Dvojí krev a otázka příslušnosti Ruska k Evropě

Název výstavy fotografií Jaromíra Čejky Země krví umytá nás vede k dvojímu významu metafory krve a k otázce příslušnosti Ruska k Evropě. Je aluzí titulu románu Arťoma Vesjolyho Rus krví umytá. O jakou a čí krev tady jde? Nabízí se tu možnost komparace dvojí okupace, a tím i dvou epoch, respektive uchopení jejich rozdílů. S tím souvisí i otázka, zda Rusko patří, či nepatří k Evropě, míněno politicky, nikoli kulturně.

Na začátek je dobré poznamenat, proč volba padla právě na název románu Arťoma Vesjolyho. Ačkoli tento autor bojoval v řadách bolševiků proti „bílým“, popsal až překvapivě nestranně krutost občanské války na obou stranách. Krev tehdy omývala Rus s takovou intenzitou, že nám to připomíná i dnešní drama ruské vyhlazovací války proti Ukrajině.

Okupace Československa 1968 završila epochu bipolárního světa dvou velmocí a zároveň dvou radikálně odlišných politických systémů. Československo hrálo v tomto mocenském napětí roli země, jež měla charakter omezené a odvozené státnosti. Okupace roku 1968 jen potvrdila a ještě zesílila skutečnost, že o tom, co se děje v této zemi, se na dlouho rozhoduje výhradně v Kremlu. Komunistické Československo bylo klecí, z níž nebylo možné až na výjimky legálně odejít, a bylo hrdinstvím svého druhu se tu vymezovat proti stávající mocenské garnituře. Vstup vojsk tzv. varšavské smlouvy se stal polibkem smrti soustavě socialistických satelitů sovětské velmoci a nakonec i Sovětskému svazu jako takovému. Okupace 1968 měla za úkol zpacifikovat aspirace části tehdejší politické stranické vedoucí síly na skromnou míru rozhodovací autonomie. Byl nastolen mrtvolný „mír“ mezi okupantem a porobeným obyvatelstvem. Obyvatelstvo, do značné míry zrazené svými politickými „elitami“, se po krátkém vzepětí k odporu přizpůsobilo požadavkům impéria víc, než okupant požadoval. Tato zrada na sobě samých přinesla otrávené ovoce. Krev tekla během prvních týdnů okupace, ale pak nastal čas krve jiné. A tím se dostáváme k prvnímu významu metafory krve. Jan Patočka normalizační situaci shrnul do věty (parafrázuji): „Krev neteče proudem, ale hnije v promarněných existencích.“ Decimace se netýkala jen intelektuálů a umělců, týkala se i mnoha lidí z různých profesních oblastí, kterým bylo znemožněno vykonávat dosavadní povolání, a především těch, kteří byli vězněni či přinuceni k nedobrovolné emigraci. Zároveň ideologický zápal padesátých let minulého století nahradil v době 1968–1989 mocenský pragmatismus, sloužící sám sobě, resp. moci mocných. Končila jedna krvavá epocha, jejíž konečnou fází bylo „jen“ hnití krve.

24. únor 2022 se stal začátkem nové epochy. Epochy nových impérií, Ruska a Číny. Epochy velkého prolévání krve, které nám prostředkuje napůl virtuálně a napůl skutečně mediální sféra. Lze tušit, kudy se bude budoucnost ubírat. Absence hranic mocenských ambicí a zejména vojenské brutality v obrysech naznačují, jak malou cenu zase bude mít lidský život. Putin, který se stal symbolem začátku této epochy, měl víc než dvacet let na to, aby promyslel svou permanentní válku proti Západu, na jejímž konci či spíše v jejímž průběhu mohou být vymazány celé národy a státy. Na mušce je nejen Ukrajina, ale také pobaltské země, Polsko, Slovensko a pochopitelně také Česko. U toho by však nemělo dle Putina zůstat. Podobný osud má čekat rovněž Evropu – vždyť oficiální hlas Ruska hrozí nejen deukrajinizací, ale také deeuropeizací, a hlas „ruského lidu“ dokonce volá po vymazání Spojených států amerických z mapy světa. Hnití krve je nahrazeno masovým proléváním krve Ukrajiny, národa, jenž se obdivuhodně včlenil do soustátí evropských zemí, z nichž mnohé se od něj nyní mají co učit, ač mu některé země upíraly možnost stát se součástí evropských struktur.

To, co předvádí Rusko, však není plodem dvaceti let, za nichž se rodil putinismus. Rusko není jen produktem rozpadlého Sovětského svazu, na jehož troskách vzniklo. Je také dědicem mnohastaleté tradice patrimoniálního státu. Tento útvar se vine ruskými dějinami. Nejlépe snad popsal patrimoniální stát americký historik s polskými kořeny Richard Pipes. Podle Pipese jej „charakterizuje neobvykle hluboká propast mezi vládci a ovládanými“.

V souvislosti s tím se nevyhneme otázce, zda Rusko patří, či nepatří do Evropy. Čerpal Sovětský svaz a čerpá současné Rusko z autochtonních protievropských zdrojů, nebo bylo a je ovlivněno evropskými idejemi? Pipes v knize Rusko za starého režimu říká: „Na rozdíl od většiny historiků, kteří kořeny totalitního režimu 20. století hledají v západních idejích, já se je snažím objevit v ruských institucích.“ Z hlediska institucí Rusko do Evropy nepatří, je ale paradoxní, že do ní patří mírou, jakou přijalo marxismus. Pro nemalou část ruské elity, zejména pro slavjanofily, jsou individuální svoboda a soukromé vlastnictví úhlavním nepřítelem. Takto je nahlížel ovšem už Karl Marx. Význam recepce marxistických idejí Ruskem Pipes nedocenil. Naopak polský historik Andrzej Walicki v obsáhlé knize Marxismus a skok do království svobody s podtitulem Dějiny komunistické utopie podtrhuje Marxovu nenávist vůči individuální svobodě a soukromému vlastnictví. Walicki podrobně analyzuje Marxův pojem svobody a dochází k závěru, že Marxovi šlo o vysvobození lidstva jako druhu homo sapiens za cenu důsledků v podobě vzniku totalitních režimů. Pro Marxe „nebyli skutečným subjektem svobody jednotlivci, nýbrž lidstvo jako celek“. Z toho lze vyvodit, že Rusko sice nepatří do Evropy a, jak říká například Jindřich Chalupecký v Moskevském deníku, nepatří ani do Asie, ale duch ruského totalitarismu by nebyl úplný bez recepce Marxova pojetí kolektivní svobody, která vylučuje tu individuální.

Walicki řeší vztah Evropy a Ruska jinak než Pipes. Totalitní projekt není důsledkem specifik ruské politiky, neboť, jak tvrdí Étienne Balibar, „komunismus jako idea, jako ideologie, byl v samém srdci evropského myšlení“. Svoboda v tradici ruského nihilismu byla vždy spjata s krajním despotismem, jak to ostatně dokládá a nakonec i říká postava Šigaleva z Dostojevského Běsů. Ruský anarchismus, který měl podobu terorismu, bojoval za svobodu, která v sobě nesla ty nejkrajnější podoby despocie. Marxův pojem svobody jako emancipace druhu je velmi blízký ruskému pojetí svobody. Ačkoli podle Marxových předpokladů nemělo Rusko šanci stát se avantgardou osvobození lidstva, není náhodou, že k zásnubám marxismu a ruského nihilismu došlo právě na troskách samoděržaví. Co má Rusko oproti Marxovi navíc, je hluboce zakořeněná nenávist k Evropě.

Nenávist k Evropě má v Rusku dlouhou, slavjanofilskou tradici (vzpomeňme knihy Václava Černého Zločiny a vývoj panslavismu), kterou najdeme už v knize Nikolaje Danilevského Rusko a Evropa (1869). Současný euroasianismus je oficiální linií ruské politiky, což ostatně nedávno potvrdil Dmitrij Medveděv, když prohlásil, že Rusko hodlá vybudovat mocnou říši od Vladivostoku po Lisabon. Jinými slovy tím sdělil, že nárok na existenci nemají nejen Ukrajinci, ale ani Poláci, Češi, Litevci, Němci, Francouzi, Španělé, Portugalci a další evropské národy.

Krví tedy může být omyta celá Evropa, dokonce celý euroatlantický svět. Fotografie Jaromíra Čejky z okupovaného Československa tak mohou působit v kontextu dnešního nepokrytého vyhlazování ukrajinského národa jako poměrně menší drama. Výstava s názvem Země krví umytá je koncipována jako latentní komparace sovětské okupace tehdejšího Československa a dnešní vyhlazovací války vedené ruskou armádou na Ukrajině. Nikdy nebyla budoucnost tak nejistá – a pokud bude mít nadějnější kontury, tak to bude především zásluhou neuvěřitelné statečnosti a odolnosti Ukrajinců a strategické chytrosti jejích vojenských složek. Doufejme v budoucnost, v níž krev bude opět sloužit jen a jen své fyziologické funkci a nebude prolévána kvůli mesianismu ruské vlády, sdílenému nemalou částí ruského obyvatelstva.

Proneseno na vernisáži výstavy Jaromíra Čejky Země krví umytá 12. 4. 2022 v galerii kavárny Velryba.