Synonymem pořizování fotografií z kouzelné skříňky camera obscura je u nás fotograf Pavel Talich. Camera obscura je přístroj, který nemá optiku a tím se vyděluje z převládající škály fotoaparátů či mobilů, jež jsou produktem zrychlujících se inovací a jež mají saturovat rostoucí poptávku po masové vizualitě. Tento archaický přístroj rehabilituje skutečnost jako zdroj vnímání. Není doslovný, tak jako jsou fotografie pořízené většinou fotoaparátů a mobilů, jejichž autoři či spíše původci nechávají na svých přístrojích, aby za ně rozhodly, jakou bude mít snímek či spíše konečný produkt „kompozici“. Camera obscura tento vizuální automatismus neumožňuje. Fotograf nedeleguje na záznamové médium camera obscura představu, jak má dílo vypadat. Každý snímek z temné komory je autentickou připomínkou toho, že vjem není receptivní, neboť je zároveň interpretativní. Autorský vklad je zde víc než patrný. Naproti tomu jsou digitální fotografie technickou transakcí analogového signálu na digitální, respektive převodem světelné energie na elektrický signál. Digitální snímky masově vyvolávají dojem, že jde o imitaci skutečnosti, což je posilováno stále výkonnější rozlišitelností detailů až do posledního pixelu. Čím víc se fotografie „podobá“ skutečnosti, o to víc je jí vzdálena. Naopak kreslení světlem pomocí camera obscura podává skrytější a netechnickou výpověď o skutečnosti. Navíc je svědectvím o tom, že skutečnost je pojem, který je sám ve svém jádru problematický, a tudíž nesamozřejmý. V interakci autor a záznamové médium jde o dvojí realitu, skutečnost fotografie samé a skutečnost toho, na co míří pinhole, tedy štěrbina, jíž protékají fotony.
 


Bernard #47-2013, 2013
 


Bernard #61-2014, 2014



Krajina dětství Andělka, 2016
 


Krajina dětství Prostřední jezírko, 2016


Žijeme v době nebývalé expanze virtuality, která odsouvá na okraj vnímání „skutečnou“ realitu. O to víc je camera obscura oázou vizuality, která se o tuto skutečnost uchází bez optických triků. Camera obscura rezignovala na optické prostředkování v době sporu o to, zda pozorovat a zaznamenávat skutečnost bez čočky či bez ní. Na rozdíl od Galilea Galilei se domníval v knize Magia naturalis (1558) o generaci starší učenec Giovanni Batista della Porta, že přístroje opatřené čočkou podávají zkreslený a nepravdivý obraz skutečnosti. Tento spor je těžké či spíše nemožné rozhodnout i dnes. Z hlediska žitého světa (Lebenswelt), a vycházíme-li ze senzuální sféry, kdy měřítkem je fyziologická souhra akomodace oční čočky a makuly jako centra ostrosti, je samozřejmě jakákoli korekce uměle vytvořenou čočkou skutečně ne-li přímo distorzí, pak určitě deformací a Giovanni Batista della Porta má naprostou pravdu. Ale z hlediska potřeby překračovat všechna fyziologická omezení, jimž je člověk podroben, je záslužným výkonem novověké vědy, že postavila mezi pozorovatele a pozorovanou skutečností celou škálu přístrojů, k nimž patří i uměle vytvořená čočka. Dříve než Galileo Galilei změnil styl observace používáním dalekohledu tím, že vložil mezičlánek mezi pozorovatele a pozorované, nestálo v době sextantů a astrolábů mezi pozorovatelem a pozorovaným nebem nic, ale observace vesmíru byla velmi nepřesná, což mělo nepříznivý dopad na mořeplavbu. Galileo Galilei měl pravdu proti Giovanni Batistovi della Porta, když hájil expanzi vědění za okruh žitého světa. A naopak Giovanni Batista della Porta měl pravdu proti Galileovi Galilei, když obhajoval to, čemu později říkal Edmund Husserl žitý svět (Lebenswelt).
 


V parku 1, 2018
 


V parku 2, 2018


Absence optického mezičlánku, která patří k inventáři toho, čím se liší camera obscura od optických aparátů, neznamená, že temná komora je v umělecké sféře něco podobného jako v oblasti astronomie sextant nebo astroláb. Umění se liší od vědy způsobem stárnutí. Věda stárne permanentním nahrazováním starého novým. Umění stárne inverzně. To, co je na chronologické ose nejvzdálenější, stárne mnohem pomaleji než umění, které máme takřka před očima. Je to vlastně optický klam daný měřítkem délky lidského života, tedy homo-mensura. V tomto ohledu tedy camera obscura stárne velmi pomalu, ale má ještě jednu přednost – je v oblasti fotografie nejméně vědecká a její produkty mají větší šanci být vnímány jako umění.
 


Tábor 600, Samé nejistoty, 2020


Proneseno na vernisáži výstavy Pavel Talich: Stromy. Camera obscura (8. 1. – 15. 2. 2024, Galerie Velryba).