Na konec nedávné reportáže, která pojednávala o poprázdninovém šíření koronaviru a neschopnosti a cyničnosti Babišovy vlády, zařadili redaktoři pořadu České televize 168 hodin krátký výrok ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové z ČSSD: „To je bordel, co ten Babiš udělal. A teďkon to všichni musíme slíznout. To je debil, pardon, s prominutím.“ Maláčová věty pronesla ve chvíli, kdy si nejspíš myslela, že už neběží kamera, což vedlo řadu lidí k vzrušenému kárání ČT a k obviněním z neetického jednání. Odehrálo se to především na twitteru – například podle aktivistky Apoleny Rychlíkové ze serveru A2larm se ČT dopustila „podpásovky na úrovni bulváru“, podle redaktora Deníku N Jakuba Zelenky by novináři „měli mluvit o eticky sporných věcech“ a tentokrát byla „porušena hranice slušnosti“, podle ředitele Transparency International Davida Ondračky to byl „bulvární postup“. Publicista Petr Fischer případu věnoval na A2larm článek, nazvaný Novináři ze 168 hodin podrazili Janu Maláčovou. Ztrapnili tím především sebe.

Fischer považuje počínání ČT za nepřípustné, neboť scéna s Babišem-debilem evidentně nebyla určena „pro veřejné využití“, z její „inscenace“ je navíc „jasně patrné, že jsou si toho vědomy obě strany, spojeny elementární důvěrou vzájemné osobní, nikoli veřejné otevřenosti“. Každý obor „má svá nepsaná pravidla, na nichž stojí a s nimiž padá“, patří k nim i „rozdíl mezi tím, co je takříkajíc ‚na záznam‘ a co ke zveřejnění není. Novinář tím dává najevo, že nechává zpovídanému prostor pro naplnění své role s udržitelnou mírou vniku do soukromí. A každý, kdo tuto práci někdy dělal, velmi přesně ví, nejenom cítí, kde tato hranice je, ať zpovídá politika nebo rockovou hvězdu.“

To je udivující výklad, zvlášť je-li předkládán člověkem, který už roky působí v různých mediálních pozicích a vystupuje tedy tak trochu jako profesní autorita. Ve své novinářské práci jsem si vždycky myslel, že „elementární důvěra“ mezi nezávislým politickým novinářem a politikem se opírá výhradně o skutečnost, že slušný novinář nelže a nezkresluje, co mu nebo před ním politik řekl. Jistě, může existovat situace, kdy politik žurnalistovi cosi sdělí výměnou za slib, že to zůstane „off the record“ a že nebude jmenován, ale to je trochu něco jiného než vzájemné pomrkávání mimo zapnutou kameru, které skutečně nepatří mezi „nepsaná pravidla“, na nichž žurnalistika „stojí a s nimiž padá“. Ministryně nepřestává být ministryní jen proto, že zrovna není v chodu nějaké elektronické zařízení, není rocková ani jiná hvězda, je to vysoká úřednice ve veřejné funkci, zastupující stát a placená ze státních peněz. Když se s ní novinář baví na veřejné půdě, je to vždycky veřejný rozhovor – soukromí by jí narušoval, kdyby jí tajně schoval mikrofon do kabelky nebo do nočního stolku.

Komentátor Alexander Mitrofanov napsal na twitter, že politik a novinář jsou „z definice protivníci, v některých případech nepřátelé“. To mi připadá zbytečně vyhrocené: prostě mají každý v demokratickém systému jinou roli, která nevylučuje vzájemnou zdvořilost nebo dokonce sympatii, ale vylučuje nemístné kamarádšofty. Navíc snad taky trochu záleží na situaci: ministryně Maláčová sedí ve vládě, která má – kromě dalších četných malérů – zodpovědnost za spousty pokažených životů, a je dost pravděpodobné, že může i za zbytečná úmrtí. Vláda je kolektivní orgán, nepadá to tedy jen na Babišovu premiérskou hlavu, ale i na kštici paní ministryně. A pokud si myslí, že premiér je debil, má s tím něco dělat na úrovní svých politických možností, kupříkladu veřejnost o jeho debilitě otevřeně informovat a z vlády na protest odejít, ne se tam držet jako klíště a chtít po novinářích „tiché souznění“. Už proto je dobře, že ČT tu její větu odvysílala.

Petr Fischer nicméně vidí v případu s Maláčovou něco víc, podněcuje jeho strach o český „mediální svět“ jako celek: „Řeč je o důvěře mediálně-politického světa, který je garancí něčeho společného, tedy prostoru, v němž může docházet k efektivní výměně názorů, k polemice, ke komunikaci, která pomůže společnosti k lepšímu rozhodování a politickému směřování. Politika a média jsou spojité nádoby, což se často bohužel projevuje tím, že nakonec všichni mluví stejně toporným (či uvolněným) jazykem a mají stejné vidění věcí, vzájemně se ale také někdy aktivují a nutí k pohybu, ke změně a ženou tím i celou společnost, pokud se ovšem tato chce takové politické rozpravy účastnit. Musíme spolu mluvit, ne se překřikovat a odhánět, a to bez elementární důvěry ve společné, ve vzájemný vztah nejde.“

Musím říct, že Petrovi Fischerovi trochu závidím jeho vzletně formulované starosti. V českém mediálně-politickém prostoru lze už dost dlouho vést – ve srovnání s nedávnou minulostí – jen velmi málo efektivní výměnu názorů: přibližně od roku 2013, kdy současný premiér zakoupil dva nejvýznamnější liberální deníky a s nimi spjaté webové stránky a učinil z nich svůj propagandistický servis, aniž by se proti tomu zvedl mezi českými novináři podstatnější odpor. Hladký nástup Babiše, ale i Zemana a desítek dalších obludných postav do politických a správních funkcí, spjatý s převládajícím žurnalistickým chlácholením na všechny strany, měl pak zásadní vliv na celé místní mediální prostředí (včetně medií veřejnoprávních), s nímž to jde od té doby od desíti k pěti (nechce se mi ten stav bůhví po kolikáté podrobně popisovat, činil jsem tak v mnoha předchozích textech na Bubínku). Politika a média u nás dnes nejsou „spojité nádoby“ proto, že by všichni mluvili stejným nebo toporným jazykem, nýbrž například proto, že se velká část novinářů a přispěvatelů roky nechávala a dokonce dodnes nechává platit Babišem a většině jejich profesních kolegů, kteří teď mají plnou pusu „etiky“ nad „causou Maláčová“, to bylo nebo je úplně jedno.

Vlastně je to kuriozní: jeden z mála politických pořadů České televize, jemuž se snad podařilo uchovat si skutečnou nezávislost, je kárán za „bulvární přístup“, protože jeho redaktoři neprovozují kamarádšoft s vládní političkou, zatímco Babišovi placení zaměstnanci, kteří mají kamarádšoft s majitelem v popisu práce, jako Petr Kamberský, Martin Zvěřina a další a další, jsou bez odporu novinářské obce zváni do jiných pořadů ČT coby běžní komentátoři, aniž by to vzbuzovalo pozdvižení. Vrcholem v tomto směru byly zatím v České televizi názorové vstupy někdejšího poslance za hnutí ANO a teď už zase šéfa komentářové rubriky listů Deník a serveru Denik.cz Martina Komárka.

Problém s českou novinářskou etikou má jistě delší a širší než babišovskou historii. Od počátku devadesátých let chodili někteří novináři pro rozumy k Václavu Havlovi, jiní čile kooperovali s představiteli ODS, další dělali poradce sociální demokracii a psali politikům projevy a další zas připravovali jiným politikům propagační materiály do voleb. Řada českých žurnalistů psala za peníze od Babiše několik let, načež přešli do jiných „stájí“, aniž by své angažmá byť jen slovem sebekriticky zhodnotili, tvářili se u toho málem jako disidenti a sbírali lajky na sociálních sítích. V tomto směru se mnoho nemění: nedávno si nechal jeden z českých žurnalistů, považovaných jistě za důležitého představitele své profese, „pokřtít“ svou knihu o koronaviru od ministra kultury Babišovy vlády a nevšiml jsem si, že by to někomu přišlo trochu divné. Jistě, jsou to české zvyklosti – to ale neznamená, že je to v pořádku.

Pohoršit se nad údajnou „bulvárností“ reportáže ČT je vděčné a bezpracné – a bohužel to může mít nežádoucí efekt: možná si redaktoři ze 168 hodin budou příště dávat o něco větší pozor. Protože když na vás útočí kupříkladu ministr vnitra nebo člen Rady ČT, vaši nadřízení mluví o „interním šetření“ a ještě k tomu na vás huláká česká mediální „smetánka“, není to zrovna povzbuzující. A pokud to ty, co se dosud nebáli, trochu vystraší, bude tuzemská žurnalistika zase o něco méně svobodná.