Knihu Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné – Surreálné srdce nového Ruska (Dokořán, 2016, přel. Martin Weiss) lze charakterizovat jako reportážní esej o životě v „řízené demokracii“. Český čtenář by se neměl nechat odradit nevkusnou obálkou a měl by knize věnovat pozornost: obdrží osobní zkušeností podloženou zprávu o zemi, která se po pádu sovětského impéria v mnoha ohledech změnila, avšak i nadále je nekompatibilní s čímkoli, co stojí na základech obecně uznávaných klíčových hodnot západní kultury. Jestliže sovětský komunismus představoval radikální evropskou ideologii napasovanou na poměry carské despocie a rozvinutou do nebývalé krutosti, jež postihla i část Evropy na západ od samotného Ruska, pak současné ruské státní zřízení představuje soubor formálních náležitostí demokratického právního státu umně využívaných pro potřeby diktatury.

Pomerantsev ukazuje, že po krátkém období svobody a rozkladu na sklonku 20. století vznikl v Rusku nový systém, „kapitalizovaný“, zbavený ideologické veteše, a především moderní, pracující s pokročilými komunikačními technologiemi. Podstata se však příliš nezměnila: vládne cynické despotické centrum, přičemž pravda, spravedlnost, občanská práva, jednotlivec a jeho život, to vše má zanedbatelnou hodnotu. Český čtenář knihy může přemýšlet i o tom, jaké postupy řízené demokracie se v zárodcích vyskytují u nás – a snad i lépe pochopit ničemnost politiků, kteří Rusku posluhují nebo se jím inspirují.


Foto Wikipedia

Peter Pomerantsev, v Čechách poslední doby známý jako odborník na ruskou propagandu, se narodil roku 1977 v Kyjevě; když mu bylo několik měsíců, odjeli s ním rodiče-disidenti do exilu. Vyrostl a vystudoval v Británii, v roce 2001 se vydal do Moskvy, protože tam jako Brit se znalostí ruštiny mohl rychle a bez obtíží dělat kariéru. Byl mimo jiné konzultantem dosti naivních „ruských“ projektů Evropské unie, pracoval pro think tanky a jako asistent západních dokumentaristů. Po pár letech začal působit v ruských televizích, na stanici TNT a v TV centru v Ostankinu, vedle publicistiky spoluvytvářel i pokleslé formáty – reality show s názvy „Jak se vdát za milionáře (průvodce pro zlatokopky)“ nebo „Vítej-Sbohem“ o cestujících, kteří se seznamují na letišti. Bral to jako dobrý zdroj příjmů a zároveň zkušenost, televizní práce ho zjevně taky bavila, otevírala cestu do míst, kam by ho jinak nepustili, k lidem, s nimiž by se jinak nesetkal a nesblížil.

Velkou část knihy tak tvoří osobní příběhy, na nichž autor ukazuje rychlé proměny země a jejích poměrů. Přibližuje život novoruské milionářské smetánky, představuje podnikatele a jejich kurtizány, podvodníky a jejich oběti, sibiřské gangstery, jurodivé umělce, pološílené vizionáře; popisuje bizarní scenérie opulentních večírků a také buranské ničení Moskvy, která byla ještě nedávno „smutný satelit na okraji Evropy, žhnoucí vyhasínajícími uhlíky sovětského impéria“, aby se pak, v době vrcholícího ropného boomu, začala závratnou rychlostí divoce a brutálně stavebně přetvářet, protože „ještě nikdy nepřiteklo za tak krátkou dobu tolik peněz na tak malý prostor“. Líčí kontrast chudoby a závratného bohatství, a rovněž korupci natolik rozsáhlou a všudypřítomnou, že to přesahuje hranice české představivosti.

Rozvádět tu jednotlivé osobní historie, jež kniha pojednává, není potřebné: některé jsou v první řadě kuriózní či „atraktivní“ (Pomerantsev je zkušený žurnalista, zvyklý prodávat tzv. dobré zboží, což je ovšem místy spíš ke škodě věci), další především smutné, mnohé se však jeví jako pro Rusko příznačné. Například podrobně zpracovaný případ podnikatelky Jany Jakovlevové, která se ocitla ve vězení, aniž by porušila zákon: stala se náhodnou obětí mocenského záměru jednoho z vysokých aparátníků FSB (nástupnická organizace KGB) Čerkesova, který chtěl ovládnout chemický a farmaceutický průmysl, a tak během jediné noci zajistil, aby se legální podnikání stalo trestným činem. Tento případ není neznámý, psalo se o něm i v Čechách, autor ho však dává do potřebných souvislostí. Ukazuje na něm stav ruské politiky, policie a justice, a především situaci tisíců lidí, kteří skončili na dlouhé roky v kriminálech z všemožných absurdních důvodů nebo kvůli zanedbatelným přečinům. Jana Jakovlevová přišla o byznys, rozpadl se jí život a utrpěla těžký psychický otřes, ale kvůli válce dvou složek FSB se nakonec podařilo její causu zpopularizovat a dostala se na svobodu: obvinili ji a uvěznili, protože se to hodilo Čerkesovovi – a osvobodili, protože se to hodilo jeho protivníku Patruševovi, prezident pak zlikvidoval oba. Skutečnost, že Jakovlevová byla nevinná, hrála jen mizivou roli, pomohla jí sice podpora mnoha dobrých lidí, ale o jejím osudu nakonec rozhodoval vyšší zájem. Za běžných okolností, píše autor, shledávají předpřipravené ruské soudy „99 procent obviněných vinnými“, přičemž ve věznicích nejsou nespravedlivě drženi hlavně „tradiční“ političtí vězni, pronásledovaní za názory a postoje, i když i těch je dost a dost, nýbrž zástupy nešťastníků, kteří měli tu smůlu, že je zkrátka semlel systém.

Na knize je nejpodstatnější Pomerantsevův průběžný výklad ruské „řízené demokracie“ – v Čechách zná ten termín kdekdo, málokdo ale četl ucelenější interpretaci, odhalující, co to je a jak to vypadá. Stát si uchovává formu demokratického zřízení: nemá jednu závaznou ideologii, „na papíře“ je víceméně garantována pluralita názorů a svoboda projevu, podnikání a sdružování, soutěž politických stran, nezávislá justice. Současně však existuje stabilní a o všem podstatném rozhodující mocenské centrum v Kremlu, plně kontrolované prezidentem. Centrum musí zajišťovat, aby jeho moc byla úplná a neohrozitelná. Staré představy a zkušenosti sugerují, že udržení takové moci vyžaduje odstranění demokracie a zavedení klasické diktatury, která deklaruje a uvádí do praxe zákaz politické konkurence, nebo že dokonce vede k obnově totalitního systému, který navíc člověku přiznaně odpírá takřka veškerou svobodu. To je ovšem nepraktické, drahé, z mezinárodněpolitického i hospodářského hlediska nevhodné a pro vlivnou, ekonomicky aktivní, a především sebevědomou a na moderní styl života uvyklou část ruského obyvatelstva nepřijatelné. Výhodnější je ovládnout demokracii – jinými slovy tvořit „demokratickou diktaturu“ nového typu.

Aby se člověk mohl v demokratickém systému chovat jako svobodný občan, potřebuje především přístup k informacím. Řídit demokracii tedy znamená kontrolovat masmédia. Pomerantsev hned v úvodu konstatuje, že jedinou silou, jíž lze dnes obrovitou zemi sjednotit, držet pohromadě a vládnout jí, je televize, ústřední mechanismus „nového druhu autoritářství, který je mnohem rafinovanější než jeho varianty z dvacátého století. […] Když se prezident v roce 2000 dostal k moci, první, co udělal, bylo, že ovládl televizi. Prostřednictvím televize Kreml rozhodoval, které politiky ‚povolí‘ jako svou loutkovou opozici, a jaké budou dějiny, obavy a vědomí země. A nový Kreml […] nehodlal udělat tu chybu, kterou učinil starý Sovětský svaz, že by dopustil, aby televize byla nudná. Úkol zní: syntéza sovětské kontroly a západní zábavy.“ (V Rusku je televize stále vlivnější a k popsanému účelu z mnoha důvodů vhodnější než internet – přesto je trochu překvapivé, že „síti“ autor nevěnuje pozornost.)

V praxi to vypadá tak, že již všechna celoplošná masmédia podléhají dohledu kremelského centra. Je v nich přehršel zábavy, kterou Rusové převzali od Západu – a pokud se sovětskému režimu jevila liberální popkultura jako zhoubná, protože byla projevem rozkladné svobody, nový ruský režim ji vítá, pracuje s ní – a umně ji prokládá propagandou. Publicistika existuje, na obrazovce vypadá podobně jako v USA nebo v Británii, televizní studia jsou stejně moderní, spíkři stejně odvázaní či seriózní. Investigativní žurnalistika je však nepřípustná, je nutno vyhýbat se ožehavým, respektive neschváleným tématům a vyzdvihovat prezidenta, garanta „stability“.

A nejen to: zatímco zpravodajství západních televizí se řídí především potřebou referovat o tom, co se děje, v Rusku zpravodajství události vytváří, ovšemže v souladu s centrálními direktivami. Pomerantsev to zachycuje mimo jiné na výroku jednoho ze známých moderátorů (v knize ho nejmenuje, ale podle jeho pozdějšího rozhovoru pro Respekt šlo zřejmě o Michaila Leonťjeva): „Všichni víme, že se nebude vysílat žádná skutečná politika. Ale stejně musíme poskytnout divákům pocit, že se něco děje. Musí se bavit. Takže s čím si budeme hrát? Zaútočíme na oligarchy? Kdo je tento týden nepřítel?“ Prostor dostávají lži i paranoidní konspirační teorie, hranice mezi fikcí a realitou jsou setřeny, vzniká pozoruhodný koktejl, jedna velká, řízená reality show: „Ostankino 21. století dokáže míchat propagandu se šoubyznysem a autoritářství se sledovaností. A ve středu tohoto velkého představení je sám prezident. Je vytvořený z ničeho, z chuchvalce šedých vláken prostřednictvím moci televize a proměňuje se s rychlostí performačního umělce z role do role – voják, milenec, lovec s obnaženou hrudí, podnikatel, špion, car, superman.“

Kreml se na výrobě iluzivního zpravodajství přímo podílí, dodává potřebné podklady a postavy, umožňuje inscenaci „událostí“, což představuje další klíčový prvek řízené demokracie. Režim neničí veškerou opozici, nýbrž do ní proniká, pracuje s ní, organizuje ji ke svým potřebám, dokáže využít i momenty, kdy se opozice projeví nezávisle. Hlavní postavou, na niž tuto praxi Pomerantsev ukazuje, je Vladislav Surkov (nar. 1964), „kremelský demiurg“, mocenský technolog, Putinova šedá eminence, zástupce ředitele úřadu prezidenta, poté místopředseda vlády, od roku 2013 osobní poradce pro Abcházii, Jižní Osetii a Ukrajinu. Surkov dlouhá léta fakticky řídil masmédia, dával šéfům TV stanic pokyny, „koho napadat a koho hájit, kdo smí do televize a kdo ne, jak má být prezentován prezident a jaký má být samotný jazyk a kategorie, v nichž země myslí a cítí“. Současně ovšem organizoval i politiku a veřejný život, úkoloval lídry všech „nezávislých stran“: „Genialita tohoto nového druhu autoritářství spočívá v tom, že místo utlačování opozice po způsobu předchůdců z dvacátého století se nasouká dovnitř všech ideologií a hnutí, které zneužívá do bodu absurdity. V jednu chvíli Surkov zakládal občanská fóra a lidskoprávní neziskovky, načež začal skrytě podporovat nacionalistická hnutí, jež ty neziskovky obviňovala z toho, že jsou nástroji Západu. […] Záměrem Kremlu je vlastnit všechny formy politického diskursu, aby se vně jeho zdí nemohlo rozvinout žádné nezávislé hnutí.“

Z toho pak vyplývá, jak píše Pomerantsev na jiném místě, že „Rusko má sice volby, ale ‚opozice‘ se svými bezmála komickými lídry je organizována a financována takovým způsobem, že ve skutečnosti posiluje Kreml. Když se v televizních debatních pořadech zarudlí komunisté hádají s prskajícími nacionalisty, divák si z toho musí odnést pocit, že ve srovnání s touhle partou je prezident jediný rozumný kandidát. A Rusko sice má řadu nevládních organizací, representujících kdekoho, od bikerů po včelaře, ale často jsou zakládány Kremlem, který je využívá k vytvoření ‚občanské společnosti‘, jež je mu stabilně loajální.“

Pozoruhodné je, že Surkov má jen málo společného s tradičním aparátníkem sovětského střihu. Podle Pomerantsevovy charakteristiky je to inteligentní cynik a relativista, který se jako student posmíval šplhounům z Komsomolu, nosil sametové kalhoty a dlouhé vlasy, psal básně a jeho slohové práce se předčítaly ve sborovně. Surkov je estét, píše eseje o moderním umění, je fanoušek gangsta rapu, autor textů pro rockové skupiny a zřejmě i satirického románu a bestselleru Téměř nula. Od roku 1992 vytvářel PR kampaně, pracoval pro Michaila Chodorkovského a Borise Berezovského, a když Putin prvního zavřel a druhého vyhnal ze země, dělal Surkov kampaně proti nim, „bez sebemenšího zakolísání střídal funkce, pány a ideologie“. Významně se podílel i na ruském vpádu na Ukrajinu a na anexi Krymu, byl poté mezi prvními ruskými potentáty, na něž Západ uvalil sankce: nesmí cestovat do USA ani do Evropské unie, nesmí na jejich území investovat. Na zákaz reagoval tím, že si poklepal na hlavu a prohlásil: „Evropa se mi vejde sem.“ Pokud jde o Spojené státy, zákaz prý chápe jako uznání své služby Rusku. „Jediné, co mě v USA zajímá, je Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Na to, abych měl přístup k jejich dílům, vízum nepotřebuju. O nic nepřicházím.“ Surkov soudí, že věrnost idejím, pravdě či zásadám je směšná hloupost, protože všechno je proměnlivé, všechno je „píár“. A – to už Pomerantsev do knihy zapracovat nestihl – Západ jako by mu chtěl dát za pravdu: když jel letos v říjnu ruský prezident na jednání do Berlína, byl Surkov bez ohledu na sankce s ním a seděl u stolu mezi Putinem a německým ministrem zahraničí Steinmeierem.

Nový ruský systém a pronikání mocenského centra do všech úrovní a oblastí „demokratické“ společnosti způsobuje, že si člověk nakonec často nemůže být jistý, komu a čemu vlastně slouží. Pomerantsev pracoval pro nestátní mediální projekt s názvem SNOB, jehož součástí byly TV kanály, časopisy a „uzavřená online komunita pro nejlepší ruské mozky“, která měla za úkol „vytvářet nový typ ‚globálního Rusa‘, novou třídu, jež bude v zemi bojovat za vše západní a liberální“. Projekt platil oligarcha Michail Prochorov, sídlil v kancelářích, které vypadaly jako „z nějaké hipsterské fantazie“, zaměstnanci mluvili perfektně anglicky, otevřeně kritizovali režim, zástupkyní šéfredaktora byla aktivistka za práva LGBT, publikovala v prestižních západních časopisech a zuřivě útočila na prezidenta: „Jenže navzdory ostentativnímu opozičnictví SNOBu je taky jasné, že takovýto vysoce viditelný projekt by nikdy nemohl vzniknout bez požehnání Kremlu. Není to snad příklad ‚řízené opozice‘, jež Kremlu tak vyhovuje? Na jedné straně dává liberálům pocit, že mají slovo a domov (a výplatní pásku), na druhé straně poskytuje Kremlu příležitost definovat opozici jako moskevské hipstery odtržené od ‚obyčejných‘ Rusů a posedlé ‚okrajovými‘ problémy, jako jsou práva gayů […]. A navzdory všem protikremelským výpadům neděláme žádnou skutečně investigativní žurnalistiku, neodkrýváme tvrdá fakta o penězích, ukradených ze státního rozpočtu – v Rusku 21. století smíte říkat cokoli, jen ne dotknout se korupce.“

Pomerantsev v knize postihuje celou řadu dalších témat, například kremelskou propagandu šířenou do světa a ochotu mnoha lidí ze Západu vycházet jí vstříc, ať už z nenávisti k USA, z ambicióznosti, nebo kvůli penězům. To je případ Russia Today, propagandistické televizní stanice, vybudované po vzoru CNN a BBC World News a vysílající v angličtině, jejímž ústředním posláním je šířit lži, přesto však byla nominována na cenu Emmy za zpravodajství o hnutí Occupy, mají na ní vlastní pořady Larry King a Julian Assange a je třetí nejsledovanější televizí v Británii.

Zajímavá otázka ale nakonec především je, proč to všechno může fungovat. Nejdůležitější je nejspíš a nepřekvapivě mohutné podloží sovětské minulosti: desítky let života ve strachu a pod vlivem propagandy, která i teď funguje, a podle Pomerantseva se i ty nejdivočejší masmediální nesmysly dostávají lidem do hlav i do řeči a lze je odposlechnout z běžných rozhovorů; desítky let života v zemi, kde se většina lidí naučila, že názory zastávané v soukromí a prezentované na veřejnosti nejsou jedno a totéž; stará tradice státu, v němž mužik nerozhoduje, ale poslouchá, a v němž centrum ovládá umění udržovat gubernie v poslušnosti kombinací tlaku a korupce. Je tu i víra ve spasitele a zachránce, který v čele státu stojí. A ruské vlastenectví, kombinující ukňouranost údajné soustavné oběti (téma „ohroženého Ruska“ také propaganda soustavně vyzdvihuje) s agresivitou a sebevědomím, což je podle Pomerantseva vyjádřeno i tím, že emancipovanější a nejbohatší část ruské společnosti přestala Západ obdivovat, ztratila touhu se od něj učit a přiblížit se mu, jako tomu bylo po rozpadu SSSR, ale začala naopak sama sebe vnímat jako sílu, která si Západ dovede v různých ohledech podmanit – i to je ovšem v ruské tradici. Podstatným faktorem je samozřejmě i to, že se Putinův režim nevzdává represe, jen oproti sovětským praktikám obrátil poměr útlaku a taktiky.

Těžko říct, jak dlouho může ruská „řízená demokracie“ vydržet, jaký vliv mají ekonomické potíže a narůstající nespokojenost v Moskvě i v dalších městech (video z posledních protikorupčních demonstrací například zde), zdá se nicméně, že demonstrujících a statečných lidí je vzhledem k počtu obyvatel bohužel pořád málo. Naděžda Mandelštamová píše na konci Druhé knihy vzpomínek: „Nemáme žádnou naději – to vím. Když se někdo vyvýšil nad ostatní a zmocnil se práva rozhodovat o životě a smrti, už se nedokáže ovládat. Stroj pracuje, dokud se nezahltí. Ke konci ochabne, jako teď u nás, ale podstata zůstane táž. Až si odpočine, může kdykoli spustit naplno. Je naprogramován na ničení a svůj program taky splní.“

Poznámka na závěr: v dnešní České republice je a snad i bude k ruským poměrům daleko, nicméně určité prvky „řízené demokracie“ se již úspěšně ujímají. Snaha ovládnout masmédia a využívat je k politicko-ekonomickým zájmům je v plném proudu: stupidní zábavy všude přehršel, zato investigativní žurnalistika se až na výjimky nevyskytuje, liberální deníky jsou již pod politickou kontrolou, soukromé televize rovněž, veřejnoprávní média zůstávají na půl cesty, jejich referování o politice zatím není nesvobodné, jen přiškrcené a nepřiměřené situaci. Čeká se na výsledek voleb, pak se kontrola patrně ještě prohloubí. Politická strategie Andreje Babiše se ruské praxi do jisté míry blíží: zaplatil si stranu, kterou jako neomezený vládce řídí, koupil si mnohé novináře a podporovatele, pracuje na tom, aby si šikovně podmanil různá prostředí, snaží se ovlivňovat policii atd. Koncentruje větší a větší moc, z níž profituje i ekonomicky, ale zůstává pro vysoký počet voličů garantem stability a řádu, přičemž je zcela lhostejné, jaké má skandály, čeho se dopouští, co říká atd. V Čechách se ujal relativismus, který umožňuje, že lidé jako Babiš nebo prezident Zeman jsou oblíbení a většinou společnosti braní vážně. Oba pochopili, že „všechno je píár“, a že tedy nijak zvlášť nezáleží na pravdě ani na mínění malé skupiny „elitářských remcalů“ – a marginalizovaná opozice dosud nenašla způsob, jak jim adekvátně čelit, spíš to vypadá, že se i ona postupně nechá zkorumpovat. Zatím máme nezávislou justici, a především jsme v západních strukturách. Jestli z nich s ruským přičiněním vypadneme – a že se o to Rusko snaží, o tom snad už nikdo nepochybuje –, začne se „řízená demokracie“ i u nás zdárně rozvíjet. Koneckonců, přebírání politického systému od slovanských bratrů jsme si už v minulosti vyzkoušeli, umíme to, je na co navazovat.