Útlá knížka Trosečníci z Batávie (Les naufragés du Batavia, Arléa 2003) upoutala mou pozornost mimo jiné proto, že jejího autora Simona Leyse považuji za nejlepšího francouzsky píšícího esejistu posledního půlstoletí. V úvodní poznámce této jeho stručné zprávy (73 stránek) Leys píše, že historie Batávie, která ztroskotala roku 1629
u ostrovů korálového atolu Houtman Abrolhos západně od australského pobřeží, jej fascinovala a že dlouho zamýšlel zpracovat ji ve formě rozsáhlejší knihy, popřípadě románu. Studoval veškerou existující dokumentaci, navštívil místo, kde k události došlo, a seznámil se i s archeologickými stopami ztroskotání (vrak Batávie byl objeven potápěči v roce 1963). Po dlouhém rozvažování nad tím, jak k látce přistoupit, svůj záměr opustil, neboť mezitím historii zpracoval – dle Leysova mínění vyčerpávajícím způsobem – velšský námořní historik Mike Dash (Batavia’s Graveyard, Weidenfeld & Nicolson 2002).
Námořní cesta z Evropy do Indonésie za pro evropský trh cenným kořením představovala počátkem 17. století hodně riskantní podnik. Překonání vzdálenosti 15 000 námořních mil trvalo osm měsíců. Používaly se bytelné, robustní plachetnice, jejichž rychlost byla malá a manévrovací schopnost omezená a které mohly vykonat nanejvýše půl tuctu plaveb tam a zpátky. Přes jedinou zastávku na mysu Dobré naděje lodě sledovaly jižní cestu na okraji Antarktického oceánu se silnými západními větry a na určitém místě pak musely změnit směr k severu a s využitím jihovýchodně vanoucích pasátů překonat zbývajících 2000 námořních mil do cíle v Indonésii.
Až do vynálezu dostatečně přesného námořního chronometru v 18. století bylo ale nemožné určit zeměpisnou délku přesně. Místo, kde bylo potřeba zahnout na sever, se tedy odhadovalo podle rychlosti lodi, síly větrů, síly proudů atd., přičemž velkou roli hrála i zkušenost kapitánů. Není divu, že docházelo k tragickým omylům. Zahnula-li loď příliš pozdě, byla prakticky odsouzena ke ztroskotání na velmi nehostinném, skalnatém západním australském pobřeží, domorodci řídce obydlené pustině bez vody, bez přístavů a bez možnosti ochrany před rozběsněným oceánem. Během dvou set let se v průměru jedna z padesáti lodí, které tuto cestu vykonaly, nikdy nedostala k cíli, uváží-li se cesta tam a zpět, ztráty postihovaly jednu loď z dvaceti. Většina
ze ztracených lodí zmizela beze stopy.
Ne tak Batávie, jejíž ztroskotání na útesech souostroví Houtman Abrolhos je naopak velmi dobře zdokumentované (memoranda přeživších účastníků, soudní záznamy
o výpovědích jsou shrnuty v knize Jana Jansze Ongeluckige Voyagie van't Schip Batavia, 1647, 1653, 1665) a ve své době vyvolalo velkou pozornost: jakási obdoba Titanicu v první polovině 17. století, ovšem s tím rozdílem, že většina ze dvou set obětí nezahynula při ztroskotání samém, ale až po něm, během třech následujících měsíců, a to ne kvůli vyhladovění či tvrdým přírodním podmínkám, ale následkem zrůdných mezilidských vztahů, které se v pospolitosti trosečníků vyvinuly a které vyústily
v masové vraždění.
Batávie vyplula z holandského přístavu Texelu koncem října 1628 a po šestiměsíční plavbě dorazila do Kapského města. I když se jednalo o loď na svoji dobu neobyčejně velikou, podmínky soužití byly – jako ostatně na všech tehdejších lodích – velmi obtížné. Na lodi se tísnilo přes tři sta členů posádky, vojáků, pasažérů a důstojníků, v nepopsatelných hygienických podmínkách, s poloshnilou stravou, zkaženou vodou, krysami, stálým nebezpečím kurdějí, o v tehdejší době běžné tvrdé sadistické kázni vládnoucí na palubě nemluvě. Loď vezla cenný náklad peněz a zlata k doplnění likvidity obchodní stanice na Jávě a oddíl vojáků k posílení tamní posádky. Systém velení na lodích holandské Východoindické společnosti byl podvojný: velitelem byl zmocněnec společnosti (opperkoopman), který byl ale čistě úředním činitelem, neměl žádné námořnické vzdělání, a tedy ani žádnou autoritu u posádky. V našem případě jím byl Francisco Pelsaert, dobrodruh, trpící zdravotními potížemi, bývalý reprezentant Společnosti na dvoře Velkého Mogula, odkud musel uprchnout, protože svedl jednu místní princeznu. Jemu podléhal patron, kapitán (schipper), zkušený námořník Jacob, prchlivé povahy a velmi hrubého, pudy ovládaného, temperamentu. Pelsaertovým zástupcem (onderkoopman) byl Jeronimus Cornelisz, vzdělaný člověk, původně lékárník, který se dal do služeb Společnosti a vydal na moře, aby unikl spravedlnosti, neboť byl ve styku s malířem Torrentiem (1589–1644), jenž byl právě zatčen a odsouzen za herezi, zločiny proti morálce a satanismus, a úřady hledaly jeho žáky a členy jeho sekty, k nimž Cornelisz zřejmě patřil. Na lodi bylo i několik žen.
Vztahy na lodi byly od počátku velmi napjaté a nezklidnila je ani krátká zastávka v Kapském městě. Během druhé etapy plavby začal Cornelisz ve spolupráci s Jacobem snovat plán na zmocnění se lodi i s jejím cenným nákladem. Právě uprostřed incidentů, které vzbouřenci vyvolali, loď ztroskotala na korálovém útesu. Kapitán se zmýlil v odhadu, a zatímco se domníval, že je loď od nejbližšího pobřeží vzdálena ještě 600 mil, nalézala se ve skutečnosti jen 40 mil od Austrálie uprostřed rozesetých nebezpečných korálových útesů, na nichž uvázla.
Zoufalí námořníci a vojáci se ihned oddali divokým orgiím, nezřízenému pití a rabování zásob. Pelsaert a Jacob s důstojníky, kteří si zachovali kontrolu nad velkým člunem a jolou, patřícími k vybavení Batávie, záhy zorganizovali vylodění větší části trosečníků (zhruba 180) na blízkém ostrůvku, brzy nazvaném Hřbitov Batávie, spolu se zásobami potravin a rezervou vody. Ostatních 70 trosečníků – většinou opilých vojáků – zůstalo na vraku. Pelsaert s Jacobem si uvědomili, že pro ztroskotance existuje jediná naděje na pomoc, ale k vyslání záchranné výpravy bylo napřed třeba dostat se do stanice Východoindické společnosti na 1800 mil vzdálené Jávě. K pokusu použili velký člun Batávie, jejž obsadili elitou posádky. Bylo ovšem nemožné o něm vyrozumět ostatní trosečníky, kteří by se ve stavu zoufalství a beznaděje nepochybně všichni nahrnuli do člunu a situace by byla nezvládnutelná. Do člunu se pokradmu nalodilo čtyřicet pět osob včetně dvou žen a čtyři dny po ztroskotání se člun spolu s malou jolou vydal v tichosti v noci na moře. Ostatní trosečníci reagovali s bezmocnou zuřivostí a beznadějí.
Vrak Batávie odolával na útesu oceánu devět dnů, pak se jedním rázem rozpadl, při čemž zahynulo přes padesát lidí, kteří na něm zůstali. Zachránilo se jich jen asi dvacet, mezi nimi jako poslední i na smrt vyděšený bývalý lékárník Cornelisz, který po dezerci všech ostatních důstojníků a členů vedení vyhlížel jako přirozený vůdce, autorita, která bude trosečníky chránit před chaosem. Jak se ukázalo, šlo o tragický omyl. Cornelisz vládl pozoruhodnou výmluvností, s níž mohl víceméně libovolně manipulovat se zuboženými a otřesenými trosečníky. Podařilo se mu zavést disciplínu, mobilizovat energii, rozdělit úkoly, provést inventář zásob a zajistit jejich rozdělování. Zanedlouho obsadil všechna místa ve výboru, který se zprvu ustavil s jeho předsednictvím a v němž figurovali lidé s jistou prestiží – lodní chirurg, kazatel, atd. – a jemu oddaní členové posádky, s nimiž již dříve plánoval vzpouru. Prvním činem nového výboru bylo zatčení a okamžitá poprava vojáka obžalovaného z krádeže vína ze zásob. Corneliszovy cíle se totiž nezměnily, plánoval, že se zmocní záchranné lodě, přivlastní si bohatství z nákladu Batávie a uchýlí se s nimi spolu se svými souspiklenci do konkurenčních portugalských či britských držav. Za tím účelem si potřeboval zajistit věrnost ostatních trosečníků. Ustavil tedy vlastní milici o síle dvou tuctů mužů, kteří jakožto kadeti či žoldnéři uměli ovládat zbraně. Rekvíroval všechny zbraně a plavidla vyrobená z trosek vraku a zabránil lodním tesařům (dva z nich dal popravit) v konstrukci většího plavidla schopného plavby po moři, s níž už započali.
Všechny Corneliszovy iniciativy sledovaly jediný cíl – upevnění vlastní moci a kontroly nad malým královstvím. Vzhledem k tomu, že vzbouřenci představovali jen asi šestinu trosečníků, zvolil Cornelisz jednoduché řešení – redukci počtu trosečníků postupným vyvražďováním. Za tím účelem zorganizoval přesun části trosečníků na jiné ostrůvky v atolu se slibem, že se tam jejich podmínky zlepší, ovšem se skrytým záměrem, že na opuštěných ostrůvcích bez zásob zahynou brzy hladem a žízní. Na vzdálenější ostrov poslal také údajnou „výzkumnou výpravu“ složenou z dvaceti pro něj potenciálně nebezpečných loajálních vojáků, jichž se chtěl především zbavit, s pokryteckým slibem, že pro ně vbrzku přijedou. Výpravě velel obyčejný voják bez hodnosti Wiebbe Hayes, který ovšem později vykázal nemalé organizační a vojenské schopnosti.
Po dvaceti dnech totiž Hayesova skupina kouřovým signálem oznámila, že je nejen naživu, ale že nalezla zdroj sladké vody. Do té doby byli trosečníci odkázáni na nepravidelné odchytávání dešťové vody. Přeživší lidé z Corneliszových k záhubě předurčených předešlých výsadků na sousedních ostrůvcích se ihned jali konstruovat provizorní vory, na nichž se chtěli vydat za Hayesovou skupinou. Tyto vory dal Cornelisz svými poskoky (kteří měli k dispozici lepší čluny) nemilosrdně potopit a jejich posádky pobít před očima všech ostatních trosečníků. Od nich si pak sice Cornelisz, jenž si přidělil titul Generální kapitán, vyžádal slavnostní slib poslušnosti a věrnosti, ale přesto dal v následujících dnech shromáždit všechny zraněné a nemocné v jednom stanu a přikázal je vyvraždit. Další popravy následovaly prakticky každodenně pod různými záminkami anebo i zcela bezdůvodně. Pouze Cornelisz a úzký kruh jeho přívrženců si byli jisti životem, ostatní trosečníci žili navzdory všem slibům a projevům poslušnosti v trvalé nejistotě. K smrti předurčené „neposlušné“ popravovali ale na příkaz obyčejní trosečníci sami, takže ze všech se postupně stali jak oběti, tak i kati.
Následovně Cornelisz vyslal skupinu svých poskoků, aby skoncovali s výsadkem 40 osob, převážně dětí, plavčíků a několika žen, na sousedním ostrůvku, o nichž předpokládal, že budou již výrazně oslabeni hladověním. Několika z nich se ovšem podařilo uniknout na Hayesův ostrov. Zároveň se začaly množit dezerce, lidé v noci sami či po skupinkách přeplouvali na kusech dřeva lagunu k Hayesovu ostrovu, takže jeho skupina brzy čítala padesát osob. I když byli bez zásob a bez vybavení, které si vesměs přisvojil Cornelisz, jejich ostrov byl větší, měl pitnou vodu, žila na něm zvířata, jimiž bylo možné se živit, a sousední zálivy byly velmi rybnaté a bohaté na langusty. Hayes byl nadto velmi dobrým organizátorem, takže členové byli mnohem lépe živeni.
Cornelisz si uvědomil nebezpečí, které pro něj Hayesova skupina představovala, a pokusil se ji zničit. Hayes se ovšem na útok dobře připravil a pomocí improvizovaných zbraní a opevnění se mu podařilo dva Corneliszovy pokusy odrazit, při rovněž neúspěšném třetím pokusu, jehož se Cornelisz na rozdíl od předešlých sám zúčastnil, byl „Generální kapitán“ zajat, zatímco tři jeho nejbližší pobočníci skončili s lebkou roztříštěnou kameny. Po Corneliszovi nově vybraný vůdce, schopný voják, ale nikoliv již krvežíznivý vrahoun, s popravami okamžitě přestal, ale 17. září zahájil novou ofenzívu proti Hayesovu ostrovu, mnohem lépe připravenou a využívající převahu v palných zbraních, které obléhaní neměli. Ve chvíli, kdy se pro Hayese situace stávala kritickou, se na obzoru objevila loď se záchrannou výpravou. Pelsaertovu člunu se podařilo za měsíc doplout na Jávu a všichni nalodění, byť za cenu nemalého strádání, přežili. Kapitán byl uvězněn pro dezerci, ale Pelsaert sám vedl záchrannou výpravu na lehké jachtě Sardam s posádkou dvaceti pěti námořníků. Pelsaertovi se podařilo zajmout celou skupinu bez odporu a uspořádat okamžitý proces s Corneliszem a jeho hlavními komplici – k popravě došlo 2. října, Corneliszovi byly před oběšením uťaty obě ruce v zápěstí. Sardamu se podařilo vylovit veškerý cenný náklad Batávie a 15. listopadu 1629 opustil definitivně atol Abrolhos se sedmdesáti zachráněnými trosečníky včetně šestnácti zločinců, z nichž dva dal Pelsaert vylodit na opuštěném australském pobřeží, takže unikli popravě. Úřady daly popravit ještě pět zločinců, ostatním vyměřily jiné tresty. Wiebe Hayes byl povýšen na praporčíka, což je poslední zmínka o něm v archivech.
Leys ve svém textu rozvíjí ještě úvahy o Corneliszově povaze a motivaci, zejména v souvislosti s jeho blízkostí k radikálním heretickým anabaptistům, na niž ukazují protokoly z jeho výslechů před procesem, a s jeho úzkým přátelstvím s malířem Torrentiem, velmi temnou a záhadnou postavou. Píše také o vlastním pobytu na Abrolhosu, který charakterizuje jako poměrně přívětivé místo, schopné bez potíží uživit stovky lidí v případě, že by byli přijatelným způsobem zorganizováni.
Leysovo líčení ztroskotání Batávie je možné číst jako jakýsi laboratorní experiment vytvoření totalitní minispolečnosti. Na jeho základě lze konstatovat několik zásadních rysů, které jsou pro ni nezbytné:
1. Zkompromitování, selhání, absence či demise instituované legitimní moci, které v daném případě představuje opuštění trosečníků kapitánem, zmocněncem společnosti, důstojníky a všemi schopnějšími námořníky.
2. Přítomnost vůdčí osobnosti velmi charakteristického profilu. V dobovém slovníku Cornelisze popisovali jako „heretika“, dnes bychom spíše mluvili o psychopatickém profilu, narcistickém člověku s výmluvností, schopností svést a manipulovat druhé, přitom ale naprosto necitlivého k jejich utrpení a osudu, neschopném konstruovat opravdový mezilidský vztah.
3. Zdrojem jeho rétoriky (či její „výplní“) je jistá předem vypracovaná ideologie, ovšem dostatečně neurčitá, aby dokázala „legitimizovat“ prakticky všechno, včetně nejhorších zrůdností.
4. Skupina poskoků, vykonavatelů, morálně slabých nebo nezkušených lidí, spíše mladších, bez zábran, kterým vyhovuje zejména, že se jim v „novém režimu“ dostává postavení a moci, a k nimž by se za normálních okolností pravděpodobně nikdy nedostali. Leys poznamenává, že to jsou lidé nenápadní, kteří by v běžném, „civilizovaném“ režimu pravděpodobně fungovali zcela normálně. V situaci totality se z nich ovšem rychle stávají ochotní vrahouni.
5. Nepřítomnost opozice a pasivita většiny, která má tendenci podřídit se a akceptovat i ten nejnelidštější režim. Pokud se opozice vynoří, konstituuje se na základě elementárních mezilidských hodnot starosti o druhého a vzájemné solidarity a velice rychle ohrozí stabilitu totality.
6. Stabilita totalitní společnosti je prekérní, je založená na neustálém útěku dopředu a je k ní nezbytné masové vraždění, jehož hrozba je jedině schopná držet ji pohromadě.