Na konci šedesátých let ještě Jitka a Květa Válovy (nar. 1922) nepatřily k osobnostem stojícím v centru zdejšího uměleckého dění, byly zmiňovány většinou pouze jako členky tvůrčí skupiny Trasa či představitelky širšího proudu nové figurace a jejich projev nevybočoval z dobových kolektivních trendů, které se tehdy na čas vymkly z ideologického dohledu. Za takzvané normalizace, kdy české oficiální umění znovu vykročilo „po boku dělnické třídy a pod vedením Komunistické strany Československa do zápasu za velkou, bohatou socialistickou budoucnost naší kultury i společnosti“ (prohlášení Celostátního aktivu umělců a kulturních pracovníků z roku 1970), pak osvědčily rovnou páteř a nepodřídily svou tvorbu demagogické kulturní politice. Stačilo by jim přitom jen malounko se přihrbit, aby dostaly prostor v oficiálních institucích a měly přístup k veřejným zakázkám: mohly přece navázat na své motivy z prostředí kladenské Poldovky, které pro ně od počátku znamenaly osudové a zcela osobní téma.
Paradoxně právě v době, kdy se kvůli vnějším podmínkám stáhly z veřejného výtvarného života do ústraní svého kladenského domku, začínají být považovány za výrazné a jedinečné osobnosti. V rámci tzv. šedé zóny, alternativní výtvarné scény rozvíjející se od konce sedmdesátých let na pomezí oficiálních aktivit a disentu, se „holky Válovky“ postupně stávají uznávaným pojmem. Jana a Jiří Ševčíkovi spojili jejich díla s dobovými tezemi provázejícími postmoderní vlnu tzv. divoké či nové malby a vnímali je jako „rituální děje“, které nás vedou k „prazákladním silám“, archaickým prapočátkům bytí: „Na počátku tvorby Jitky a Květy Válových stojí zkušenost velkého vnitřního napětí, která určuje prostor jejich díla a celkový rozvrh jejich světa. Tento prostor je místem, kde se všechno proměňuje v osobní gesto a osobní mýtus. (…) Zjevuje se nám tu skutečnost přesahující naši běžnou životní praxi, dotýkáme se původních sil, které ovládají náš osud a jsou základem lidského jednání.“ V tomto patetickém duchu Ševčíkovi interpretovali dokonce i obrazy s dělnickými motivy z padesátých a šedesátých let: „Jsme v blízkosti mytické situace, kterou obě malířky budou celý život zpřítomňovat“ (text z roku 1982 přetištěný v monografii Jitka / Květa Válovy, Galerie Pecka a Národní galerie 2002). Na putovní retrospektivu, kterou uspořádali v odlehlých regionálních výstavních prostorech, se z Prahy vypravoval autobus. Kladenský domek, kde měly sestry Válovy své ateliéry, se stával téměř poutním místem, kam přicházeli nejen staří kamarádi z Trasy, ale i nastupující postmoderní mládež. Návštěvníky přitahovala jak tvorba nerozlučně spojených dvojčat, tak i jejich svérázný životní styl, osobitý humor, otevřenost a bezprostřednost, a především jejich vnitřní nezávislost. „Při úžasných setkáních u nich v ateliéru byla neopakovatelná atmosféra pohody a svobody v tehdy nesvobodné kultuře,“ vzpomíná fotograf Jiří Hanke, jemuž vděčíme za řadu snímků ze života sester Válových (ke zhlédnutí na ustrcr.cz). „Znát se s Válovkami, mít možnost být jim nablízku, bylo něco lidsky zcela mimořádného,“ přiznává Richard Drury, jehož dílo sester Válových zaujalo už na počátku devadesátých let, když začal pracovat v tehdejší Středočeské galerii (rozhovor s Markem Šálkem, reportermagazin.cz, 22. 12. 2022).
Po listopadu 1989 se sestry Válovy pozvolna stávají „legendou české malby“ (tak zněl roku 1998 i titulek Květina nekrologu od manželů Ševčíkových v časopisu Ateliér) a od přelomu tisíciletí se v mediálním prostředí legenda začíná proměňovat téměř v mýtus. Například podle Marie Bergmanové by jejich život „bez další fabulace mohl sloužit jako romantický model umělce trpícího pro svoje umění“. Kurátoři Národní galerie se roku 2000 v letáku vydaném k retrospektivě Jitka Válová – Květa Válová: Obrazy z let 1948–2000 nezdráhají citovat nekriticky obdivný text Sergeje Machonina: „Za celý tvůrčí život se sester Válových nedotkl žádný směr a žádná móda. Kreslí a malují stále totéž: kosmický i lidský úděl. Od prvotních geologických dějů po všechny moderní zkázy a proměny světa.“ Tento text Marie Klimešová vzápětí zařadila i do úvodu reprezentativní monografie Jitka / Květa Válovy, spolu s dopisem Ivana Vyskočila, podle něhož „holky Válovky představují jedinečnou a výjimečnou spiritualitu“. V roce 2011 pak Václav Cílek svou interpretaci jejich díla nazval dokonce „Kladenská mystika“ (katalog výstavy v GASKu 2022). Takovými silnými pojmy, jako je umělec trpící pro svoje umění, natož mystika či výjimečná spiritualita, bych věru šetřila. Přikláním se spíš k hodnocení Aleny Potůčkové, historičky umění, která tvorbu „Válovek“ od konce osmdesátých let soustavně sledovala. Také si jich vysoce vážila, ale dokázala přitom charakterizovat jejich přínos střízlivěji a přesněji: „Promlouvaly zvláštním metaforickým jazykem o lidské existenci, osamění a souznění s přírodou“ (monografie z roku 2002). Copak to nestačí?
Výstava Cesta předurčena osudem, kterou připravil Richard Drury v GASKu na podzim 2022 k stému výročí narození sester Válových, sice nesla poněkud patetický název převzatý z jedné kresby v jejich pozůstalosti, ale byla uspořádaná uvážlivě, citlivě a věcně. Jejím jádrem a hlavním odborným přínosem byly kresby a skici z pozůstalosti, kterou GASK po smrti Jitky Válové získal darem od dědiců a z nichž mnohé dosud nebyly publikované. Instalace kladla důraz především na humanistické ideové poselství obou sester, a nesledovala proto chronologii, ale hlavní tematické okruhy jejich prací. Přitom však představila všechny etapy jejich tvůrčího vývoje nezkresleně, ve vyvážených proporcích a poukázala na jeho vnitřní logiku.
Jitka a Květa debutovaly v padesátých letech jako malířky čerpající náměty ze života dělnického Kladna. Své Hutníky a Valcíře však zaujatě malovaly už v polovině čtyřicátých let, tedy několik roků předtím, než to soudruzi českému malířství přikázali. Za války totiž pracovaly v rámci totálního nasazení v kladenské Poldovce a dramatický zápas lidské a přírodní síly, s nímž se zde každodenně setkávaly, se stal jedním z klíčových témat jejich tvorby. Marie Majerová v padesátých letech údajně nazvala sestry Válovy černou skvrnou na tváři rudého Kladna, protože jejich výtvarný projev ovlivněný školením u Emila Filly neodpovídal dogmatickým zásadám socialistického realismu, ale čerpal spíše z klasiků evropského modernismu, zejména Henriho Matisse (Jitka), Fernanda Légera a Constanta Permeke (Květa). Dělnická tematika však tehdy už sama o sobě znamenala propustku do profesionálního výtvarného světa. Když v roce 1960 sestry Válovy představily svá díla v Praze na samostatné výstavě s názvem Člověk a ocel, pochválil Luděk Novák v časopisu Výtvarná práce, že do dělnického prostředí nepřicházejí, „aby fotografovaly a dokumentárně zachycovaly prostředí práce, nýbrž se snaží vyjádřit samotné drama práce, napětí sil a energií. (…) Objevují práci, jako dramatickou krásu dneška“ (Výtvarná práce, 8. 2. 1960).
V první polovině šedesátých let, kdy se oficiální české umění po násilném přerušení vývojové kontinuity navracelo k principům klasického modernismu a zároveň reagovalo na řadu nových tendencí rozvíjených ve světě po druhé světové válce, se obě sestry okrajově dotkly dobové strukturální malby, nicméně zůstávají i nadále bytostnými figuralistkami. Postupně opouštějí kladenské motivy a soustřeďují se na obecný a nadčasový obraz člověka vytrženého z časoprostorových souřadnic. Jejich tvorba tehdy splývá s širším a stylově různorodým proudem tzv. nové figurace, který reagoval na vlnu poválečné abstrakce a zaměřoval se na osobní výpověď o existenciální situaci a životním údělu lidského jedince v labyrintu soudobé civilizace.
„Chtěla bych vyjádřit člověka, nikoliv však v jeho individualitě, která je popsána v tváři a povaze a určena historickými souvislostmi, dává směr jeho konkrétní seberealizaci. Jde mi o člověka, který je definován silami vyvěrajícími z nejzákladnějších zdrojů jeho prométheovské osudovosti a který je vržen na svou cestu jako kus zvrásněné lávy, v jejímž tvaru je napětí, žár, eruptivnost živlů, utajených v hlubinách neklidné země,“ shrnuje později Květa společné krédo (katalog GASKu 2022), které souzní s dobovými tezemi. Definovat člověka v jeho obecnosti však bylo náročným a problematickým úkolem. Programové vytěsnění individuality v našem umění šedesátých a sedmdesátých let, kdy se lidská postava „stává ‚nikým‘ a ‚všemi‘ zároveň“ (Richard Drury, katalog GASKu 2022), vedlo k tezovitosti a k nadužívání neosobních, často až šablonovitých schémat anonymní lidské siluety. Tomuto úskalí se místy nevyhnuly ani sestry Válovy. Koncem šedesátých let však obě dospěly k přesvědčivému osobnímu pojetí existenciální exprese. Jednoduchými a srozumitelnými metaforami tlumočily sdílená traumata své doby: pocity prázdnoty a opuštěnosti, vnitřní zápasy a úzkosti, touhu po poznání, po sjednocení s vyšším celkem, potřebu transcendence. „Člověk ve vymezeném prostoru, člověk na cestě bez jasného začátku a konce, člověk pod tíhou vlastního života – toto jsou zásadní témata, která sestry Válovy vnesly do dobového uměleckého kontextu,“ shrnuje Richard Drury v katalogu kutnohorské výstavy.
Po několika nadějných letech, kdy se českým umělcům začal otvírat prostor k svobodné tvorbě, však přišel tvrdý zvrat. Invaze vojsk Varšavské smlouvy rázně ukončila demokratizační snahy o vymanění z mocenské sféry Sovětského svazu a náš oficiální výtvarný život byl znovu izolován od světového uměleckého dění a podřízen absurdním politickým směrnicím. „Nás to strašně odrovnalo. (…) Pět let jsme nesáhly na práci,“ vzpomínala Jitka Válová (M. Pecháčková /ed./: Byly jsme jen malý hovna ve vysoký trávě, Torst 2022). Teprve v roce 1974 se začínají s nepřijatelnou situací výtvarně vyrovnávat. Pouštějí se do monumentálních formátů a nacházejí nové osobité výtvarné metafory: ty Jitčiny bývají spíš snové a lyrické, Květa volí přímočařejší znaky či podobenství. Výtvarný výraz obou sester se zdánlivě nepatrně, ale významně proměňuje. Podávají sice stále nadindividuální výpověď o obecně lidské situaci a zobrazují události mimo konkrétní čas a prostor, ale nad osudovým patosem, příznačným pro práce šedesátých let, převažuje naléhavá osobní emoce. Jejich malířská řeč se přitom uvolňuje a získává spontánní, někdy téměř akční charakter. I když uplatňují rozdílnou stylizaci, oběma jde především o samotný proces malby, nikoli o předem zvažované výtvarné sdělení. Tím se jejich tvorba do jisté míry stýká s aktuálními tendencemi nové malby a nachází spontánní odezvu u nastupující postmoderní generace.
V devadesátých letech se znovu radikálně mění rozvrstvení oficiální výtvarné scény, tentokrát pro rozvoj svobodné tvorby příznivěji, a dílu sester Válových se konečně dostává veřejného ocenění. Odborný zájem a uznání jim dodává novou energii. I po své sedmdesátce zůstávají plné tvůrčího elánu a výrazněji se soustřeďují k vyjádření vztahu fyzického a duchovního světa, dotýkají se konečnosti života, ptají se po hranicích bytí. Květa hledá věčnost spíše v kamenech a oblacích, Jitka v opakujících se cyklech biologického života. V této poslední etapě se častěji obracejí také ke křesťanským motivům spojeným s utrpením, bolestí a smrtí. Zatímco v roce 1984 nazvala Jitka svou variaci na téma Ukřižování opatrně Dávný příběh, nyní maluje přímo Kalvárii. Paralelně pracuje s biblickými odkazy i Květa v několika olejích a v cyklu suchých jehel. I tuto polohu jejich tvorby interpretuje Drury s porozuměním a respektem, ale opatrně a bez siláckých slov: „Dílo sester Válových je prostoupeno humanismem, který nikdy nemá daleko od víry, že lidská bytost je ohniskem hodnot, které nás přesahují“ (reportermagazin.cz).
Umělecká symbióza sester Válových končí na podzim 1998, kdy Květa umírá. Jitka se s její smrtí vyrovnává velmi obtížně, nějaký čas nedokáže vůbec malovat, ale nakonec se jí podaří přece jen vrátit k práci a věnuje se jí intenzivně ještě deset let. Protože jí ubývají fyzické síly, soustřeďuje se na kresby uhlem či pastelem a dospívá zde k oproštění od jakékoli výtvarné stylizace. Vytváří mimořádně citlivé a křehké gestické záznamy myšlenek či pocitů, blízké automatickým kresbám. Za jednu z jejích nejsilnějších prací považuju Starý strom, monumentální kresbu uhlem na formátu 70 x 100 cm, která podává bezprostřední intimní a nepatetickou výpověď člověka přibližujícího se poslednímu životnímu prahu. Tato průhledná metafora je vázána na záznam prosté životní reality, a přece ji daleko přesahuje.
Jitka Válová, Starý strom, 2011, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, foto © Oto Palán
Sestry Válovy byly v posledních šesti dekádách nesporně ojedinělými osobnostmi našeho umění a obohatily ho zejména svým soustředěním na životní situaci člověka druhé poloviny 20. století a hledáním odpovědí na odvěké existenciální otázky lidské společnosti. Jejich odkaz však není nutné mytizovat. Myslím, že Richard Drury našel klíč k tomu, jak jej představit důstojně, ale civilně: „Z celého díla vyzařuje vědomí, že lidský život je vzácný a křehký, a přitom odolný. Že jsme zranitelnými bytostmi a zažíváme tíhu a nátlaky, ale je na nás, jak s tím naložíme. Cestu si musíme najít sami – to je možná jejich nejdůležitější sdělení. A holky to dokázaly“ (reportermagazin.cz).
Foto z expozice, Květa a Jitka Válovy, Cesta předurčena osudem, GASK, foto © Tomáš Souček