Výstava Via vitae, otevřená v pražském DOXu do poloviny října, představuje průřez životním dílem Věry Novákové a do jisté míry tak kompenzuje a zároveň připomíná dlouholetý dluh, který vůči ní mají veřejné sbírkové instituce. Národní galerie zatím vzala na vědomí pouze dílo Pavla Brázdy, ale jeho životní partnerky nikoli. Tvorba obou manželů byla přitom až do poloviny šedesátých let nerozlučně spojená, vzájemně si předávali impulsy a právě Věra měla v jejich tvůrčím dialogu místy iniciativní roli – nehledě na to, že její dílo je především mimořádně cenné samo o sobě.
Věra Nováková u svého autoportrétu z roku 1950, foto Jan Slavík, DOX
Samorostlé práce Věry Novákové ve svém celku znamenají významnou položku dějin českého umění druhé poloviny 20. století. Nebyla členkou Svazu výtvarných umělců a nepatřila k žádnému profesnímu sdružení. Podařilo se jí však něco, co se zdá v dnešních podmínkách už takřka nepředstavitelné: od roku 1949, kdy byla z politických důvodů vyloučena z Akademie výtvarného umění, až do začátku let devadesátých pracovala v podstatě v izolaci, bez jakékoli institucionální podpory, bez zázemí umělecké skupiny, bez možnosti vystavovat, bez grantů a studijních cest, zcela mimo zájem odborné veřejnosti. Navíc se stala matkou – a přece dokázala být naplno i malířkou a výrazně obohatit českou uměleckou scénu.
Po konci, 1952, foto Jan Slavík, DOX
Osobitost jejího výtvarného projevu je podmíněna především vnitřní svobodou, kterou si uhájila navzdory nepříznivým životním okolnostem. Vyvržení z oficiálního výtvarného života ji umělecky ani lidsky nezlomilo, ale posílilo, stala se nezávislou na vnějších požadavcích a dobových konvencích. Od té doby si sama určuje hranice možného, nectí pravidla, svobodně nakládá s výtvarnými prostředky a využívá je bez zábran a po svém. Do široké škály formálních postupů, s nimiž pracuje, se jí v průběhu let přesvědčivě vejde pečlivý realistický popis i abstraktní kompozice, naivistiská stylizace i spontánní exprese, symbolický znak i dekorativní ornament. Nováková po svém reaguje na strukturální malbu a vytváří „písmové obrazy“ dotýkající se lettrismu, ale nemá potíž ani s portréty malovanými podle fotografií. Přes vnější rozdíly ve formálním pojetí je ovšem její tvorba vnitřně soudržná a zachovává si překvapivou výrazovou jednotu, protože všechny stylové polohy, mezi nimiž se Nováková pohybuje, jsou pro ni jen nástrojem k osobnímu a niternému sdělení.
Zátiší – vlastní podobizna, 1949, foto archiv VN
„Malovala jsem, co jsem žila,“ opakuje Nováková v publikovaných rozhovorech. Nejsilnějším a rozhodujícím životním impulsem, který zásadně ovlivnil její tvůrčí i životní dráhu, přitom byla zkušenost náboženské víry. V beznadějné atmosféře stalinského dogmatismu, kdy poctiví lidé byli posíláni na popraviště, zatímco ctižádostiví konjunkturalisté do předních funkcí, a kdy byla podobně převrácená i kritéria umění, se Nováková zpočátku přikláněla k existencialismu, ale vzápětí ji sebezáchovné hledání přivedlo ke křesťanství. „Pociťuji potřebu smyslu života. Ve všem hledám smysl, chci, aby měl můj život smysl (nemohu přijmout důsledně teorii absurdnosti, neboť pak by pro mne musilo být absurdností i to, že maluji),“ poznamenává ke své konverzi v deníkových zápiscích.
Pohled do expozice, foto Jan Slavík, DOX
Nová duchovní orientace se bezprostředně promítá do její tvorby, přivádí ji nejen k osobité ikonografii, ale i k originální výtvarné řeči. Témata svých obrazů často čerpá z Bible (Adam a Eva, Jób, Jonáš, Ukřižování aj.), ale nesnaží se biblické příběhy ilustrovat. Přenáší je do soudobých kulis, interpretuje je zcela neortodoxně, do jisté míry existencialisticky jako dramata dnešního člověka, a osobitě přitom využívá výtvarný jazyk modernismu. Oficiální výtvarnou scénu od roku 1948 zaplavovali servilní řemeslníci budovatelskými motivy nebo v lepším případě neškodnými iluzivními krajinkami a nepopisné výtvarné pojetí, obnovující kontinuitu s meziválečným uměleckým vývojem, se zde začalo opatrně objevovat teprve koncem padesátých let, po výstavě Zakladatelé moderního umění, která rehabilitovala moderní výtvarné směry, odsuzované zastánci socialistického realismu jako přežitek buržoazního formalismu. Nováková však na toto uvolnění nemusela čekat, ostatně příkladná díla české moderní malby měla neustále na očích v domě Heleny Palivcové, sestry bratří Čapků, kde manželé Brázdovi bydleli.
Bludný kruh I, 1955, foto archiv VN
Už v roce 1955 pracovala s neiluzivním obrazovým prostorem a jednoduchými znakovými formami a její výtvarné pojetí výrazně překračovalo dobový horizont. Přesvědčivým příkladem je třeba jonášovský cyklus z roku 1955, v němž Nováková svéráznou formou aktualizovala starozákonní vyprávění o prorokovi, který se marně snaží skrýt před Hospodinem a vyhnout svému životnímu poslání: když byl klíčový olej z tohoto souboru Bludný kruh I na začátku devadesátých let reprodukován ve formě serigrafie, obstál v postmoderním kontextu jako zcela aktuální výpověď o lidské situaci (v DOXu je cyklus zastoupen bohužel jen pozdějším olejem Bludný kruh II).
Adam a Eva, diptych, 1998, foto archiv VN
Tvorba Věry Novákové neprogramově přispívá k obnovení vztahů mezi uměním a náboženstvím, které se v první polovině 20. století zpřetrhaly. Náboženská funkce byla umění vlastní už od pravěku, ještě moderní výtvarné směry se k ní svým způsobem vztahují: Kandinskij, Mondrian, Malevič či náš Kubišta stále chápou umění jako výraz duchovních potřeb člověka. Teprve marxisticky orientovaná meziválečná avantgarda náboženskou funkci umění popírá a nahrazuje ji funkcí politickou. Tomuto trendu, který za komunistického režimu samozřejmě nabývá na síle a převažuje, malířka ve svém ústraní spontánně a donkichotsky čelí. I když se nevěnuje výhradně náboženským tématům, její práce se zásadně opírá o vnitřní duchovní zkušenost či reflexi a je trvale nesena hlubokou, opravdově žitou a nedogmatickou vírou.
Pohled do expozice, foto Jan Slavík, DOX
Výstava v DOXu není pojatá jako tradiční retrospektiva, přesto dává nahlédnout do všech tvůrčích etap čtyřiadevadesátileté autorky, od prvního staromistrovského autoportrétu z roku 1950, kdy se vydávala „na cestu, u níž není ukazatele, ale cedule s výstrahou!“ (jak stojí v jejím deníku), až po obrazy a objekty vytvořené v druhém tisíciletí; nejmladší vystavenou prací je olej, který vznikl v roce jejích devadesátin. Instalace nesleduje chronologii, ale volně vedle sebe řadí díla na základě tematických formálních nebo významových souvislostí. Často je staví do opozic či vzájemného dialogu a ve výsledku tak představuje tvorbu Věry Novákové jako životný celek pulsující energií. Její přínos k současnému výtvarnému dění je v závěrečném sálu zdůrazněn účastí dvaadvaceti umělců různých generací i rozdílné výtvarné orientace, kteří této výjimečné ženě vybranými pracemi symbolicky vzdávají svůj hold.
Pohled do expozice, foto Jan Slavík, DOX
Tak jako je ona sama stále ještě plná elánu, podobně nestárnou ani její práce. Nejsou to mrtvé galerijní exponáty, a právě v DOXu, centru současného umění, zaměřeném na aktuální výtvarné tendence, jim to jednoznačně sluší. To ovšem neznamená, že by měly chybět v Národní galerii nebo v Galerii hlavního města Prahy, a je smutné, že si to jejich dosavadní správcové ještě neuvědomili. Neosobní produkce akademiků, kteří v padesátých letech i za normalizace poslušně plnili směrnice kulturní politiky KSČ, je v našich veřejných sbírkách spousta, ale pro svobodný projev vybočující z předepsaných šablon se tam místo nenajde?