Kniha Miroslava Nováka Pražské jaro 1968: Přerušená revoluce? (Academia 2021) je pozoruhodná z řady důvodů. Předně autor vřadil zdařile události československého jara 1968 do širokého komparativního rámce. Významný pro tuto skutečnost je jeho bilingvismus. Své práce z oblasti komparativní politologie publikuje v češtině a francouzštině. To, stejně jako důvěrná, nejen teoretická, ale i zkušeností podložená obeznámenost s politickými systémy střední i západní Evropy, umožňuje autorovi hlubší záběr. Odpovídá mu i neobvykle široká škála politologických témat od otázek stranických a volebních systémů až po úskalí současných demokracií.

Dvojí jazykové autorství má tedy pandán v dvojí lidské, nejen odborné, zkušenosti s dvěma radikálně odlišnými politickými systémy. Novák se narodil v komunistickém Československu v roce 1953 a v roce 1977 emigroval do Švýcarska, kde dostal záhy politický azyl. Tuto zkušenost totalitního i demokratického modelu vládnutí ještě umocnila zkušenost s životem v zemi, kde hlasování a občanská participace na politice větší než v řadě jiných demokratických států je důležitým motorem změn. Amalgám takové empirie se promítl do Novákových textů i do jeho pedagogické dráhy (v této souvislosti lze připomenout, že po roce 1989 spoluutvářel podobu politologie u nás a stal se prvním profesorem politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy). 

Kniha o pražském jaru je prvním titulem, v němž je téma pojednáno prizmatem politologie, respektive spojení politologie a historiografie. Z napětí mezi oběma těmito obory vyrůstá interpretačně zdařilý celek.

Celou knihou se vine argumentační linie, z níž vyplývá, že komunismus je ze své bytostné podstaty nereformovatelný. To je důležitý cantus firmus, který vyústí v závěru knihy do brilantní analýzy nemožnosti spojení komunismu s adjektivem demokratický. Jinými slovy, že reforma komunismu je politickou formou kvadratury kruhu. Autor v knize zastává stanovisko, že pádný důkaz neřešitelnosti tohoto „hlavolamu“ podala s definitivní platností právě okupace Československa. Nemožnost reformovat komunismus popsal rovněž, avšak z jiného hlediska polský historik idejí Andrzej Walicki v knize Marxismus a skok do království svobody: „Jak ukázaly zkušenosti, liberalizace marxismu nevyhnutelně vede buď k faktické dekomunizaci marxismu, a tedy ke ztrátě jeho nejniternější identity, nebo k nebezpečnému rozmělnění identity liberální tradice.“ Miroslav Novák už na začátku textu konstatuje: „Pražské jaro představuje v jeho rámci (míněno zde Hobsbawmovo krátké 20. století) sice poměrně krátkou, ale význačnou událost. Uzavírá epochu, kdy reformu komunismu považovali někteří ještě za možnou.“ Tato epochální událost tedy nebyla jen agresivní aplikací tzv. Brežněvovy doktríny, ale byla především začátkem konce komunismu. 

Novák v knize píše, že klade velký důraz na „kritickou analýzu dobových iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů“. Máme tedy před sebou nejen historickou naraci, jako u drtivé většiny jinak rozsáhlé literatury o tomto tématu, ale argumentačně propracovanou politologickou interpretaci vývoje komunismu po druhé světové válce a zároveň analýzu komunismu jako takového.

To jsou zhruba důvody, proč kniha v plejádě titulů o dějinném roce 1968 vyniká. Autor téma pojednal natolik komplexně, že dostál složitosti dění kolem okupace, která byla, jak se později ukázalo, v komunistickém totalitním systému trhlinou, kterou už nebylo naštěstí možné zacelit. Explozivní síla okupace z roku 1968 nakonec proměnila expanzivní komunismus v implozi, s níž se tato realizovaná utopie jako politické oxymóron ocitla v troskách. To, že tuto proměnu můžeme vnímat z dlouhodobé perspektivy, je velkou zásluhou Novákovy knihy.