Dne 13. 1. 2022 zemřel ve věku 90 let historik Milan Churaň. Znal jsem ho dobře jako skvělého člověka i historika, ale raději se vyhnu osobnějším polohám, protože nepotřebuji příliš představivosti na to, abych si nebyl téměř jist, že by s nimi nesouhlasil. Přesto si alespoň v začátku neodpustím říct, že mi imponoval svou až sžíravě ironickou a přitom věcně utvářenou interpretací dějin, zejména kataklysmat 20. století. Patřil u nás k té hrstce historiků, která nejen nerezignovala na hodnotové soudy, ale naopak z nich učinila východisko svých interpretací. Samozřejmě mu v tomto ohledu byl blízký Jan Tesař. Jeho lidská a profesní integrita mi byla nedostižným vzorem. Vážil jsem si ho o to víc, oč „šafránu vzácnější“ je u nás interpretativní historie.

 


Milan Churaň, foto © Karel Cudlín, 2015

 

Není nijak překvapivé, že pro své politické postoje nesměl v době normalizace publikovat. V případě historika žijícího v železné kleci totality to také znamená být „odříznutý“ od pramenů, od spojení s institucemi, které se dějinami zabývají, a znamená to nadto být naopak pohlcen prací, jež nesouvisí s oborem.

V šedesátých letech byl redaktorem časopisu Dějiny a současnost, periodika, které rovněž postihovaly zákazy. Do „svého“ časopisu se mohl vrátit až krátce po jeho obnovení v roce 1990 jako šéfredaktor. Na tomto postu působil necelý rok. Po pádu komunismu se podílel na dvou projektech, Encyklopedii špionáže a Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Ten první byl i plodem jeho krátkého angažmá v tajných službách v letech 1990–1994, ten druhý vyplynul z jeho stálého zájmu o evropské dějiny s přihlédnutím k těm „našim“, přičemž to přivlastňovací zájmeno u něho znamenalo pochybnost, protože nikdy nebyl „národovec“.

Texty Milana Churaně v obou encyklopediích nesou rysy jeho nekompromisních postojů i ironie. Například v hesle Václav Havel v encyklopedii „Kdo byl kdo“ říká v souvislosti s dobou „vnitropolitických nesnází“, že se pan prezident soustředil „na to, v čem je odborníkem – na mravní apely“. A uzavírá tvrzením: „Mesiášství je výrazným znakem tohoto prezidenta.“ Porovnáme-li ostatní hesla v této encyklopedii s Churáňovými, máme před sebou názorně dvě odlišná pojetí historiografie. Na jedné straně historiografie konstruovaná „ryze“ faktograficky, na druhé straně práce opřená o perspektivismus, o hodnotové postoje a interpretaci. Je zřejmé, že v době dohledatelnosti fakt ve virtuální sféře je „ryze“ faktografická historiografie přece jen obsoletní. Samozřejmě že interpretativní historik se vystavuje nebezpečí ostrakizace ze dvou stran. Jednak je to profesní tlak na produkci žánru agregace fakt, kam žádná postojová hlediska nepatří. Zadruhé je to nebezpečí, že zaujme-li historik stanovisko nesouladné s většinovým, může vzbudit ještě větší nevoli, než když „porušuje“ pravidla žánru, či jak se dnes konjunkturálně říká formátu, a místo agregace faktů nabízí čtenáři výklad.

Není tedy překvapením, že Milan Churaň iritoval nejen historiky, politiky, ale i čtenáře, a to nejen v době komunismu, ale i od roku 1989. Byl statečným bořitelem historických mýtů. V knize Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost (Libri 2001, s tímto nakladatelstvím úzce spolupracoval), jež vyšla i v Německu, podrobně rozebírá neudržitelný historiografický předsudek o tom, že vyhnání Němců po druhé světové válce bylo pod diktátem Postupimské konference. Tento houževnatý předsudek se dodnes zuby nehty drží v řadě publikací. Prodlíme-li u této knihy ještě v délce dvou vět, zjistíme, že Milanu Churaňovi nebyl vlastní jen interpretační talent, ale i minuciózní nakládání právě s fakty, podrobně doloženými v této práci devíti přílohami v relativně útlé knize. Takovouto důkladností si autor sám nastavuje laťku, aby se pak teprve mohl pustit do výkladu.

Svým neopakovatelným způsobem komentoval knihu někdejšího československého občana a „spolutvůrce Spolkové republiky Německo“ Wenzela Jaksche: Cesta Evropy do Postupimi, jejímž byl rovněž spolupřekladatelem. Vedle Jána Mlynárika, Jana Tesaře, Emanuela Mandlera (s nímž ho pojilo letité přátelství) a několika dalších patřil k historikům, kteří se stavěli kriticky k vyhnání Němců z Československa po druhé světové válce.

Navzdory nepřízni totality i období po roce 1989 zůstává po Milanu Churaňovi dílo, které je svou kritičnosti, ironií i nekonformními rysy smělým odkazem nejen dalším generacím evropských historiků, ale všem, kteří se nespokojují s mechanickou skladbou faktů.

Abych dostál předsevzetí rezignovat na příliš osobní tón i na konec, je třeba přidat k Churaňově interpretačnímu zápalu, sarkasmu, smyslu pro detail a schopnosti jedinečně propojovat fakta, jež jsou pro současné historiky-pozitivisty disparátními, navzájem izolovanými „monádami“, ještě jeho smysl pro vtip. Milan Churaň si ho v poznámkách neodpustí ani v těch nejserióznějších dílech, tyto jeho vtipy prolínají snad vším, co kdy napsal, včetně jeho článků publikovaných v Českém týdeníku v době, kdy jsem měl tu radost tam působit. Nejlépe to snad vyjádřil autor Postupim a Československo sám, když v úvodu knihy varoval čtenáře: „Čtenář snad nebude práci zazlívat, že se v ní autorský text, mnohdy polemický, střídá se suchými citacemi dokumentů a odkazů na prameny.“ Sousloví „autorský polemický text“ je myslím vhledem k povaze jeho knih výstižný.

Historická polemika je živý žánr, který vtahuje čtenáře do ohniska debat, do nichž nikdy předtím nebyl zavlečen. Zavlečen ovšem nikoli v trpném smyslu, ale jako zprvu se zdráhající účastník, na něhož autor lstivě přenáší svůj zápal. Takový je Milan Churaň. Protože jsem od něho hodně získal, nebudu o něm mluvit v minulém čase. Byl součástí mé přítomnosti a tak to zůstane.

Vedle nekrologu Michala Janaty přinášíme čtenářům Bubínku také portrét Milana Churaně, který pro RR č. 101/2015 připravil Adam Drda.