Následující řádky nechtějí být přehledem toho nejdůležitějšího, co se za poslední měsíce událo. Zaznamenávám jen několik svých setkání, tak či onak spojených s jubilei mých oblíbených umělců.
Do DOXu jsem se vypravila na Karlíkovu výstavu LITERATURA (o níž jsem referovala také zde), zaměřenou na pohyblivou hranici mezi slovem a tvarem, a nečekala jsem žádné velké překvapení, protože tento soubor soch a objektů už byl zveřejněn prostřednictvím stejnojmenné knížky v roce 2020. Uvidět to ale naživo, zvlášť v nápadité instalaci citlivě provázené texty a funkční, nikoli jen dekorativní videoprojekcí, byl zcela nový zážitek.
foto © Ondřej Přibyl
Šedesátiletý Karlík, v mládí výrazný představitel výtvarného undergroundu, jehož projev byl nesen divokou nezkrotnou expresí, se stává „klasikem“, který virtuózně ovládá řeč formy, pečlivě volí výrazové prostředky a trpělivě cizeluje své objekty. Zároveň si ale zachovává sílu výrazu, osobitost názoru a postavení mimo většinové trendy oficiální výtvarné scény. A také kritický přístup ke konformní kulturní produkci, jíž se daří v každé době. Trvale se hlásí k odkazu Marcela Duchampa, nenápadného šachisty, který neprodukoval žádné umělecké manifesty a neprosazoval se v avantgardních periodikách, a přitom patřil k největším buřičům a bořitelům uměleckých konvencí a osudově poznamenal další vývoj umění až do našich časů.
foto © Ondřej Přibyl
Na otázku „Co pro vás znamená literatura?“ odpovídá Karlík v novinách vydaných k výstavě: „Opěrný bod, zdroj energie a inspiraci a také oblast, kterou je potřeba chránit.“ Je citlivým a vnímavým čtenářem a umí rozeznat i docenit osobitost, myšlenkovou hloubku a formální kvality slovesného umění. Svým nedávným cyklem vzdává poctu uměleckým osobnostem, pro něž tvorba nebyla či není profesí, ale životním posláním, a zároveň se vymezuje proti úspěšným literárním řemeslníkům, kteří sílu slova devalvují pohodlnou frází.
foto © Ondřej Přibyl
Jeho objekty zrcadlí nejen zasvěcenou znalost, ale především intenzivní osobní vztah k umění slova. Netlumočí jen prožitek, ale především osobní hodnocení. A vyhraněné hodnotové postoje jsou dnes na kulturní scéně poměrně vzácné, neboť nezávazné informace a sběr faktů jsou pohodlnější a bezpečnější.
foto © Ondřej Přibyl
Zároveň s LITERATUROU probíhala v DOXu výstava Nadějné vyhlídky, zaměřená na téma dítěte v současném českém umění. Její koncepce prozrazovala snahu pojmout toto v podstatě akademické téma nekonvenčně a nebát se provokativních či kontroverzních řešení, jenomže nonkonformní postoje a permanentní „bourání tabu“ už se dávno staly novou konvencí. Výstava apriorně zaměřená proti sentimentální kýčovité idealizaci dětství nabídla opačný, ale bohužel stejně jednostranný a zkreslující pohled na dítě. Byla to převážně přehlídka odpudivých zrůdiček a znetvořených mutantů, provedených v různých stylech, technikách i médiích. Milan Knížák, Marek Meduna, Andros Foros, Nikola Emma Ryšavá, Jan Vytiska či Barbora Balek jich vyrobili celé série. Několik vážněji míněných pokusů vztáhnout se k danému tématu osobněji a odpovědněji, například Pinkavovo Zření (2009), Niklova Pavla (1992) nebo záchranné vestičky Kateřiny Šedé (instalace 0–3 měsíce, 2016), nemělo sílu toto korporátní unisono významněji přehlušit.
foto © Jan Slavík
Pokud má být umění opravdu zrcadlem stavu společnosti, znamenala by tato výstava velmi smutné svědectví o tom, že dítě je v současné globalizované konzumní společnosti buď něčím nepřirozeným, vetřelcem, který znepokojuje, ohrožuje či narušuje její pohodlné fungování, anebo objektem mocenské manipulace. Zdá se ale, že většině zastoupených umělců nešlo o osobní výpověď o fenoménu dětství, nýbrž dané téma přijali spíše jako příležitost k sebeprezentaci a přizpůsobili se klíčovým slovům současného uměleckého provozu. Nejpřínosnějším prvkem výstavy nakonec byly citace dětských výroků zaznamenané během doprovodných programů DOXu. Zpřítomňovaly svět dětství přesvědčivěji než „nonkonformní“ umělecké stereotypy nadbíhající zájmu médií, které instalaci ovládly.
foto © Jan Slavík
foto © Jan Slavík
Úlevu od šablonovitého marasmu beznadějných Nadějných vyhlídek pro mne znamenala výstava Gloria, kterou Museum Kampa připomnělo devadesátiny Vladimíra Kopeckého. Jeho velkoformátové obrazy z poslední doby mě ohromily: tyto gejzíry vitality a energie mají být dílem devadesátiletého člověka??? To se zdá neuvěřitelné. Není v nich žádná únava, žádná osvědčená šablona ani čerpání z podstaty, vyzařují naopak životní sílu.
foto © Jan Slavík
Kopecký využívá postupy akční malby, kombinuje techniky, lije, stříká, vrství, stírá, prorývá barevné vrstvy. Rozpoutává malířské orgie, proti nimž se zdá postmoderní vlna divoké malby docela krotká. Když se postmoderna vracela k Pollockovi a gestické malbě, záměrně se zříkala osobní výpovědi, šlo zde především o proces malby. Kopecký však nerozvíjí bezobsažnou hru s materiálem. Do jeho obrazů, malovaných zdánlivě bez kázně a bez konceptu, se promítá intuitivní shrnutí umělcova tvůrčího i životního poznání.
foto © Oto Palán
Pokročilé stáří přispělo k jeho vnitřní svobodě: nemusí už nic dobývat, nikam směřovat, o nic usilovat, nezajímají ho výzvy grantových agentur. Žije svou tvorbou divoce a naplno. Nebojí se dramatických expresivních gest akční malby ani tichounkých čistých meditací, jejichž geometrický minimalismus je formálně zcela protikladný. Nemůžeme mu přitom vytýkat eklekticismus, protože obě tyto protikladné formální polohy odrážejí stejnou životní situaci. Jeho obrazy jsou fascinující výpovědí člověka, který si uvědomuje že stojí bezprostředně před konečným prahem, a dají se číst téměř jako deníkové záznamy: jsou vzpourou i děkováním, svědčí o úzkosti i odevzdání, o traumatech i oslnění tvorbou a radosti ze života, tlumočí bohatý rejstřík životních pocitů.
foto © Oto Palán
foto © Oto Palán
Čtu zde i hlubinné poznání, osvobozující prožitek sounáležitosti lidského a vesmírného života. Vědomí konce přijímá Kopecký jako nezvratný fakt, který ho neděsí, ale vede naopak k intenzivnímu prožívání tady a teď každého dne. Jeho pohled směřuje za horizont vezdejšího a vztahuje se k silám přesahujícím lidské dimenze. Názvy některých obrazů (Psáno jest, Hosana nebo Sedmý den) přitom odkazují ke křesťanské duchovní tradici. Temné pozadí jeho monumentálních maleb, na nichž se odehrávají nepopsatelné barevné události, znamená neproniknutelnost a nepoznatelnost absolutna, nikoli hrůzu z prázdnoty. Z černých hlubin se vynořují zázraky organizovaných struktur, dramatické lité formy překrývají jemně cizelované přímé linie a nad temnou chaotickou změtí vítězí zářivá energie. Jeden z obrazů z roku 2020 pojmenoval Kopecký Úžas. Stejný pocit vyvolává i toto velkolepé finále jeho tvorby.
foto © Oto Palán
Kopeckého vystřídal na Kampě Jiří Sopko, malíř výjimečných kvalit, který se nenechal zmást proklamováním konce tradičních médií a prokazuje, že malovaný obraz neztrácí svou sílu ani v digitálním věku.
Jeho výstava, uspořádaná rovněž ke kulatému výročí, byla nazvaná Jiří Sopko: Retrospektiva, ale k promyšlené retrospektivní přehlídce měla dost daleko, nabízela spíš pestrou podívanou na Sopkovu tvorbu napříč časem. To samo o sobě není zas tak málo, protože přímé setkání s jeho obrazy, nezprostředkované reprodukcemi, návštěvníka v každém případě intenzivně zasáhne. Vzhledem k tomu, že Sopkova poslední větší výstava v Praze proběhla před patnácti lety, bych ale přece jen uvítala retrospektivu s důkladnější koncepcí.
foto © Oto Palán
Instalace údajně záměrně nesleduje chronologickou osu a zaměřuje se na tematické celky, avšak ani to ve skutečnosti neplatí. Zdá se, že výsledná sestava je postavena na principu „co dům dal“, zcela zde chybí některé významné motivické okruhy (například Stíny nebo Dav) a umístění exponátů často určují především jejich formáty. Vynikne tak sice Sopkova nedostižná práce s barvou, ale vnitřní poselství jeho obrazů se v tom oslňujícím ohňostroji trochu ztrácí.
foto Oto © Palán
foto © Oto Palán
Sopko si nehraje na filosofa ani moralistu, staví se spíše do pozice cynika či ironika a zdůrazňuje, že ho zajímá jen samotné malování, přesto bezděčně plní odvěkou funkci umění a zachycuje obraz člověka této doby. Jeho svědectví je nelichotivé: maluje animální existence a manipulované loutky, izolované jedince v prázdných prostorech, svět bez vztahů a bez transcendence. Svými zářivými barvami a jednoduchými obrazovými metaforami dokázal Sopko bezprostředně a přesvědčivě vystihnout nejen absurditu a beznaděj „lidské komedie“ normalizačních let, ale i ideovou a hodnotovou nezakotvenost přelomu 20. a 21. století. Jeho malba představuje závažnou a mnohovrstevnou výpověď o stavu společnosti, která má hlubokou vnitřní logiku, ale výstava z ní vytrhuje jen izolované sentence.
foto © Oto Palán
Také do Sopkovy tvorby přinášejí léta spontánní uvolnění a oproštění. Na rozdíl od Kopeckého však dospívá k výrazovému minimalismu, často si vystačí jen s malým formátem a souzvukem dvou nebo tří barevných tónů. Jeho sdělení je sice tišší, ale není méně závažné. V nepřehledné instalaci neprovázané vnitřním řádem však ani tato etapa dostatečně nevyzní. Retrospektivu na Kampě proto považuju za trochu promarněnou příležitost a nezbývá mi než doufat, že s výstavou k Sopkovým devadesátinám se kurátoři poperou důkladněji.