Při četbě rychlých komentářů a různých více či méně emotivních výkřiků na sociálních sítích by člověk mohl nabýt dojmu, že se český polistopadový režim začal rozkládat až po posledních volbách do Sněmovny, či dokonce až po volbě prezidenta. Že teprve teď nastal jakýsi náhlý zlom, zahrnující i ohrožení veřejnoprávních médií. Přitom demontáž liberální demokracie v této zemi probíhá už nejméně pět let, jen si to většina místních „opinion makerů“ dosud odmítala připustit. Za tu dobu se v zemi změnily způsoby, spousta lidí rezignovala na dodržování psaných i nepsaných pravidel a etických principů, bez nichž se ovšem demokratická společnost neobejde. Výraznou součástí této proměny je okleštění svobody projevu a pokles úrovně žurnalistiky – jistě, každý si pořád ještě může psát, co chce, ale kvalitní novinářská zpravodajská práce potřebuje zázemí, stojí peníze, a prostor, kde lze právě takto pracovat, se neustále zužuje. I veřejnoprávní média jsou dnes oslabené instituce, které sice mají zvláštní postavení a poslání dané zákonem, ale jejich nezávislost je omezená a hájit ji bude zdá se čím dá těžší. Ukazuje to i zhruba dvouměsíční konflikt mezi vedením Českého rozhlasu a částí zaměstnanců, který vyvolali radní ČRo Tomáš Kňourek a generální ředitel René Zavoral. Dobré – a dnes už taky spíš výjimečné – je, že se v tomto konfliktu hodně novinářů zachovalo slušně a solidárně, tudíž je přehledný a v některých rysech až učebnicově výmluvný.

Reportéři Janek Kroupa a Jan Cibulka (specializovaný na datovou žurnalistiku) vloni zjistili, že mnohé české zemědělské podniky hospodaří na pozemcích, které jim nepatří, přičemž kromě zisku pobírají na toto hospodaření dotace od Evropské unie. Mezi těmito firmami figurují v nikoli nevýznamné míře společnosti patřící do holdingu Agrofert Andreje Babiše. Když Janek Kroupa reportáž zpracovával (viz zde), položil na roli Agrofertu ze zřejmých důvodů důraz: situace je z právního hlediska neudržitelná (jakýsi dlouhodobě neřešený zemědělský squatting), Agrofert pobíral na obhospodařování cizí půdy dotace i v době, kdy byl Babiš ministrem financí (a ještě předtím, než holding „zaparkoval“ do svěřeneckého fondu). Navíc je to již trestně stíhaný politický podnikatel, který svou kariéru postavil na tvrzení, že všichni kradou a on přišel dělat pořádek.

Kroupa a Cibulka svá zjištění zveřejnili koncem listopadu 2017 a vzápětí si na Kroupu stěžoval na zasedání Rady ČRo radní Tomáš Kňourek, protože kromě jakýchsi podružností prý v jeho reportážích cítí „účelovost“, neboť text na rozhlasovém webu „vyšel v podstatě ve stejný čas, kdy zřejmě pan budoucí premiér šel za prezidentem republiky mu představit členy nové vlády“, a „článek hovoří pouze o Agrofertu, a nikoliv o desítkách či stovkách jiných firem“, které dělají totéž. První výtka je do očí bijící hloupost, druhá je nepravdivá (v reportáži stojí, že problém se netýká jen Agrofertu), navíc firma někdejšího ministra a zřejmě i budoucího premiéra je něco jiného než politicky bezvýznamný zemědělský podnik z Dolní Lhoty (viz výše).

Ředitel rozhlasu René Zavoral se ale na zasedání rady k výtkám plně připojil, začal opakovat Kňourkovy argumenty, mluvil o nekvalitní práci podřízených a oznámil, že případ už „velmi bouřlivě“ řešil a bude jej řešit nadále (viz zde). Jeho vystoupení bylo natolik řekněme intenzivní a natolik namířené proti zaměstnancům rozhlasu (kritizovaná reportáž prošla editací, tedy se na ní podílela řada lidí), že působilo dojmem, jako by už Zavoral dostal od kohosi vlivného za uši nebo se vyděsil, že ho něco takového čeká.

Zatímco ředitel si počínal, jako by zastupoval spíš politický zájem než rozhlas, který vede (nepřehlédnutelné je, že jeho i Kňourkovy výhrady zapadaly do obrazu „všeobecného spiknutí“, s nímž Babiš soustavně pracuje), reportér Janek Kroupa, podporovaný některými spolupracovníky, tlaku neustoupil, stál si na svém, nebál se otevřeného sporu, neskrýval nesouhlas, poskytoval rozhovory. Choval se tak plným právem, ČRo je veřejnoprávní, nikoli soukromý podnik a je to záležitost veřejného významu. Záhy se Kroupy zastalo deset šéfredaktorů českých periodik a zpravodajských webů, kteří poslali řediteli rozhlasu dopis, v němž ho vyzvali, aby za svými zaměstnanci stál a vytvořil jim podmínky pro další práci. René Zavoral si mezitím objednal tři externí analýzy Kroupových mediálních výstupů (dostupné zde), a když je dostal, odložil stranou ty, které vyznívaly ve prospěch redaktorů rozhlasu (nutno přitom přiznat, že text Karla Hvížďaly parametry analýzy nesplňuje), z jedné si vybral pasáže, které určitý rozměr Kroupových výstupů kritizovaly, a koncem letošního ledna je ocitoval na jednání Rady ČRo. Ignoroval přitom ale kromě jiného důležité sdělení těchto analytiků, že „popsaná pochybení lze vysvětlit či vyvážit přesvědčením autorů příspěvků (Janka Kroupy) o významnosti pojednávaného případu a jeho aktérů. Holding Agrofert je držitelem/vykonavatelem enormní ekonomické moci, stejně jako Andrej Babiš moci politické, nemluvě o navázané moci mediální. Monitorování (a možná i preventování či vyvažování) výkonu (a zejm. zneužívání) těchto typů moci je primárním úkolem veřejnoprávního média. Včetně investigativní žurnalistiky, na kterou nelze uplatňovat standardní žurnalistické normy bezezbytku. Všechna tato relativizační hlediska, která za specifické situace mohou mít až podobu veřejného zájmu, je třeba mít na paměti při závěrečné interpretaci výsledků naší analýzy.“ Na tomto jednání rady pak René Zavoral prohlásil, že trvá na svém hodnocení Kroupovy práce jakožto neobjektivní, a oznámil, že pošle zaměstnance na školení. Rada jeho výstup schválila (viz zde).

Nastala již zcela absurdní situace, kdy ředitel, který se radě zodpovídá a má před jejími výhradami a dotazy rozhlas a zaměstnance hájit, potlačoval v expertním materiálu pasáž, jež novinářskou práci „jeho“ redaktorů podporovala, a vyhledával místa, která svědčí proti nim. Vystupoval tak vlastně de facto sám proti sobě. Jestli to dělal proto, aby se zavděčil radním či Babišovu hnutí ANO, nebo ve snaze neztratit tvář, se dá jen spekulovat. Vzápětí vznikl v ČRo otevřený dopis, který vyjadřuje zásadní nesouhlas se Zavoralovým počínáním a který podepsalo přes dvě stě zaměstnanců a spolupracovníků rozhlasu. Všechno zatím vyvrcholilo veřejnou schůzí a ředitelovým prohlášením, v němž sice trvá na tom, že reportáž byla nedostatečně zpracovaná, ale zároveň se částečně omlouvá: „pronesl jsem slova o podezření z načasování celé kauzy a použil jsem slova jako účelový a antibabišovské tažení. Neměl jsem tehdy k dispozici všechny relevantní informace, které později mé podezření o účelovosti vyvrátily, čemuž jsem osobně rád. Proto jsem i ve své odpovědi na stížnost společnosti Agrofert adresovanou Radě ČRo většinu jejích výtek jednoznačně odmítl, a hájil tak práci redaktorů Zpravodajství ČRo. Za výroky o účelovosti jsem se zároveň omluvil v rozhovoru pro DVTV zveřejněném 2. února, což bych rád udělal i dnes; beru tak tyto výroky zpět.“

Janek Kroupa si ve svých reportážích nic nevymyslel, jen v rozhlase otevřel problém, který měl být otevřen, a zabýval se jím. Klást si nad tím otázky, jestli je to skutečně „ta pravá investigativní novinařina“, a prohlašovat, že v tom či onom mohl postupovat líp – jak se píše nejen v jedné z analýz, ale poměrně usilovně se o tom mudruje i na facebooku –, je sice možné, ale na podstatě věci to nic nemění: příčinou problému nebyly zásadní chyby v těchto reportážích, nýbrž skutečnost, že jejich tématem byl i Agrofert. Protest zaměstnanců-kolegů měl při tom všem značný význam stejně jako solidarita jiných médií: za prvé je onen ústřední problém vidět, což je vždycky dobře, za druhé ti, co se přidali k protestu, nejen ukázali, že se dokážou postavit na stranu nespravedlivě osočovaných, ale že si taky váží práce, kterou sami dělají, a nechtějí být jen „poslušní pracující“.  Pak je tu ještě jedna věc: už jenom tím, jak se k věci postavil, Zavoral ovlivňoval své zaměstnance, z jeho vystoupení mohl každý z jeho podřízených vyvodit, že pokud nechce mít potíže, měl by se ožehavým tématům typu Andrej Babiš – Agrofert raději vyhnout. Tím, že Kroupa neustoupil a více než dvě stě jeho kolegů se proti počínání ředitele ohradilo, se podařilo toto nepřímé, ale velmi silné doporučení k autocenzuře relativizovat. Jestli je nezávislost ČRo dlouhodobě uhájitelná, je už ovšem jiná otázka: pokud ano, například Kroupa by musel mít umožněno na případu s dotacemi dál pracovat, investigativní oddělení by muselo otevírat další politicky ožehavá témata, další redaktoři by museli riskovat konflikty v řadě každodenních drobností, protože tlak na přeměnu rozhlasu v přinejmenším bezzubou instituci zde je a bude nepochybně sílit. Protest proti ředitelovu počínání podepsalo dvě stě lidí, ovšem ČRo má několik tisíc zaměstnanců.

Nakonec je zajímavé zohlednit, kdo vlastně Kroupovi nekvalitní práci a nedostatečnou veřejnoprávnost (tedy de facto naplňování ušlechtilých novinářských cílů) vytýká. Ředitel ČRo René Zavoral už dvakrát zasedal v porotě Krameriovy ceny, kterou uděluje obskurní Asociace nezávislých médií, sdružující naprosté dno českého novinářství včetně proruských konspiračních webů (blíže například zde a zde). Letos byl Zavoral v porotě mj. s šéfredaktorem Babišovy MF DNES Jaroslavem Pleslem a společně ocenili „dlouholetého rozhlasáka“ Stanislava Motla, který před listopadem 1989 proslul prací v estébáckém časopise Signál (zvláště jeho reportáž z Palachova týdne je dodnes „výživná“), nikdy to veřejně nereflektoval a po převratu se v tichosti proměnil v „lovce nacistů“.

Zavoral se zodpovídá volené šestičlenné Radě ČRo, která ředitele také odvolává, vybírá nového a měla by sestávat z respektovaných a věrohodných zástupců veřejnosti. Až na jednu výjimku je ale současná rada rovněž „plodem nových pořádků“, počítáme-li je od nástupu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Předsedkyní je nevýrazná muzikoložka Hana Dohnálková (zvolena 2014, ve funkci od 2016). Místopředsedou je v textu mnohokrát zmíněný Tomáš Kňourek (zvolen 2013, ve funkci od 2016). Posledního udílení Krameriovy ceny se podle tisku rovněž zúčastnil, kromě toho je pravidelným přispěvatelem Parlamentních listů, žurnalistické stoky, v níž publikuje myšlenkové perly tohoto druhu (vybral jsem to namátkou, jsou tam i lepší věci): „Dnes se v jednom šiku jede proti Babišovi, Okamurovi, Zemanovi a kádrově polepené to například mají i někteří politici ODS, jako třeba Václav Klaus mladší. Zkrátka nazývat věci pravými jmény se mediálně trestá. A to nemluvím o až odporné rusofobii a antitrumpismu. Každé ráno čekám, kolik to na mě vypadne článků či reportáží o tom, co ti Rusové nebo prezident Trump zase provedli. Velmi mi to připomíná 80. léta minulého století, kdy už jsem svět kolem sebe začal výrazněji vnímat. Všude byla neskutečná primitivní protizápadní propaganda. Bohužel jsem se dožil doby, kdy je to tady zas. Jen naopak.“ Příznačné je, že se vlivný funkcionář Kňourek stylizuje do jakéhosi soudobého bojovného „disidenta“, který se nebojí říkat pravdu, o níž ostatní mlčí, přičemž o jeho skutečném zaměření dostatečně svědčí i fakt, že v jiném textu pro Parlamentní listy vytýká rozhlasu, že příliš cituje agenturu Reuters a BBC a málo používá ruské zdroje, kupříkladu agenturu TASS a propagandistickou televizi Russia Today (viz zde). V radě dál zasedají germanista Petr Šafařík (zvolen 2011), Jiří Vejvoda (zvolen 2014) a Miroslav Ditrich (zvolen 2017). Oba posledně jmenovaní působili jako oficiální novináři už za normalizace a i vzhledem k jejich stávajícímu přístupu lze těžko očekávat, že budou hájit nezávislý rozhlas proti politickým tlakům, koneckonců Vejvodu do rady nejvíc prosazovali poslanci hnutí ANO. Čtvrtým radním je „kumštýř“ a někdejší ministr kultury Vítězslav Jandák (zvolen 2017), který ředitele rozhlasu v případu Janka Kroupy povzbuzoval slovy: „I když nemůžeme zasahovat do vašeho rozhodování, tak byste s ním měl konat jako s normálním zaměstnancem. Já nevím, možná že to není normální zaměstnanec. Aspoň podle výše platu, kterou jsem slyšel někde v Brně, to je výsostný pracovník. Tak bacha.“ Zdá se, že o budoucnost rozhlasu je opravdu důvod se obávat.