Zachoval jsem si živou vzpomínku na četbu výboru z díla Ibn Chaldúna (1332–1406) Čas království a říší. Mukaddima, který vyšel česky v Odeonu roku 1972. Pamatuji si dobře na dojem, kterým na mne Ibn Chaldúnovo myšlení zapůsobilo. Byl vyvolaný přesností a důsledností myšlení, jeho radikální řekl bych prozaičností či přízemností v dobrém slova smyslu – žádné teologické argumenty, žádné spekulace, ale pozorování, obsáhlé znalosti dějin, bystrá analýza lidského rozumu a temperamentu, fakta. Na něco podobného jsme se v Evropě v oblasti filosofie státu či filosofie dějin zmohli až s Machiavellim, Vicem nebo Tocquevillem, jimž ovšem schází globalita a univerzálnost, které jsou pro Ibn Chaldúnovo nazírání charakteristické.
Proto mne velmi potěšila kniha, která se mi na radu přítele dostala nedávno do ruky a jejímž autorem je francouzský specialista na středověký muslimský svět Gabriel Martinez-Gros. Kniha se jmenuje Krátká historie říší. Jak se vynořují a jak se hroutí (Brève histoire des empires. Comment ils surgissent, comment ils s'effondrent, Paříž, Seuil 2014). Autor vydal i řadu jiných knih, například o umájovské ideologii, andaluské identitě, o konfrontaci islámu s latinským světem v letech 950–1250. Je specialistou na Ibn Chaldúna a velkým znalcem jeho díla. Napsal o něm monografii, která vyšla v roce 2006 (Ibn Khaldûn et les sept vies de l'Islam, Actes Sud).
V přítomné knize jde ale o něco jiného – ne o výklad a analýzu Ibn Chaldúnových představ o státu a dějinách, ale o jejich aplikaci, a to aplikaci univerzální na planetární pozemské dějiny lidského rodu v jejich celku. Záměr je to tedy náročný, na první pohled se zdá dokonce megalomanský. Úskalím, která by z něj mohla vyplývat, se však autorovi daří vyhnout, zejména díky tomu, že na rozdíl od Ibn Chaldúna nepovažuje říše (impéria, imperiální říše) za jedinou možnost organizovaného kolektivního soužití lidí v jednom státním celku, který má svoji psanou historii. Ukazuje, že existují i jiné možnosti státu, mezi nimiž nabyly na důležitosti zejména evropská dynastická království a posléze národní státy a rovněž evropské městské republiky.
Shrňme nejprve Ibn Chaldúnovu teorii říší. Imperiální říši charakterizuje několik rysů:
– univerzálnost – každá taková říše se považuje za světoříši, její císař se považuje za světapána. Realita je zhusta odlišná, což ale nepřekáží tomu, aby všesvětovost říše neexistovala alespoň jako ideologický nárok;
– expanze – každá imperiální říše expanduje všemi směry, snaží se podrobit si všechny existující útvary ve svém okolí. V realitě se ovšem expanze zastaví buď v konfrontaci s příliš mocným soupeřem, anebo (častější případ) dosáhne-li k řídce osídleným divokým územím (hornaté regiony, pouště, stepi apod.), jejichž obsazení a správa by si vyžádaly náklady, které přesahují zisky, jež je možné z těchto území vytěžit;
– centrální struktura a administrativa, vybudování reprezentativního hlavního města – středu světa, soustřeďujícího vrcholnou intelektuální, justiční a technologickou elitu; účinně fungující daňový systém s příslušnou administrativou, převážně monetární ekonomie; striktní oddělení výrobců od obranné, vojenské, popřípadě pořádek zabezpečující složky; všeobecné odzbrojení civilního obyvatelstva; zajištění vnitřního pořádku a míru uvnitř státu, zajištění spravedlnosti ve sporech mezi poddanými, trestání zločinců a narušitelů pořádku. (Císař přitom zůstává mimo zákon, vládne suverénně, libovolně dosazuje, sesazuje a trestá vládní vysoké úředníky, velitele armády, místní správce atd.); diferenciace intelektuálního života, psaná kultura a dějiny, vytvářející koherentní obraz státu, formulace imperiální ideologie a její hlásání k tomu školenými intelektuály, vznik a provoz fungujícího školského systému zejména za účelem výchovy správních, kulturních a technologických elit; svérázná dynamika vlastní imperiální říši. Dle Ibn Chaldúna mají tyto říše, ačkoliv se vždy prohlašují za věčné, velmi omezené trvání, které nepřesahuje 3–4 „dlouhé“ generace (tj. zhruba 150, nanejvýše 250 let).
Druhou možností lidského kolektivního spolužití je dle Ibn Chaldúna kmenová pospolitost. Její charakteristiky jsou právě opačné k imperiální říši: převážně orální kultura, ne dějiny, ale rodová mytologie, pevná pouta v rámci rozšířené rodiny, která zaručují na jisté (spíše rudimentární) úrovni většinu služeb v říších vykonávaných státem (bezpečnost, spravedlnost, předávání poznání potomkům, ekonomické fungování, kolektivní solidaritu atd.), místo zjemnělých kulturních a civilizačních hodnot usedlých civilizací tu vládne diktát etiky cti a věrnosti, úcta k síle a bojovným vojenským zdatnostem, což ostatně každodenní boj o přežití vyžaduje. Tato společenství obývají zpravidla řídce osídlené pusté kraje (pouště, stepi, hory; pro Ibn Chaldúna byly modelem arabské beduínské kmeny z prvotní arabské expanze, pak také berberské kmeny z Atlasu a turkotatarské kmeny ze Střední Asie), které se nehodí k intenzivnímu zemědělství, způsob života je tedy většinou nomádský. Neznají „mír“ v pravém slova smyslu, přirozeným stavem je pro ně neustálá válka, mezi kmeny lze pouze uzavřít spojenectví (zpravidla namířená proti někomu třetímu). Jejich základní energii pojmenovává Ibn Chaldún hasabija, právě ona je primárním zdrojem síly kmenového společenství, zejména ve smyslu vojenské zdatnosti, pohrdání smrtí, vlády logiky cti.
Pro vznik říše je dále nezbytná existence relativně hustě obydleného bazénu s usedlým intenzivně zemědělsky hospodařícím obyvatelstvem. Dle Martineze-Grose je pro vznik říší rovněž nutný jistý demografický práh hustoty obyvatelstva. Toho bylo poprvé dosaženo v „úrodném rohlíku“ mezopotámsko-středovýchodně-anatolského území (místo „neolitické revoluce“, vzniku intenzivního zemědělství). Právě zde se ustavily první říše, z nichž k dokonale rozvinuté imperiální podobě dospěla po několika abortivních pokusech (Sumerové, Chetité, Asyřané, Babyloňané) říše perská, která je pro autora paradigmatem imperiální formy. Podotkněme, že se v historii může stát, že díky událostem s katastrofickými demografickými důsledky (dvě velké morové epidemie v 7. století na Středním východě, v Byzanci a Indii a ve 14. století v Evropě a znovu ve Středomoří a v Indii, masakry během invazí na konci starověku, později během mongolských vpádů a Tamerlánova tažení) mohou vést k překročení demografického prahu v opačném směru, hustota obyvatel poklesne a vznik impérií se stává nemožný, nastává všeobecný civilizační ústup. Například v západní Evropě se pokles počtu obyvatel po zhroucení Západořímské říše a invazích (o 50–70 %) podařilo kompenzovat až v 12.–13. století. Další katastrofy, které ji postihly, byly zejména morová pandemie ve 14. století, protahující se válečné konfrontace (stoletá válka ve Francii, náboženské války v 16. století, ve střední Evropě třicetiletá válka). Evropská města se pak až na výjimky dostala na úroveň lidnatosti antických měst až v 19. století. Vylidnění Středního východu, původní kolébky civilizací, který patřil až do morové rány v 7. století k nejlidnatějším oblastem zeměkoule (a později nejvíce postiženému mongolskými vpády a Tamerlánovým tažením), mělo dalekosáhlé geopolitické důsledky. Na území Osmanské říše v době jejího největšího rozkvětu v 16. století žilo asi 20 miliónů lidí, zatímco Východořímská říše měla ve 3.–5. století na stejném území zhruba 40–60 miliónů obyvatel.
Obě formy lidského soužití – kmenové společenství a říše – jsou těsně spjaté v dialektickém vztahu a fungují v jakémsi binomu. Bez barbarů nelze být dost dobře civilizovaný. Je to říšská psaná historiografie, která nám zachovala zprávy o „barbarech“ (kteří sami nepíší, a pokud, tak jen fragmentární a původně orální hrdinskou epiku, ságy apod., zpravidla zaznamenané až v pozdějším období, kdy sami nějakou říši dobyli a zcivilizovali se, ve formě vzpomínání na bájnou minulost). „Barbaři“ samozřejmě představují pro imperiální říši hrozbu a říše se proti nim chrání vytyčením hranice, jejímž vzorem může být římský limes. Limes ovšem nejen ohraničuje, ale představuje také komunikační kanál s obchodními a lidskými výměnami mezi říší a barbarskými územími. Uvedli jsme už, že jedním z principů imperiální říše je všeobecné odzbrojení uvnitř státu, který má monopol na – legitimní či legitimované – násilí, a striktní oddělení vojenské (pořádkové, policejní) funkce a funkce výrobní. Kdo pak může zabezpečovat vojenskou a pořádkovou funkci ozbrojených sil, když je obyvatelstvo všeobecně odzbrojené? Odpověď je zřejmá, jsou to placení profesionální vojáci, rekrutovaní zpoza limes, jejichž vojenskou zdatnost, hasabiju, si císař najímá. Impérium uzavírá tedy se sousedními barbarskými kmeny aliance. Příslušníci těchto kmenů rovněž často zabezpečují střežení hranice.
Standardní průběh imperiální historické sekvence lze pak rekonstruovat takto: začíná vpádem divokých, často nomádských kmenů do lidnaté pánve usazeného obyvatelstva s rozvinutým zemědělstvím a výrobou, se zárodky měst, obchodu atd. Divoké kmeny, ač mnohem méně početné, spíše bez námahy zvítězí a usadí se, stane se z nich aristokratická vládnoucí vrstva. Rychle se zcivilizují, převezmou dobytou kulturu, často i její jazyk (zde jsou výjimky – Mamlúci v Egyptě nadále mluvili turecky, Mandžuové v Číně si rovněž zachovali původní jazyk, Turci v Osmanské říši dokonce zkonvertovali původní řecké obyvatelstvo na turečtinu), jmou se energicky organizovat civilizovaný stát s administrativou, infrastrukturami, oslnivým hlavním městem, daňovým systémem atd. Zahájí expanzivní tažení všemi směry, jež má potvrdit univerzální charakter jejich státu. Jejich prvotní hasabija se však poměrně rychle vyčerpá, a proto k obraně státu a pro vojenskou expanzi rekrutují příslušníky okolních kmenů (někdy spřízněných s imperiální vládnoucí vrstvou). Po obdobích invaze, dobytí říše, její expanze a civilizačního a kulturního rozkvětu nastává ovšem již ve třetí až čtvrté generaci dekadence, která se projevuje zejména fiskální krizí – je stále obtížnější snášet rostoucí finanční nároky na placení rozbujelého státního aparátu a žoldnéřské armády, jejíž vojenská účinnost přitom slábne. Daně nelze do nekonečna zvyšovat, od určitého prahu pak obyvatelstvo přestává být se státem loajální a má tendenci se skrytě nebo otevřeně solidarizovat s odstředivými tendencemi, vzpourami, vpády z druhé strany limes. V určitém momentu říšské příjmy již nestačí platit armádu, případně smlouvy o neútočení s barbarskými kmeny, a říše se rozpadá, podle Ibn Chaldúna především kvůli nevyhnutelné strukturální vnitřní krizi, i když vnější invaze mohou někdy hrát rovněž jistou roli.
Martinez-Gros uvádí na doklad tohoto principu nesčetné příklady: první úplnou realizací impéria v dějinách podle něj byla po několika předcházejících nábězích starověká perská říše. V íránských dějinách lze sledovat posloupnost říší, která zhruba odpovídá Ibn Chaldúnovu schématu – po perské říši říše helenistická (Alexandrovo tažení a Seleukové), pak vpád Parthů zakládající novou říši, dále říše Sasánovců, arabské invaze, Seldžúkové, Mongolové, Savafovci atd. Vznik Říše římské a na druhém konci civilizovaného světa první čínské říše Hanů je dle něj paradoxně dosti paralelní. Schéma se dost dobře uplatňuje na následující posloupnost čínských říší až po dynastii Mandžuů, samozřejmě na říše islámské – sled umájovského a abbásovského kalifátu, později říše Seldžúků, v severní Africe pak Fátimovci v Egyptě, Umájovci a Almohádové ještě více na západ – což neudivuje, neboť jejich pozorování bylo Ibn Chaldúnovým východiskem. Je zjevné, že velký význam v imperiální geopolitice hrál středoasijský rezervoár hasabije v podobě turko-mongolských kmenů, které obracely své výpady střídavě na východ směrem k Číně, na západ směrem do islámského světa a Persie a rovněž na jih směrem do Indie, o níž autor podotýká, že absence starších pramenů znemožňuje historickou rekonstrukci staroindických útvarů (Ašókovo impérium, civilizace v údolí Indusu etc.). Zato se věnuje podrobněji dosti typickému příkladu říše Mogulů, turko-mongolské dynastie, která vládla v rozsáhlých územích severní Indie s pomocí střídavě afghánské hasabije a hasabije hindských Marathů. V těchto dějinách rytmizovaných vpády nomádů, jejich usazením, vytvářením říší a jejich zánikem a rozpadem, jsou výjimečným fenoménem mongolská tažení, zejména poslední z nich, tažení Tamerlánovo: Tamerlán pochopil, že rozsáhlá dobytá území nemůže natrvalo udržet, a aby se jejich obyvatelé v budoucnu nestali zdrojem nebezpečí pro jeho říši, jal se je jednoduše systematicky masakrovat. Jeho strategií bylo vyplenění bohatství a zdrojů dobytých oblastí (a jejich přesun do Samarkandu, kde rozvinul skvělou humanistickou kulturu) a co možná úplné zmasakrování obyvatelstva. Stal se tak vynálezcem holocaustu jakožto racionální politiky. Připomeňme, že dosavadní dobyvatelská tažení byla k domácímu obyvatelstvu – pravda, relativně – šetrná, neboť tito lidé představovali budoucí daňové poplatníky. Tamerlánova exterminační politika postihla zejména Střední východ, Mezopotámii, Anatolii, tedy tradičně jedny z civilizačně nejpokročilejších oblastí (spolu s Čínou a severní Indií). Po jeho tažení se z nich staly vylidněné zaostalé oblasti. Osmanská říše pak musela rekrutovat svoji hasabiji zejména na Balkáně (instituce janičárů, albánské, srbské a bulharské horské kmeny) a na Kavkaze.
U Martineze-Grose bohužel nenajdeme žádné rozpracování dějin říše ruské, které by nás určitě zajímalo (její hasabiji pravděpodobně představovali kozáci). O předkolumbovských říších jiho- a středoamerických se zmiňuje pouze s odkazem na nedostatek pramenů, jenž znemožňuje popis jejich vývoje z hlediska chaldúnovských schémat.
Upozorňuje na dvě výjimky s odlišnými státními organizacemi, které nelze zařadit ani do třídy říší ani do třídy kmenových společenství: západní a jižní Evropa na jedné straně a Japonsko na straně druhé (přiřadil bych sem i Koreu a možná také Vietnam, o nichž se ale Martinez-Gros nezmiňuje). V Evropě došlo zřejmě pod vlivem nízké populační hustoty (pro „říši“ Karla Velikého se udává zhruba 10 miliónů poddaných) k vynoření řady drobných feudálních států a městských republik, v nichž se vládnoucí třídě nikdy nepodařilo prosadit úplné odzbrojení obyvatelstva a jeho fiskální podrobení. K tomu v Evropě došlo teprve s vynořením absolutismu a centralizovaného státu v 17.–18. století. Dalším specifickým rysem je značná dlouhověkost a kontinuita evropských dynastií, často vládnoucích bez přerušení po četná staletí, což je fenomén, s nímž se v případě imperiálních říší nesetkáme. Evropské středověké a raně novověké útvary jsou z hlediska teorie říší jakýmisi neúplnými, abortivními paskvily: oddělení funkcí ve společnosti (zejména funkce výrobní a válečné) tu není nikdy zcela dokonáno, rovněž tak oddělení politické a rodinné dimenze v životě, soukromého a státního zájmu, hodnot kulturních a intelektuálních od hodnot cti, zásluh, věrnosti, statečnosti atd. Lze si pak položit otázku, zda se tyto amalgámy a konfúze nestaly paradoxně evropskou předností (když se posléze podařilo ustavit jakž takž fungující koherentní státní útvary za absolutismu a později v podobě národních států), podporující velmi rychlé rozšíření idejí, technických a organizačních objevů, které zajistily evropskou převahu od 19. století. Martinez-Gros připomíná, že ještě v 18. století byla technická a kulturní úroveň v Číně vyšší než v Evropě.
Kniha Martineze-Grose o říších a Ibn Chaldúnově modelu jejich fungování popisuje (jako většina např. etnografických knih) něco, co už neexistuje. Autor uvádí, že až do 18. století žila v imperiálních státech zhruba polovina lidstva. V 19. století věk imperiálních říší definitivně končí, nahrazují je jiné státní útvary, zejména moderní národní stát s demokratickými institucemi a často všeobecnou brannou povinností. Stopy imperiálních principů (ale už jen stopy) nachází Martinez-Gros ve fungování evropského kolonialismu v 19. a počátku 20. století (využívání indické hasabije Spahiů v anglické armádě nebo hasabije Afričanů v armádě francouzské), dále v některých moderních fenoménech (hasabija do kmenové pospolitosti regredující mládeže v předměstích evropských a amerických velkoměst nebo v narkotrafikantském prostředí v Latinské Americe atd.).
V každém případě nám jeho kniha pomáhá vymanit se z takřka automatické eurocentrické perspektivy při pohledu na světové dějiny. Připomíná evropskou státoprávní a civilizační marginalitu, do níž se náš kontinent, jak se zdá, pozvolna začíná vracet.