Letos je to sedmdesát let od největší masové vraždy československých občanů v moderních dějinách. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zahubili v plynových komorách více než 3700 Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a dalších několik tisíc českých Židů zabili během dvou nocí z 10. na 11. července a z 11. na 12 července 1944. Přinášíme příspěvek Adama Drdy Zvláštní zacházení, který v těchto dnech vychází i v jarním čísle Revolver Revue (94/2014). Stejnojmenná Drdova kniha vyjde v letošním roce v Edici RR.
RR

Adam Drda: Zvláštní zacházení

Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau a největší masová vražda čs. občanů v noci z 8. na 9. března 1944

Šoa (velké neštěstí, starozákonní výraz, jemuž mnozí Židé dávají přednost před zavedeným slovem „holocaust“) se v Čechách dosud pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“. Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec. Zatímco do Lidic jezdí politici pravidelně pronášet patetické projevy, výročí vyvraždění rodinného tábora přecházívají bez povšimnutí, obdobně v učebnicích jsou o události v lepším případě pouze stručné zmínky. Historik Michal Frankl to před deseti lety v článku Česká hymna v Osvětimi (Lidové noviny, 6. 3. 2004) postihl přesně: „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů.“

Je to podivné: většina Židů deportovaných z protektorátu se nelišila od ostatních obyvatel země, jejich židovství pro ně zpravidla nebylo v rozporu s prvorepublikovým vlastenectvím, někteří se o svém židovství dokonce dozvěděli, teprve když začaly perzekuce. Čeští Židé měli výjimečně silný občanský vztah k Masarykově republice, a ten silný vztah vycházel u řady z nich mimo jiné z faktu, že Československo bylo na tehdejší středoevropské poměry demokratické, že v jeho institucích antisemitismus neměl (neměl mít) místo. Angažmá T. G. M. v hilsneriádě bylo považováno za silnou záruku státního počínání. Tisíce Židů za Československo později bojovaly, stačí zmínit Svobodovu armádu, ale samozřejmě působili i na Západě. Činy židovských odbojářů pocházejících z Československa měly celosvětový význam (mám na mysli například zprávu uprchlíků z Osvětimi Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera, jeden z nejdůležitějších dobových dokumentů o podstatě „konečného řešení židovské otázky“).

Skutečnost, že se v Čechách až na výjimky nepřikládá židovské tragédii dostatečný význam, má řadu příčin, k těm zásadním patří špatné svědomí (antisemitismus se tu projevil už za druhé republiky, za protektorátu se toho pro Židy moc neudělalo a jejich majetky po válce často skončily v českých rukou) a rovněž přístup komunistického aparátu, který Šoa jako téma z ideologických a politických důvodů potlačoval. Osmdesát tisíc židovských mrtvých (jen z českých zemí, z celé ČSR mnohem víc) bylo zahrnuto do „kapitoly“ oběti boje čs. lidu proti fašismu, přičemž se považovalo za nežádoucí mluvit o tom, že zahynuli, protože byli Židé.

Komunistický režim se zhroutil před čtvrt stoletím – to je dost dlouhá doba na to, aby se přístup k věci změnil. Od likvidace terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau letos uplynulo sedmdesát let. O tom, čím byl a co se v Osvětimi stalo, pojednává následující text, jehož cílem není událost vyčerpávajícím způsobem rozebrat, ale připomenout – podrobněji se tématu autor věnuje v knize Zvláštní zacházení, která letos vyjde v Edici Revolver Revue. Termín zvláštní zacházení (německy Sonderbehandlung) je nacistický eufemismus, zavedený v Německu roku 1939 – označuje zabití bez rozsudku, vraždu, provedenou státními orgány.

* * *

Zářijové transporty
Dne 4. září 1943 oznámil denní rozkaz, že z ghetta Terezín odjede pět tisíc osob, určených k „pracovnímu nasazení“. O dva dny později byly z Terezína vypraveny dva transporty, převážející do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Birkenau 5007 židovských vězňů včetně více než 250 dětí do patnácti let (počty dětí se v odborné literatuře rozcházejí). Většina deportovaných pocházela z českých zemí, respektive z území protektorátu (127 z Německa, 92 z Rakouska a 11 z Holandska).

Ruth Sch. (narozena roku 1917 v Praze, k uvedení plného jména nejsem oprávněn) se v ghettu dozvěděla, že „pracovní transport“ zamíří do Ostravy: „Seděli jsme u kolejí na trávníku, bylo to v poledne a najednou jsme uviděli ty nákladní vagóny, dobytčáky. To byla velká rána. Budou nás transportovat jako dobytek! Sto lidí do každého vagónu. Zavazadla naložili do posledního vozu a řekli nám, že všechno dostaneme. Pak se za námi zavřela vrata dobytčáků a jelo se. Posadila jsem se ke stěně vagónu tak, abych měla před sebou ještě deset centimetrů volna. Vysoko nad sebou jsem měla takové to malé okénko. Maminka seděla vedle mě. Vlak se dal do pohybu, jel a jel. Měla jsem […] tatínkovy hodinky, byla jsem asi jediná ve vagónu, nikdo jiný hodinky neměl. […] Když už cesta trvala deset hodin, řekli jsme si, že Ostrava už musí být daleko za námi, že to je bouda a kam asi jedeme. Jeli jsme celkem 33 hodin, za tu dobu vlak jednou zastavil, dostali jsme trochu vody a mohli jsme vyprázdnit kbelíky. Jen jednou za 33 hodiny. Jeden kýbl pro sto osob. Dokonce jsme se tomu smáli, na to nezapomenu. Každý měl na sobě několikero oblečení, pět kalhot, tři kabáty, kostým atd. a jedna žena, když šla na kýbl, se do těch svých mnoha kalhot nemohla dostat…“

Někteří již věděli, že jedou do Polska, snad slyšeli i jméno Osvětim a bylo jim známo, že v místě je tábor s krutým režimem, jehož přesnější podobu si však neuměli představit. Transporty dorazily na místo 8. září večer. Ruth Sch.: „Seděla jsem pod tím malým okénkem, vyskočila jsem a uviděla nápis Osvětim. To slovo už pro nás v té době mělo nějaký význam, nějaký nedobrý zvuk. Věděli jsme, že v Osvětimi lidi umírají. Nevěděli jsme jak, ale věděli jsme, že umírají. Otevřely se dveře… Esesáci, rozhlas, hrozný rámus: Všichni ven, rychle, rychle!“

Obvykle se ihned po příjezdu transportu do Osvětimi konala tzv. selekce. Důstojníci SS vybrali z nově příchozích ty, kteří se jim jevili jako upotřebitelní na práci, oddělili muže od žen, ostatní (tedy naprostou většinu, a vždy nemocné, staré a děti) vzápětí odváděli či odváželi do plynových komor, kde byli ihned zavražděni a jejich těla spálena. Rozdíl mezi Terezínem a Osvětimí byl propastný – a příslušníci SS počítali s tím, že ocitnou-li se příchozí po otevření vagónů v šoku, budou snáze manipulovatelní, proto se snažili krutostí a brutalitou při příjezdu vlaku vyvolávat a posilovat hrůzu. V případě zářijových terezínských transportů k selekci nedošlo. Všichni „noví Židé“ byli odvedeni do Birkenau – úseku Bauabschnitt II b, krátce BIIb:

Ruth Sch: „Stáli jsme, všech pět tisíc lidí, na táborové silnici. Přišel nějaký člověk, holohlavý, hubený, vypadal jako esesák, ale bylo poznat, že je to vězeň, protože měl taky nějaké číslo. Představil se a řekl: Já jsem váš kápo, tady vládne kázeň a pořádek. Kdo z vás umí počítat? Tak jsem se přihlásila a on mi přikázal, abych spočítala pět set žen na první blok. Když jsem je odpočítala, napochodovaly jsme do prvního bloku. Totéž se odehrávalo i v ostatních blocích. Asi za půl hodiny znovu přišel kápo /Arno/ Böhm a hledal mě: Kde je ta malá černovlasá, co počítala? Přihlásila jsem se a on řekl: Ty tady budeš blokovou! Budeš mít malý pokoj, budeš mít krásné červenobílé záclony, dostaneš víc jídla, všechno pro tebe bude dobré, máš přece starší matku, a když se bude tobě dařit lépe, bude se dařit lépe i tvé matce. Dostaneš hůl a budeš mít v bloku povinnost potrestat každého, kdo neposlechne. Můžeš ho zbít holí. Rozuměla jsi? Jawohl. Böhm odešel a já jsem řekla mamince: Mami, pojď odsud pryč. Nebudu přece bít své vlastní lidi. Tak jsme utekly do vedlejšího bloku, tam jsme se schovaly, aby mě nenašel.“

Erich Terner (narozen 1921, Hazlov u Aše): „Odjel jsem sám, rodiče zůstali v Terezíně. Věděl jsem, že transport pojede do Osvětimi… Neměl jsem jiné představy, než že je to strašné. A doopravdy, po příjezdu, když nám všechno odebrali, nahnali nás do baráků, které byly původně určeny pro koně, v každém bylo ubytováno přibližně čtyři sta lidí, to vypadalo na první pohled více než strašlivé. Ale v poměru k jiným vězňům v Birkenau a v Osvětimi se zdálo, že jsme měli velké štěstí, protože v jednom táboře směli být /pohromadě/ muži, ženy a děti. A my jsme se oddali bláhové představě, že máme jakousi protekci.“

Ruth Sch.: „Odpoledne přišli nějací vězni z vedlejšího tábora, kteří měli bloky zařídit, protože tam ještě vůbec nic nebylo, žádné kavalce, nic. A ti lidé nám řekli, co se v Osvětimi děje. To byl samozřejmě hrozný šok, když jsme se dozvěděli, že jsou zde dennodenně plynováni lidé, někdy deset tisíc, dvacet tisíc. To se vůbec nedalo pochopit. Seděly jsme celou noc, rozrušením jsme sotva spaly a ráno jsme se musely jít hlásit do jiného bloku, kde jsme dostaly čísla. […] Čísla nám tetovaly ženy z politického oddělení… To byl další šok, řekla jsem si, teď už nemám jméno, už jsem jenom číslo.“

Tábor BIIb měl cca 120 krát 600 metrů, vymezených elektrickým plotem z ostnatého drátu. Sousedil mimo jiné s tzv. cikánským táborem BIIe a sestával z několika řad podlouhlých dřevěných baráků (bez oken, pouze s větracími otvory pod střechou), původně skutečně projektovaných jako stáje pro cca padesát koní. Podél celé levé i pravé stěny baráku se táhly ve třech patrech dřevěné kavalce. Každá strana byla rozdělená ještě mnoha příčnými přepážkami na tzv. štuby (z německého „stube“ – pokoj), v každé z nich spalo nad sebou třikrát šest lidí. Na obou stranách baráku se při velké zimě topilo, od jednoho topeniště k druhému se při zemi táhl cihlový kouřový tunel (komín), chyběla však sebemenší izolace. Každý barák představoval jeden blok. Pokud jde o vězeňskou hierarchii, v čele stál táborový starší, lagerältester, kápo Arno Böhm, německý kriminálník; za každý barák odpovídal blockältester, pod ním byl stubeältester. Terezínský rodinný tábor (familienlager) získal svůj název proto, že rodiny příchozích nebyly roztrženy a jejich členové rozmístěni do různých úseků. Muži a ženy žili odděleně (mužské a ženské bloky), mohli se však přes den stýkat. Zcela unikátní byl dětský blok.

Zvláštní režim
Rudolf Vrba (původním jménem Walter Rosenberg, narozen 1924 v Topolčanech) patřil v době zřízení rodinného tábora jako starší vězeň k osvětimské „byrokracii“: „Zpracovával jsem tehdy seznam vězňů tábora BIIa. Oba tábory odděloval plot z ostnatých drátů nabitých elektřinou, nedal se přelézt, ale mohl jsem přes něj mluvit. Ráno jsem se vydal na obhlídku…. Zjistil jsem celou řadu překvapujících skutečností: rodiny – muže, ženy i děti nechali pohromadě a nikoho neposlali do plynu. Směli si vzít do tábora svá zavazadla [to ale pamětníci nepotvrzují, o své osobní věci přišli, jen některým z nich se podařilo propašovat drobnosti – pozn. A. D.], neostříhali je dohola… Situace se tedy lišila od všeho, čeho jsem až dosud byl svědkem. Ničemu jsem nerozuměl… Avšak v ústřední registratuře zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená sonderbehandlung, zvláštní zacházení – čili jinými slovy – plynovou komoru.“

Dodnes není zcela jasné, proč organizátoři „konečného řešení židovské otázky“ rodinný tábor s neobvyklými výsadami vytvořili. Nedochoval se písemný rozkaz, žádné zdůvodnění, jen vzpomínky těch, kdo přežili. Obsah odborných studií na toto téma tu nelze na malém prostoru odpovídajícím způsobem reprodukovat, tedy jen velmi zjednodušeně: vyplývá z nich, že zřízení familienlageru bylo zřejmě součástí snahy maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem a souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Ta byla povolena v červnu 1943 a velitelství SS nařídilo, že ghetto musí být před tím zkrášleno. Inspekce se uskutečnila v červnu 1944 jako odpudivá fraška v pečlivě připravených kulisách a skončila skandální zprávou, v níž delegát MČK Maurice Rossel podmínky v ghettu popsal jako příkladné. Historik a současně jeden z terezínských vězňů Miroslav Kárný píše, že Němci se před návštěvou rozhodli přelidněný Terezín „pročistit“ (proto zářijové a další transporty) a zároveň se pojistit proti případné vzpouře silnějších a odhodlaných (bylo již po povstání ve Varšavském ghettu). Kárný dál píše: „Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci ‚konečného řešení‘. Kdyby se ukázala potřeba, musely být připraveny ještě další inscenace, které by – přirozeně opět ve fiktivní podobě – předvedly osud statisíců Židů deportovaných na východ k údajnému pracovnímu nasazení. Z toho se zrodila idea – zřídit… v Birkenau židovský rodinný tábor a popularizovat jej všemožně jako ‚Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun‘.“ Dál už je věc velmi komplikovaná a je v ní několikerá potíž. Především podle řady pamětníků bylo zhola nemožné uskutečnit v Birkenau jakoukoli inspekci prováděnou jinými než nacistickými orgány: co bylo možné po ročním úsilí jakž takž zinscenovat v Terezíně, bylo nepředstavitelné v místě, kde se nedaly přehlédnout spalovací pece a krematoria, kde lidé připomínali kostry potažené kůží a kde bylo velmi pravděpodobné, že se alespoň někteří z nich pokusí využít sebemenší příležitost a sdělit komukoli zvenčí, co se v táboře děje. Je tu i významná časová neshoda: lidé ze zářijových transportů byli zavražděni ještě před inspekcí v Terezíně. Proč? Možné jistě je, že se Němci rozhodli udržet terezínské vězně po nějakou dobu naživu, aby je – v případě potřeby – převezli na jiné místo a ukázali. Pak je však zase nejasná šestiměsíční karanténní lhůta, daná předem. Historik Toman Brod (narozen 1929 v Praze, deportovaný do familienlageru jako chlapec v prosinci 1943): „musím… inklinovat k tezi, že proslulá nacistická důkladnost, plánovitost a koncepčnost se mísila i se značnou dávkou iracionality a zdánlivě či skutečně nesmyslných rozhodnutí. Anebo raději předpokládejme, že neznáme všechny direktivy z Berlína… Na otázku, jaký smysl a účel měly vznik a existence židovského rodinného tábora v Birkenau, mohu tedy odpovědět jen tím nejmoudřejším – nevím.

Prosincové transporty
Další transport s 2504 vězni odjel z Terezína do rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau 15. prosince 1943. O tři dny později následoval vlak s 2503 lidmi. V Osvětimi naložili s prosincovými transporty stejně jako se zářijovými. Židé z českých zemí v nich opět tvořili většinu, ale již ne tak výraznou.

Anita Franková (narozena 1930 v Litomyšli jako Fischerová, jela s maminkou): „Když jsme přijeli, ještě neexistovala pověstná osvětimská rampa, kde lidé z jednotlivých táborů mohli sledovat průběh selekcí… Jelo se normálně na nádraží Osvětim… Když jsme zastavili, byli tam osvětimští vězni ze zvláštního komanda, kteří měli na starosti vykládání té lidské dodávky… Kravál, roztrhli dveře, vyskočili [do vagónů] a začali německy řvát ven, ven, rychle ven, všechno tu nechat, a začali lidi hned mlátit… Měli na sobě pruhované trestanecké obleky, na hlavách pruhované čepice, když jim spadly, bylo vidět, že jsou holohlaví… To byl strašný dojem pro všechny, i pro dospělé, protože my jsme vlastně nevěděli, kde jsme, co se děje a co máme dělat. Takže někoho z vlaku vyhodili, když nebyl dost rychlý, někdo z něj vyskočil, všechno jsme tam nechali, naložili nás na korby náklaďáků a vezli nás do lágru. Ta cesta byla sama o sobě dost hrozná, protože byla noc, prosinec, pochopitelně zima, polské zimy jsou krutější než české. Nevěděli jsme ze začátku, kam jedeme, ale jakmile jsme vjeli do toho osvětimského tábora, který je obrovský, tak dospělí už věděli, že jsme v koncentráku, protože jsme viděli ostnaté dráty, strážní věže, reflektory, esesáky na věžích s namířenými puškami a snad i s kulomety, takže bylo absolutně jasno. Měli jsme ale štěstí, že náš transport neprocházel selekcí. Vytetovali nám číslo, stáli jsme pak celou noc v nějakých sprchách, akorát dětem nechávali spodní prádlo a boty, to si pamatuju. A pak nás odvedli…“

V prosinci 1943 byl do Osvětimi deportován i Toman Brod (jel s maminkou a bratrem): „Byli jsme omámeni hrůzou – do jaké apokalypsy jsme to přijeli… Naložili nás na nákladní vozy a rychle s námi ujížděli pryč. Už z nádraží jsme viděli, že se tam rýsují jakési ulice, osvětlené třídy. Když jsme ale přijeli blíž, zjistili jsme ovšem, že to jsou osvětlené ploty s ostnatými dráty nabité elektřinou. Už v Terezíně mi kdosi řekl – přijedeš-li někam, kde uvidíš ploty s výstražnými tabulemi: ‚Halt! Lebensgefährlich! Hochspannung!‘ (Stůj! Životu nebezpečno! Vysoké napětí!), tak jsi v koncentračním táboře.“

Jestliže se mluví o lepších životních podmínkách ve familienlageru, je třeba si uvědomit, že to byly lepší podmínky vzhledem k běžným poměrům v Osvětimi, to jest podmínky nesrovnatelně horší než kritická situace Židů v terezínském ghettu. Úmrtnost v BIIb na nemoce, podvýživu atd. byla stejně vysoká jako v jiných sektorech osvětimského komplexu, jen s tím rozdílem, že SS a kápové vězně z BIIb obvykle nebili a netýrali (což neznamená, že by k tomu nedocházelo vůbec). Lidé, kteří přišli z Terezína, byli v Osvětimi vystaveni nepředstavitelné psychické zátěži, strachu, strádání.

Miloš Dobrý (rodným jménem Miloš Gutt, narozen 1923 v Olomouci) vzpomínal na svůj údiv, když přišel do baráku, kde po komíně běhal mladý muž s bičem a tloukl vězně, kteří procházeli kolem něj: „Podíval jsem se na něj a říkám, Jendo, ty ses zbláznil! Byl to Jenda H., s kterým jsem hrál v Praze na Hagiboru fotbal. Byl asi o rok o dva starší. A on na to: ‚Nikoho neznám!‘, a praštil mě po hlavě. Říkal jsem si, ten chlap není normální, co nás mlátí, vždyť je to židovskej kluk, kdyby to byl esesák, tak to pochopím. On byl blokovej. A blokovej, to už něco znamenalo. Za prvé si myslel, že když se bude Němcům líbit, tak ho nechají naživu. Za druhé tam umíralo denně tak pět šest lidí a on na ně fasoval jídlo a mohl si je nechat. Šel jsem dál, postupoval dovnitř baráku, a najednou vidím strejdu. Jirka Böhm, bratr mé matky, zubař z Prahy, mohlo mu být tak pětačtyřicet a měl v Osvětimi manželku a dvě dcery, čtrnáctiletou Renatu a sedmiletou Soňu. Ptal jsem se ho: ‚Jirko, kde to jsme!?‘… A on nemohl mluvit, jen mávl rukou. Pak mi zmizel, už jsem ho neviděl. Brzy šel do plynu s celou rodinou.“

Po příjezdu prosincového transportu bylo v BIIb téměř deset tisíc lidí. Všichni užívali společné latríny a umývárny, v nichž jen trochu tekla ledová voda. Židé z BIIb sice nechodili na běžné osvětimské práce, pracovala jich ale většina. Anita Franková vzpomínala, že na práce se chodilo jen v bezprostřední blízkosti rodinného tábora: „Vím, že třeba muži něco kopali, že se nosily kameny sem a tam, což byla normální buzerace. Pak byly také ženy, které přinášely v kotlích polévku, to byla obrovská dřina, ale pak zase mohly vytřít zbytky ode dna… Lidé pracovali jako pomocníci blokových, vedoucí boku měla zástupkyni, blok měl písařku, každá ‚štuba‘ v baráku měla tzv. štubovou… Bylo to strašně zbyrokratizované… Pak tam byly také ženy, které měly na starosti vynášení výkalů [v noci se nesmělo na latríny – pozn. A. D.], byla tam správkárna, kde se cosi zašívalo, marodka, a zásluhou Fredyho Hirsche dětský blok, kde pracovaly opatrovnice dětí. Takže každý byl nějak zaměstnaný.“

Pavel Oliva (narozen 1923 v Praze jako Ohrenstein, deportován do Birkenau v prosinci) nosil kameny na zpevnění táborové cesty: „Tam byla velmi mazlavá půda v té osvětimské oblasti. Když pršelo, bylo strašně bláta, takže se to tam primitivně dláždilo, dávaly se tam kameny. Samozřejmě kameny se mohly přivést nějakým náklaďákem, ale to by bylo příliš jednoduché, tak to za dohledu esesáků nosili vězni. Když se esesákovi zdálo, že kámen není dost velký, tak toho vězně zmlátil a musel si vzít větší a tak dále. Když tato akce skončila, byli jsme rozděleni na takzvaná komanda. Já jsem měl určité štěstí, dostal jsem se do komanda, které se nazývalo Kanalreiniger – čistič kanálů.“

Velký hlad z Terezína, na který vzpomínají prakticky všichni pamětníci, se proměnil v nesnesitelný hlad Osvětimi. Toman Brod: „Ráno nějaká černá voda, v poledne tři čtvrtě litru vodové polévky z červené řepy, večer kousek chleba s kolečkem salámu nebo margarínem. Za několik dní jsem pochopil, jak trpěli staří lidé v Terezíně, když se shromaždovali kolem odpadků. Hlad nebylo možno utišit. K tomu ještě přistupoval hrůzný pohled na stavení, která stála vzdálena jen několik set metrů, z jejichž vysokých komínů stoupal černý, hustý kouř a občas i šlehaly plameny. Staří vězňové nám říkali: ‚to jsou pekárny, tam pečou chleba‘. Postupně jsme se dozvídali, že to jsou krematoria s plynovými komorami, ale zpočátku jsme nevěřili, že je to možné.“

I v rodinném táboře byli lidé systematicky týraní při tzv. apelech neboli nástupech, při nichž příslušníci SS počítali vězně, někdy i několik hodin, často dvakrát denně, za každého počasí. Jedinou výjimkou byl dětský blok, děti se počítaly uvnitř.

Dětský blok
Nejsou písemné dokumenty ani přímá svědectví o tom, jak vznikl v BIIb blok (č. 31) pro děti do čtrnácti let. Jisté je pouze tolik, že o jeho založení se nejvíce zasloužil Alfred – Fredy – Hirsch (1916), mladý, sportovně založený sionistický vychovatel z Makabi Hacair, který po emigraci z Německa do Československa v roce 1935 působil už v Praze a v Terezíně. Podle izraelské novinářky a historičky Ruth Bondyové (1923 v Praze, do Birkenau deportována v prosinci 1943, pracovala na dětském bloku jako opatrovnice) měl Hirsch s dětmi vynikající vztah, přirozenou autoritu, kterou uznávali i dospělí a dokonce i jistý respekt u esesáků: „hladce zčesané vlasy, vyleštěné holínky, vzpřímená chůze, pruská disciplína, vyjadřující optimismus a odhodlanost. Ani náznak zlomu. Není pochyb, že jeho zevnějšek mu pomáhal ve styku s Němci: byla tu jistá podoba v oblečení, chování, způsobu řeči.“

Pravděpodobně se krátce po příjezdu (spolu s Leo Janowitzem, který byl z administrativního hlediska hlavní postavou zářijových transportů) obrátil na velitele tábora s tím, že by bylo vhodné zřídit zvláštní dětský blok. Podle tradované verze argumentoval tím, že by děti na bloku přes den přebývaly, naučily se německým povelům, nekomplikovaly pracovní nasazení dospělých a nenarušovaly disciplínu na barácích. Když blok vznikl, stal se Hirsch jeho vedoucím. Ruth Bondyová píše, že „Fredy na základě osobní známosti s učiteli židovských škol z Prahy a z Brna, s vychovateli a opatrovnicemi z Terezína, vybral sbor přibližně dvaceti pracovníků. Hospodářskou stránku vedení svěřil Hance Epsteinové, bývalé vedoucí židovského kojeneckého útulku na Vinohradech. Hanka, tehdy 38letá, malé pevné postavy, rychlých pohybů, byla v Birkenau plná energie, věděla si se vším rady. Naučila opatrovnice vyřezat jehlice z třísek paland, opravovat šatstvo pomocí nití vytažených z hrubých dek, nikdy se nevzdat. […] Bylo-li v Praze a v Terezíně udržení tělesného zdraví důležitým prvkem výchovy, stalo se zde hlavním, existenčním smyslem. Fredy přinutil děti, aby se denně myly i v kalné birkenauské vodě, ačkoli se jich šest i více muselo spokojit i s jedním ubohým ručníkem.

Na děti byl kladen v rodinném táboře hlavní důraz, stejně jako již v Terezíně motivovaný snahou dát co největší péči těm, u nichž byla naděje, že zajistí židovskou budoucnost. Snahou udržet děti v takovém psychickém stavu a řádu, aby neklesaly na mysli, vzdělávat je, zaměstnávat. Na dětský blok docházely kolem osmé hodiny ráno, pak se rozdělily do skupin podle věku. Rodiče a dospělí neměli na dětský blok přístup. Děti dostávaly lepší jídlo (někdy i bílé pečivo). Vychovatelé se s nimi učili z paměti, vyprávěli jim obsahy literárních děl (knih bylo v dětském bloku a v táboře vůbec jen několik).

Toman Brod: „Dětský blok, to byl jakýsi útulek, kde mohly děti trávit den, nemusely být v mrazu vystaveny násilí. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přeci jen snesitelnější. Děti ani nechodily na venkovní apely, byly sčítány na bloku.“ […] „V dětském bloku… po obou stranách teplovodního tunelu neboli ‚komína‘ stály židle, stoličky, stolky; bůhví, odkud je sem přivezli. Stěny pomalovali umělečtí dobrovolníci výjevy z Disneyovy ‚Sněhurky‘ a postupně je doplňovali námořnickými scénami i jinými motivy. Přidělili mě ke skupině stejně starých chlapců, které vedl můj známý pedagog z terezínského domova Rudolf Böhm. Kromě něj zde působili například Ruth Bondyová, Hirschův zástupce Rudolf Lichtenstern, Jiří Frischmann, Hugo Lengsfeld, Avi Fischer a další, jejichž jména jsem snad ani neznal… ‚Fredy‘ i ostatní dospělí učili své svěřence nejrůznějším říkankám a písničkám; ke zvlášť oblíbeným patřila francouzská o skřivánkovi – ‚Alouette, je te plumerai…‘ – anebo hebrejská ‚Matate, matate…‘ o koštěti, které všechno smetí vymete. Nejpopulárnějšími se však staly melodie i zpěvy ze ‚Sněhurky‘… Vzniklo zde dokonce celé dramatické pásmo, v němž dětští herci představovali Sněhurku, prince i trpaslíky – vzpomínám zvlášť na jednu dívenku, jež v písni vyhlížela svého prince, vysvoboditele: ‚Mám přání, aby přišel on, si pro mne, si pro mne, už dnes…‘“

Po příjezdu prosincových transportů, kdy počet dětí v BIIb stoupl na cca šest set, požádal Fredy Hirsch esesáckého lékaře Josefa Mengeleho (který v Osvětimi mimo jiné prováděl selekce a rozsáhlé pokusy na vězních, především na dvojčatech – a dětský blok mu podléhal) o přidělení dalšího baráku. Ruth Bondyová píše, že se snad jednalo o „odměnu“ za německé představení Sněhurky, nacvičené s dětmi a předvedené esesácké posádce, která „neskrývala svůj požitek“. Ať už se to podařilo jakkoli, vznikl druhý dětský blok (č. 29) pro děti předškolního věku.

Konec karantény
Do počátku března 1944 zůstalo v rodinném táboře naživu asi 3800 lidí z původně 5007 deportovaných v zářijovém transportu z Terezína (už z toho je vidět, jak vysoká byla „běžná“ osvětimská úmrtnost). Co nastane, až vyprší šestiměsíční karanténní lhůta (mělo to být 8. března), podle všech vzpomínek „zářijoví lidé“ nevěděli nebo nechtěli vědět, rovněž není jasné, kdy přesně táborová odbojová organizace objevila karty se zkratkou SB; je možné, že ani starší vězňové nevěřili, že by celý transport mohl jít do plynu po šesti měsících pobytu a bez selekce.

Filip Müller (narozen 1922 v Seredi, člen osvětimského sonderkomanda, tedy zvláštní skupiny vězňů, kteří obsluhovali plynové komory a krematoria): „Koncem února na mě připadla noční směna v krematoriu číslo pět. Kolem půlnoci přišel oberscharführer Hustek z politického oddělení a předal obescharführerovi Vossovi jakousi listinu. Oberscharführer Voss byl tehdy šéfem všech čtyř krematorií. Viděl jsem, jak Voss listinu pročítá a bručí si pro sebe: ‚Jo, jo, všechno Voss. Kdybyste neměli Vosse, mohli byste to tu zabalit… Co teď ale s tím?‘ Tak si sám pro sebe brumlal. Najednou se na mně obrátil: ‚Běž a zavolej kápa!‘ A já jsem běžel a zavolal kápa – kápa Šlojmeho a kápa Vacka. Když přišli, zeptal se jich Voss: ‚Kolik kusů tam ještě leží?‘ Tím tedy myslel kolik mrtvol. No, a oni odpověděli: ‚Asi tak pět se kusů.‘ A on na to: ‚Tak těch pět set kusů musí do rána zmizet…‘“ (Poté Voss odešel do svlékárny, která sloužila také jako márnice, aby zkontroloval počet mrtvých – pozn. A. D.) „Jenomže v tu chvíli zapomněl, že nechal na stole ležet ten spis. Využil jsem situace, nakoukl do něj a – strnul jsem hrůzou nad tím, co jsem četl: krematorium se má připravit na sonderbehandlung českého rodinného tábora. Ráno tedy… jakmile přišla denní směna, šel jsem za kápem Kamińským, který patřil k nejdůležitějším členům odbojové skupiny v sonderkomandu, a sdělil jsem mu tu zprávu. Řekl mi, že rovněž v sonderkomandu číslo dvě jsou v chodu přípravy. Že už rozpalují pece.“

Müller dál vypověděl, že ho Kamiński poslal za krajany: „Běž za nimi, jistě jsou mezi nimi zámečníci a najdou možnost, jak se dostat do tábora BIIb. Musí těm lidem říct, jaký osud je čeká. Ať jim řeknou, že budou-li se bránit, obrátíme my tady krematorium v trosky. A oni by současně mohli zapálit celý BIIb.“ Členové sonderkomanda byli podle Müllera přesvědčeni, že hned následující noci (přesné datum neuvádí) budou lidé z rodinného tábora zavražděni. Avšak noční směna nebyla povolána do práce a následujících několik dní se také nic nedělo. Müller či někdo jiný ze sonderkomanda, jak z jeho výpovědi vyplývá, přesto předal do BIIb zprávu: „Ale mnozí vězňové, i Češi z familienlágru, nám vyčítali, že… jsme panikáři… že roznášíme nepravdivé zprávy.“

Rudolf Vrba: „Přibližně koncem února 1944 rozšířili nacisté pověst, že české rodiny budou převezeny do jiného tábora, a to do jakéhosi Heidebrecku. Jako první opatření k tomu kroku oddělili první transport od druhého [tj. zářijový od prosincového – pozn. A. D.] a jednou v noci ho přemístili do karanténního tábora BIIa, do mého tábora. Mohl jsem se tedy nyní s těmito lidmi bezprostředně stýkat. Zašel jsem za Fredym Hirschem a vysvětlil mu, že jedním z důvodů, proč přeložili jeho transport do karanténního tábora, může být i fakt, že ho celý… pošlou do plynu. Zeptal se mne, zda to vím určitě. Ne, nevím, odpověděl jsem, ale je to velmi pravděpodobné, neboť neexistuje žádný signál, že by nějaký transport měl opustit Osvětim. V kancelářích, v nichž má odbojová organizace své lidi, by o takovém transportu museli vědět.“

Vrba líčí, že požádal Fredyho Hirsche, aby se v případě, že transport bude skutečně poslán do plynových komor, postavil do čela vzpoury – bude třeba jednat, a pokud se lidé vzbouří, členové sonderkomanda se k nim připojí: „Fredy Hirsch měl námitky. Byl velice racionální, podle jeho názoru by bylo nesmyslné, aby Němci šest měsíců pečovali o děti, krmili je mlékem a bílým chlebem a pak je strčili do komína. Příštího dne mně jeden člen odbojové skupiny potvrdil, že určitě půjdou do plynu: sonderkomando dostalo uhlí, aby je mohli spálit… […] Tak jsem znovu zašel za Fredym a oznámil mu, že už není žádných pochyb – on i celý transport skončí za osmačtyřicet hodin v plynové komoře. […] Fredy se mě zeptal: ‚Jestliže se vzbouříme, co bude s našimi dětmi? Kdo se o ně postará?‘ Odpověděl jsem: ‚Jisté je jenom jedno – neexistuje žádné jiné východisko. Zemřou tak jako tak. Určitě. Na tom nikdo z nás nemůže nic změnit. Něco však udělat můžeme! Kdo také půjde do hrobu, kolik esesáků zabijeme, na jak dlouho se nám podaří zablokovat mašinerii smrti! Nemluvě už o tom, že by se v průběhu boje mohl některým z nás podařit útěk, že bychom se mohli pokusit o průlom z tábora, vždyť kdyby vypukla vzpoura, mohli bychom se zmocnit i nějakých zbraní!‘“

Toman Brod: „Řada okolností v předvečer tragédie… zřejmě zůstane navždy zahalena tajemstvím. Jakmile se zasvěcení vězňové – podle jedné verze – přesvědčili o hitlerovském podvodu, museli rychle rozhodnout, co dělat. Šli za ‚Fredym‘ a pověřili ho, aby ve vhodném okamžiku vydal signál k útoku, k poslední a jediné šanci: ‚Ano, zahynou všechny děti, jenže ty jsou odsouzeny k smrti tak jako tak, zahyne i většina dospělých, ale možná s nimi i pár esesmanů – a několika jednotlivcům se třeba podaří uprchnout!‘ Hirsch si údajně vzal hodinu na rozmyšlenou. Když se k němu jeho druzi vrátili, ležel na zemi v agónii. Neunesl odpovědnost (i odpovědnost za smrt dětí), kterou na něj vložili, a otrávil se. Jiná výpověď líčí odlišné vyústění tohoto strašného dilematu. Jistí vlivní vězňové… prý naopak důvěřovali hitlerovským slibům a obávali se, že by jakýkoli ‚nepředložený‘ čin mohl ohrozit klidný, spořádaný odjezd do onoho pracovního tábora. Protože největší hrozbu v tomto směru viděli právě v možné Hirschově povstalecké aktivitě, usnesli se, že ho zneškodní – poslali k němu lékaře, jenž mu namísto uklidňujícího prostředku podal jed. Nejsem s to posoudit, která varianta odpovídá skutečnosti, a jsem si jist, že není ani nikdo, kdo by byl schopen tak učinit.“

Nakolik by byla vzpoura reálná, je otázka, na niž zřejmě nelze dát odpověď. Vzpomínky těch, kdo rodinný tábor přežili, se rozcházejí, rovněž zůstává nejasné, zda by se členové sonderkomanda k boji přidali (i když právě sonderkomando později, po přípravách a za zcela jiných okolností skutečně povstalo). Jisté však je, že lidé ze zářijového transportu byli do poslední chvíle příslušníky SS ujišťováni, že odjedou na práci. Dostali balíčky s potravinami a museli napsat lístky známým a příbuzným v Terezíně, avšak s datem posunutým o několik týdnů dopředu (25. března), neboť prý pošta půjde ve válečných poměrech dlouho a text musí zkontrolovat cenzoři – Němcům šlo o to, aby lidé v Terezíně byli klidnější při blížící se návštěvě delegace MČK, aby se nestrachovali o své blízké. Večer 8. března 1944 začala ke karanténnímu táboru přijíždět nákladní auta. Naloženi byli postupně všichni kromě pár desítek lidí, kteří pracovali v nemocnici, a několika dvojčat (existoval zvláštní seznam, na němž se ocitli i Ruth Sch. a Erich Terner). Automobily podle svědků zamířily nejdřív cestou ven z tábora, ale v poslední chvíli se otočily k plynovým komorám. Příslušníci SS se zřejmě snažili udržovat všechny do poslední chvíle v naději, že k tomu nejhoršímu přece jen nedojde.

O posledních chvílích 3792 lidí pak svědčili dva členové sonderkomanda, Salmen Gradowski (Osvětim nepřežil, ale sepsal zprávu, kterou zakopal do země v plechovce a která se našla po osvobození) a Filip Müller: „Jakmile slezli z těch… z těch náklaďáků, vrhli se na ně esesáci. Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly. Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule… […] vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává. Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery… tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím. Najednou jsem spatřil, jak ze schodů scházejí nějací esesáčtí důstojníci, mezi nimi i lagerführer, velitel tábora Schwarzhuber, který se jim jen krátce předtím čestným slovem důstojníka SS zaručil, že… že je… že je pouze přemisťují do Heidebrecku. Pak jsem viděl, jak jeden člověk… jak lidi začali… jak začali křičet a volat: ‚Heidebreck byl podvod! Obelhali jste nás! Chceme pracovat! A stáli přitom tváří v tvář těm esesáckým katům. Jenže oni… oni se tvářili, jako by se jich to netýkalo. Rozhlíželi se jen tak kolem, ale najednou se dav pohnul, směrem k těm pacholkům… k těm esesáckým pacholkům, pravděpodobně aby jim ukázal, jak lhali. Vtom však přiskočily stráže… stráže se s holemi vrhly na ty lidi a zase jich řadu potloukly. […] A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj?, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to… […] co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu.“

* * *

Po vyvraždění zářijového transportu fungoval rodinný tábor dál. A zbývající vězňové, kteří přijeli v prosinci, žili v nepřetržité hrůze, že je po šesti měsících čeká stejný osud, protože i oni měli ve svých kartách vepsanou šestiměsíční karanténu a na jejím konci SB – zvláštní zacházení. Dne 15. května 1944 odjel z Terezína do Osvětimi transport s 2504 židovskými vězni, kteří byli pak bez selekce převedeni do BIIb. O den později odjel další transport s 2500 vězni – a jeho cílem byl opět familienlager. Dne 18. května následoval třetí transport. Z celkem 7500 deportovaných (3215 německých, 2543 českých a 1276 rakouských Židů) se dožilo osvobození pouze 401 lidí. 20. června vypršela prosincovému transportu šestiměsíční lhůta, ale k masovému vraždění nedošlo. O život byli však ten den připraveni první židovský starší Terezína Jakob Edelstein (deportovaný v prosinci), jeho žena, syn a tchýně. Rodinný tábor zanikl o měsíc později, v červenci 1944. Byla uspořádána selekce a zhruba čtvrtina Židů vybrána k pracovnímu nasazení. V BIIb zůstalo cca 6500 lidí. Během dvou nocí, z 10. na 11. a z 11. na 12 července byli všichni zplynováni a spáleni. Toman Brod odhaduje, že mezi nimi bylo přibližně 3850 Židů z českých zemí. Rodinný tábor přestal existovat.

Citace v tomto textu pocházejí z následujících zdrojů: Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference „Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau“, Melantrich, Praha 1994; Claude Lanzmann, „Šoa“, Prostor, Praha 2011; Toman Brod, „Ještě, že člověk neví, co ho čeká“, Academia, Praha 2007. Vzpomínka paní Ruth Sch. je uložena v Židovském muzeu v Praze. Vzpomínka Ericha Ternera pochází z archivu Českého rozhlasu. Rozhovory s Tomanem Brodem, Anitou Frankovou, Ruth Bondyovou, Milošem Dobrým, Pavlem Olivou a dalšími židovskými vězni z tábora BIIb vedl v minulých cca sedmi letech autor a další spolupracovníci občanského sdružení Post Bellum – jsou uloženy v internetovém archivu www.pametnaroda.cz.