život“. Jenomže žádná taková „generace“ nikdy neexistovala: existovala početná skupina poválečných komunistů různého věku a zvláště po únoru 1948 také různého chování, a pak skupina jiných občanů, které komunisté vyhazovali ze škol, obírali o majetky, posílali do věznic a na nucené práce, případně je vraždili. Miloš Jakeš všem těm hanebnostem asistoval od mládí – a je zcela lhostejné, čemu při tom věřil, víra není polehčující okolnost. Jakeš dle historika vzešel z chudých poměrů a kariéru „na rozdíl od svých kolegů“ budoval „systematicky a velmi dlouho“, nebyl „mocichtivý“, do „vyšších pozic spíše proplul“, dokonce i ta pozice tajemníka na něj v roce 1987 „spíše zbyla“. Svoboda dokonce prohlašuje, že Jakeš „až do závěru svého politického života nepatřil k předním příslušníkům režimu“. K tomu se dá zase jenom podotknout, že chudé poměry samy o sobě nejsou žádný argument a že pokud někdo budoval kariéru v KSČ „systematicky a velmi dlouho“, zřejmě trošičku „mocichtivý“ byl a do vyšších pozic „proplul“, poněvadž tomu šel v rámci svých osobních schopností naproti (což se dá dost snadno ověřit v Jakešově životopise). Pokud jde o reformní proces, Jakeš dle historika nejdřív podporoval Dubčeka, pak se přiklonil na stranu konzervativců, ale „nepatřil […] ani k autorům zvacího dopisu a vůbec ho nelze srovnávat s politiky typu Biľaka nebo Štrougala. To byli daleko větší konzervativci a dravci než on“. Je to snad nějaký projev Jakešova charakteru, že mezi funkcionáři KSČ byli výše postavení, významnější a razantnější ničemové? Jakeš byl „svědkem moskevských jednání v srpnu,“ říká Svoboda, jenomže to je nepřesné, neboť Jakeš byl přece aktérem, patřil k lidem, kteří podepsali Moskevský protokol a k jeho vzestupu přispěly kontakty se sovětskými funkcionáři, o nichž ovšem historik neříká nic, stejně jako o Jakešově působení v rámci pookupační komunistické hierarchie (konstatuje pouze, že po srpnu 1968 z titulu své tehdejší funkce dohlížel „na očistu strany a zodpovídal za ni […]. Jeho podíl na znormalizování strany je v tomto důležitý…“). Celé to končí výrokem, že v listopadu 1989, kdy „probíhala jednání ústředního výboru a jestřábi navrhovali zásah armády, lidových milic, velkou zásluhou Jakeše a dalších rozumnějších členů bylo, že k tomuto nedošlo. V tomto na něj lze nahlížet pozitivně“. Tak ještěže jsme Jakeše měli a na jeho místě neseděla, lidově řečeno, nějaká mnohem větší svině.

Na vlivu, který revizionismus v rozpravě o soudobých dějinách v Čechách bez větších obtíží získal, je podle mého názoru zdaleka nejhorší dopad na studenty, na mladé lidi. Starší člověk s kritickým myšlením, který nehodlá dělat vysokou kariéru v akademických institucích, se s tím vším nějak vyrovná, ať už humorem nebo prostě vlastní prací. Studenti středních škol a humanitních fakult a mladí lidé vůbec ale mohou nakonec všechny ty relativizační řeči a banální „postřehy“ vnímat jako normu, jako správný nebo dokonce závazný způsob, jak „vědecky uvažovat“ o dějinách. Nejvyšší čas, aby nějací rozumní historici začali svým studentům důsledně vysvětlovat, že bezhodnotový revizionismus není nezpochybnitelným vrcholem vědeckého pokroku, který navždy překonal zastaralé přístupy – a začali jim ukazovat i jiné myšlenkové světy.