Stanislav Auský: voják, který byl historiografem

foto © Dana Kyndrová

Ve čtvrtek 24. 11. by se dožil sta let příslušník průzkumné čety 2. pluku 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) a historik, zabývající se dějinami Vlasovovy armády, kozáků a dobrovolníků z druhé světové války.  

Auského jsem poznal v roce 1996 poté, co vyšel v Českém týdeníku můj text o jeho knize Vojska generála Vlasova v Čechách (2. rozšířené vydání, první vyšlo v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers roku 1980). Auský projevil zájem se se mnou sejít a pozval mě do svého smíchovského bytu Na Václavce. Šel jsem k němu v obavách, že mně vyčiní za recenzi, ale opak byl pravdou. Debatovali jsme o tom, co jsem o vlasovcích napsal, a diskuse na téma ROA, současné Rusko a kozáci se protáhly na skoro čtrnáct let. Ve své recenzi jsem tehdy napsal, že dlužíme „vojskům generála Vlasova pochopení, jehož se jim v době jejich činnosti nedostalo“. Nedostává se jim ho u nás dosud. Auský byl tím, kdo své pochopení proměnil v dílo, jež snad najde následovatele.

Byt Stanislava Auského byl zároveň privátním archivem a muzeem, do něhož jsem docházel co nejčastěji a vždy ve sváteční náladě. Byl to téměř rituál. Přišel mi svižným krokem otevřít vždy pečlivě oblečený sedmdesátník, vojácky vzpřímený a halasně mě zdravil. Militární zjev zmírňoval stetson, který si bral vždy, když opouštěl byt. Jeho žena, lékařka Nonna a autorka několika zajímavých knih (Český lékař v Americe, Vzpomínky na Itálii), uvařila kafe a jali jsme se se Stanislavem diskutovat. Místnost, kde jsme probírali neodkladné věci, byla obložena distinkcemi důstojníků ROA a jejich portréty od člena štábu 15. kozáckého jezdeckého sboru Olafa Jordana, sudetského Němce z Podmokel (dnes součást Děčína, část portrétů je uložena v depozitáři US Army Art Collection). Nejrůznější válečné reálie však prostupovaly celým bytem a bohatý archiv, který obsahoval množství strojopisů i literatury o Vlasovcích a kozácích, lákal k průzkumu.

Ani poloha bytu nebyla dílem náhody. Auský si zvolil toto místo z geograficko-taktických důvodů, neboť dům stojí na území, které v květnu 1945 jako mladý zpravodajec rekognoskoval. Zahrnoval mě tolika podrobnostmi o lidech a událostech té doby, že jsem měl před očima operaci Vlasovců v celé její topografické i dějové šíři. Bylo to strhující. Jak by nebylo. Vždyť ROA byla jedním z nejoriginálnějších vojenských seskupení možná v celých dějinách válek. Které jiné vojenské těleso kdy bojovalo jak proti „zřizovateli“ této armády, tak proti armádě své vlasti? Vlasovci spatřovali v porážce bolševismu jediný možný rámec svého osudu. Bojovali o to urputněji, oč více znali beznadějnost svého postavení. Bojovali za demokratické ideály v Rusku bez bolševiků. Programový manifest Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR), jehož údernou silou byla ROA, je manifestem s cílem zakotvit v Rusku demokracii. Proklamace tohoto manifestu předběhly dobu, neboť zásady přeměny totalitárního režimu v demokracii se nestaly realitou ani za Jelcina, a tím spíše ne za Putina, jehož režim se stal nepokrytě teroristickým a gangsterským státem. ROA byla armádou, která měla přinést do Ruska demokracii, ale pro nepochopení západních spojenců bylo toto úsilí promarněno. Spojenci se paktovali s režimem, který si nezadal s nacistickým, a nechali vykrvácet vojsko, které mohlo porazit bolševiky. Příslušníci ROA se rekrutovali nejen z řad bývalých sovětských důstojníků, ale také z důstojníků a vojáků bílé emigrace a kozáků. Společnou platformou všech těchto proudů byla snaha vyvést Rusko z bolševického jha a nasměrovat ho k evropské demokracii. A je velkou vinou zástupců západních mocností, že v hloupé iluzi, že se bolševismus transformuje v demokracii, vydávali Sovětskému svazu vlasovce i kozáky do rukou NKVD, ačkoli věděli, že je posílají na smrt. Přitom přinejmenším tím, že by je nevydali, mohla být ruská emigrace významně posílena.

Stanislav Auský znal osud Ruské osvobozenecké armády nejen z archivů (Archiv ROA v New Yorku, Bundesarchiv ve Freiburgu, Hoover Institution ve Stanfordu, později i Vojenský historický ústav), ale rovněž z rozhovorů s přímými účastníky vojenských operací ROA na našem území i jinde. Nakonec mohl využít i krátkou zkušenost zpravodajce této armády. Auského práci charakterizoval faktograficky detailní popis, jenž probíhal v širokém interpretačním rámci. Pracoval s grafy i statistikou tak, aby čtenář byl co nejúplněji obeznámen s geopolitickým kontextem, v němž se konkrétní události odehrávaly.

Když v roce 1968 po krátkém poválečném působení v československé armádě a věznění v socialistickém Československu emigroval s rodinou do Spojených států, shromažďoval v amerických archivech prameny nejen pro svou knihu Vojska generála Vlasova v Čechách, ale i pro své další práce, a zároveň začal pátrat v Německu i Spojených státech po německých a ruských velitelích a důstojnících zpravodajských služeb, kteří měli co do činění s ROA a kozáky. Získával tak nové cenné informace. Jedním z těch, které vyhledal, byli zpravodajský důstojník, plukovník (později brigádní generál) Heinz Danko Herre a poručík Romaškin, pobočník generálmajora Truchina a celá řada dalších. Výsledkem těchto Auského kontaktů je archivace mnoha historicky důležitých strojopisů, uložených dnes ve Vojenském historickém muzeu.

Stanislav ovšem rovněž bedlivě pozoroval „základy budoucího ruského státu, které budou odlišné jak od carského zřízení, tak od let občanské války po bolševickém převratu“ (rozhovor v Českém týdeníku 28. 6. – 1. 7. 1996). Putin byl v jeho očích „nicka“, která má velké ambice, ale Rusko stáhne do bahna expanzionismu. Kdo tehdy u nás měl takové zcela realistické vize, které u Auského vyplývaly z jeho zkušeností s totalitárním Ruskem i Československem? Dějiny u něho pozoruhodně splývaly se současností. Respektive dějiny byly pro něho médiem, které sloužily k odhadu kontur budoucího vývoje.

Jeho pohled na dějiny je zvláštní, protože kombinuje čistě vojenskou metodu s geograficky-politickou. Z této perspektivy také hodnotil při našich debatách americko-sovětské vztahy v době studené války. Věděl víc, než stačil napsat. Kromě Vojsk generála Vlasova v Čechách a knih Kozáci a Kozáctvo, z nichž tu posledně zmíněnou jsem redigoval, a kromě publikace Dobrovolníci měl v hlavě další témata pro další práce, uvažoval například o polemické knize demytizující Pražské povstání. Auský se pouštěl i do téměř teoretických vod, jako tomu bylo u zmíněné knihy Dobrovolníci, která je u nás ojedinělou monografií fenoménu dobrovolectví. Není to jen historiografický popis, ale rovněž pronikavá úvaha o povaze válčení v moderní době. Dobrovolníci z druhé světové války se rekrutovali z řady evropských i neevropských zemí. Z toho jen z různých národů Sovětského svazu jich byl téměř milion včetně 95 generálů. „Ti všichni přece nemohli být zrádci,“ říká Auský v již citovaném rozhovoru pro Český týdeník..

Stanislav Auský byl především voják, který také byl historiografem. Byl si zdravě vědom své jedinečnosti, protože v jeho době neexistoval historik, který by měl přímou vojenskou zkušenost z bojů proti nacistům, ale zároveň také proti Sovětům, a který by měl rovněž vojenské (Vojenská akademie v Hranicích) a zároveň historické vzdělání (Filosofická fakulta UK) a kdo by měl tak důkladně prostudované archivy v Německu a Spojených státech a kdo by znal tolik německých a ruských (jednalo se o „bílé“ zpravodajce) důstojníků zpravodajských služeb.

V řadě ohledů stál sám proti všem nebo korektněji řečeno skoro proti všem. V době, kdy se nekriticky transformoval totalitární stát ve stát s demokratickým režimem, kdy technokraté typu Václava Klause budovali kapitalistickou ekonomiku bez právního rámce, Auský hřímal ze svého smíchovského tuscula, že „podivná aktivita různých temných elementů na středoevropském území je hrozivá“. Byl kritikem omezování zbrojního průmyslu u nás, jako by tušil, že teprve Putinova vyhlazovací válka nás opět dostala do sedla a konečně začínáme zbrojit, abychom se dovedli proti agresorovi i v rámci NATO ubránit. Auský si velice cenil vojenského stavu, měl k němu až starosvětský vztah. Až později, kdy jsem psal knihu o hodnotách a doplnil ji ještě před vydáním o kapitolu Hodnota síly a síla hodnot pod dojmem Putinovy genocidy na Ukrajině, jsem si uvědomil, kolik mi toho Auský dal.