K čapkovské literatuře přibyl další knižní titul a s ním i otázka, co přináší nového, komu je určen a proč byl vlastně vydán. Knihu Vlastimila Tetivy Josef Čapek: Počátky tvorby (1908–1914) vydal Umělecký klub (Praha 2017) a čítá 82 stran, zahrnujících kromě textu čtyřicet reprodukcí. To není právě velký rozsah, ale i tak by publikace mohla mít smysl a být přínosná.
„Představit osobnost Josefa Čapka je velmi závažný, zodpovědný a nelehký úkol,“ píše autor v první větě knížky a v jejím závěru dospívá ke zjištění: „Je téměř nemožné vyslovit se v této studii vyčerpávajícím způsobem o podstatě významu malířského díla Josefa Čapka.“ Přesto se nezdráhá formulovat „základní pravdu“: „Jako umělec požadoval kategoricky jen jedno: opravdovost v tvořivé obnově uměleckých hodnot. Vždyť faleš pouhé nápodoby (i z ní byl Čapek podezříván) se brzy sama demaskuje, opravdovost se prokáže. V tom nelze propadat netrpělivosti. Na povel se udělat nic nedá. V tom je třeba umělcům důvěřovat. Taková je základní pravda odkazu Josefa Čapka jako člověka i umělce české avantgardy.“
Text, který se mezi úvodem a závěrem nachází, odhaduji na necelých dvacet normostran, což by vzhledem k tématu sotva stačilo na bakalářskou práci. Ani tuto výměru ale autor nevyužil odpovědně a předkládá čtenáři kompilát sestavený převážně z věcných informací dostupných v dosavadní čapkovské literatuře a z rozsáhlých citátů, které zaplňují někdy víc než polovinu stránky. K těmto vypůjčeným fragmentům pak příležitostně připojuje většinou jen vágní úvahy.
Citáty nahrazující vlastní vklad Tetiva navíc vsazuje do textu často neorganicky a s okolními pasážemi je spojuje formálními vsuvkami. Do odstavce zmiňujícího polemiky bratří Čapků s Fillou a Kramářem z let 1913–1914 dokáže například vlepit dlouhý citát z referátu o výstavě skupiny Osma z roku 1908, na který naváže chatrným můstkem: „Jak naznačuje předchozí text, byla to doba složitá a Josef Čapek se postupně probojovával k výtvarnému (malířskému) výrazu svých obrazů a k jejich teoretickému zdůvodnění“. A pak se bez zřejmého důvodu vrátí k Čapkovým výtvarným počátkům, jimiž se zabýval o dvě stránky dřív, aniž by skok alespoň signalizoval začátkem nového odstavce.
Knížce chybí myšlenková osnova a pevná vnitřní struktura. Dvacet stránek přece není tak velký prostor, aby byla namístě obava, že v něm čtenář musí zabloudit – přesto je neustále navigován stylistickou vatou typu „Ještě bych se letmo vrátil o něco zpět…“, „Ale vraťme se zpět na českou uměleckou scénu…“, „Jak jsem již naznačil v předchozím textu…“, „Jak již bylo řečeno“.
Celek působí jako spíchnutý horkou jehlou a skoro to vypadá, jako by autorovi ani moc nezáleželo na tom, odkud začne a kam dospěje, protože jen potřeboval co nejrychleji odevzdat rukopis, získat ISBN a pohotově přidat čapkovský titul do seznamu tzv. odborných publikací. Místy zaplňuje řádky podrobnými věcnými detaily, které jsou vzhledem k malému rozsahu celku a jeho pojetí nepodstatné (například který den přijel Čapek do Paříže a kde se ubytoval), místy se pouští do rétorických obecných úvah, jejichž sdělení je tak abstraktní a mlhavé, že je nelze ani přijmout, ani zpochybnit či vyvrátit. Tetiva je mistr všeobecných vět, které zdánlivě ušlechtile plynou, ale zachytit v nich konkrétnější myšlenku není možné: „Josef Čapek považoval za nutné obejít skutečnost ze všech stran, ohmatat ji, zvážit a pocítit v ruce, skoro do ní vstoupit, podrobit ji intelektuálnímu zkoumání, představit si její zjednodušené modely třeba pomocí geometrie, a také ji všestranně učinit souputníkem a svědkem procesů lidské psychiky. A to všechno chtěl zapojit do komplexu obrazu, aby výtvarně zpracovaná data o realitě vycházela z nového mnohonásobného poznání a prožívání světa. Obecně řečeno. Idea svébytné obrazové struktury, která vzešla z vnitřní problematiky té doby, má smysl nové metody, jež v dané chvíli obohacuje výtvarnou řeč, ale rozhodně nedevalvuje jiné přístupy“. Co nám říká podmět a přísudek těchto vět? Skutečnost má být „souputníkem“ lidské psychiky a idea obrazu „má smysl nové metody“?
Někdy Tetiva v pasážích, kde necituje druhé, přináší i nezodpovědné a zavádějící informace, případně prokazatelné chyby. Například na straně 12 najdeme suverénně nadhozené, ale zcela nepodložené tvrzení, že bratři Čapkové „navázali jako první styk s pařížským uměleckým centrem, sdruženým kolem G. Apollinaira“, a že dokonce „jako první prezentovali poznatky o zákonech volného verše a o principech kubistického obrazu“. Dobře se to čte a osobně bych byla docela ráda, kdyby Čapkům mohlo být toto prvenství přisouzeno, jenomže k prvním překladatelům Whitmana patřil Jaroslav Vrchlický, volný verš české literatuře rozvíjela symbolistní generace koncem devadesátých let a informace o kubismu přinesl do Čech Bohumil Kubišta už v roce 1910, tedy podstatně dřív, než se do Paříže vypravili Čapci.
Řada věcných chyb se objevuje v popiscích reprodukcí, například linořez Hlava muže v cylindru datuje Tetiva v rozmezí 1914–1915 a kromě jiného si nevšímá, že podkladem k tomuto tisku jsou noviny z podzimu 1915. Často také uvádí nesprávně majitele děl.
S obrazovou přílohou si autor ani vydavatel vůbec hlavu moc nelámali. Reprodukce jsou poskládané nazdařbůh a bez souvislosti s textem, řazení obrázků nesleduje chronologii, motivické vazby ani stylové souvislosti, čtvrtina reprodukovaných děl do vymezeného časového období vůbec nenáleží. A co je zvlášť trestuhodné, většina reprodukcí je bez copyrightu převzata z dvacet let staré monografie Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka, vydané v nakladatelství Torst. Příprava tohoto titulu, který měl původně v edičním plánu Odeon, se souhrou série nepříznivých okolností protáhla na víc než patnáct let a obrazové strany se pak tiskly z původních barevných diapozitivů pořizovaných kolem roku 1979, jejichž kvalita léty silně utrpěla. Na přípravě knihy jsem se podílela a vyrudlé, případně zmodralé snímky jsme tehdy dobarvovali na počítači v grafickém studiu. Ne vždy bylo možné přiblížit barevnost originálům, a obrázky převzaté bez udání pramene je proto snadné spolehlivě identifikovat. Zcela průkazná je například reprodukce oleje Matka s dítětem, která se ve Slavíkově monografii moc nepovedla, neboť v její levé části se objevují podivné fialové skvrny. Ty sice na originálu nejsou, ale nová kniha je reprodukuje.
Našla jsem tu pouze dvě reprodukce, které nejsou podle mého názoru zkopírovány z dosavadních čapkovských publikací. Olej Kontemplace se starší kubistickou kompozicí na rubu plátna je patrně stažený z internetu a jako majitel díla je uváděna aukční síň Sotheby’s, která ho sice dražila, ale nikdy nevlastnila. Jedinou reprodukcí, která není zkopírována z veřejně dostupných zdrojů, ale pořízena zřejmě z původního podkladu, je „Hlava (1914), olej, plátno, 39 x 30 cm, soukromý majetek“. Tento Tetivův „odborný přínos“ však považuji za poněkud pochybný. Reprodukována je olejová verze známé Čapkovy koláže z roku 1914 – pravost tohoto dosud neevidovaného obrazu s neprokázaným původem by si zasloužila důkladné přezkoumání. Hladký malířský rukopis iluzivně napodobující kompozici lepenou z papíru ani způsob signatury totiž neodpovídají bezpečně doloženým Čapkovým plátnům z dané doby. Čapek sice rád opakoval stejné motivy v různých technikách, ale většinou při tom plně využíval nové výrazové možnosti, které jiné médium nabízí, takže jeho originální autorské variace stejného motivu nekopírují výchozí verzi tak pasivně.
Setkala jsem se bohužel v posledních letech s několika pracemi, které na první pohled poměrně zdařile napodobují Čapkův rukopis a výtvarnou stylizaci, ale svým provedení a použitým materiálem se od originálů bezpečně doložených v pozůstalosti Josefa Čapka a ve veřejných sbírkách poněkud liší. Jejich společným znakem je, že se objevily na trhu v posledních dvaceti letech a jsou provázeny posudky, v nichž Vlastimil Tetiva jako soudní znalec jednoznačně potvrzuje, že jde o typická díla Josefa Čapka. Jejich provenienci však nezkoumá a rozdílů v materiálu a provedení si příliš nevšímá. Obávám se, že jednu z těchto novinek se nyní pokouší vmísit mezi doložené Čapkovy originály, aby touto cestou pravost celého souboru legitimizoval.
Když jsem hledala na internetu nějaké konkrétnější informace o nakladatelství Umělecký klub, které tak lajdácky sestavenou knihu vydalo, narazila jsem na překvapivě kladnou recenzi Zdeňka Ambrože Emingera, v níž mimo jiné zdůrazňuje právě vysokou úroveň obrazové přílohy: „Kniha, obsahující reprodukované Čapkovy obrazy ve skvělé grafické kvalitě, by si podle mého mínění zasloužila velkorysejší typografické a editorské zpracování“ (iLiteratura.cz, 1. 3. 2018). Je recenzent – podle internetového zdroje křesťanský teolog, který se soustřeďuje „na obecně lidské otázky křesťanské etiky, kultury a umění“ (http://www.ceskatelevize.cz/lide/zdenek-a-eminger/) – opravdu tak prostoduchý, že dokáže napsat i: „Knihy jako Josef Čapek: Počátky tvorby (1908–1914) obvykle patří v domácí knihovně k tomu nejlepšímu; sledovat Tetivovu kunsthistorickou a kurátorskou práci je, jak vidno i z recenzované knihy, v mnoha směrech inspirující“, a doporučit dokonce překlad této kompilace „do některého z cizích jazyků“?