V posledních dvou desetiletích vévodí detektivnímu žánru tzv. severská či skandinávská vlna, na jejímž úspěchu má lví podíl trilogie Milénium od Stiega Larssona. Zdařilé i velmi kvalitní detektivky dnes ale píše celá řada švédských, dánských a norských autorů. K jejich společným rysům patří například záměrná pomalost v rozvíjení zápletek, která kontrastuje se zběsilým aktivismem běžným v americké škole, zdůraznění skupinového momentu, neboť jde často o vyšetřování kolektivem detektivů či policistů z jednoho oddělení, pozornost věnovaná psychologii protagonistů, přičemž pachatelé se často vyznačují extrémní patologičností, obvyklá je tu také integrace rodinné problematiky detektivů do děje a cit pro nudnou každodennost. Příznačné je rovněž depresivní, pesimistické vyznění. Většina těchto prvků samozřejmě v žánru existovala již dříve, nejde o žádné revoluční objevy, originální je spíše jejich propojení a důraz na realistické zakotvení detektivního příběhu.

Islandský autor Arnaldur Indridasson do této vlny autorů patří, ale lecčím z ní i vybočuje. Jeho tvorba (v úplnosti přístupná v českých překladech) podle mého názoru přesahuje žánrový rámec.
Indridassonovo psaní charakterizuje krajní oproštěnost a redukce děje na minimum. Jeho dialogy jsou přísně jednoduché, vždy striktně omezené na to, co je v dané chvíli třeba říci. S tím souvisí i krajní úspornost v popisech jednání postav, redukovaných na sdělení jako přišel, sedl si, řekl, vypil kafe, odešel, atd.

Zápletky jsou zpravidla jednoduché a souvisejí s minulostí a rodinným zázemím postav. Svou konstrukcí připomínají Proppovo obecné schéma pohádkového příběhu s iniciální chybou, navozující nerovnováhu a fatálně rozpoutávající řetězec událostí, které detektiv zpětně identifikuje, avšak s tím rozdílem, že se nedočkáme pohádkového konce, který vše napraví a obnoví rovnováhu. Indridasson zastává přesvědčení, že žádná náprava ve skutečnosti možná není a pokusy dát do pořádku onen primární nepořádek postupně selhávají, popřípadě vedou jen k dalším tragickým důsledkům.

Indridassonovi protagonisté nejsou individualizovanými charaktery. Ani detektiv Erlendur není vyhraněnou individualitou, může být dokonce čas od času nahrazen někým jiným, je prostě jen náhodným svědkem, jakýmsi agentem osudu, který je v daném okamžiku na daném místě konfrontován s danými událostmi. Postavy nemají psychologickou hloubku, jsou jednodimenzionální. To se ovšem ukazuje až postupně, zpravidla velmi pomalým odhalováním této pro ně rozhodující dimenze. K tomu dochází v jakémsi krouživém, opakujícím se pohybu prostřednictvím výše zmíněných oproštěných dialogů. Čtenář je tímto kroužením pozvolna vtahován, postupně podléhá jisté fascinace či transu, jež vedou až k ztrátě souřadnic, kdy doslova neví, kde se to octl.

Těmito prostředky dosahuje Indridasson zvláštní monumentality, asociující tradici islandských ság. Přispívá k tomu rovněž neustálá přítomnost přírody – pustiny, hory, ledovce, láva, jezera a moře vystupují jako rovnoprávné postavy a podílejí se na ději. Totéž platí o počasí, zejména o plískanici a mrazu na podzim a v temné zimě. Jsou-li lidští tvorové u Indridassona poněkud mineralizované, pak přírodní elementy působí naopak jako živoucí bytosti.

Pojetí zločinu se zhusta komplikuje a problematizuje – „viník“ nemusí být jednoznačně vinný, může být sám obětí, jeho odhalení (zde zachovává Indridasson pravidla žánru – zločin je záhadou, kterou je třeba rozluštit) nemusí automaticky vést k zatčení či potrestání, často jsou viníci ponecháni sami sobě. Nezřídka se luští zločiny dávno promlčené, ba zapomenuté. Ovšem u Indridassona existují rovněž záhady nerozluštěné, u nichž se nikdy nedozvíme, k čemu vlastně došlo. Někdy se proplétá více příběhů, které mohou být spojeny čistě náhodně. Stává se, že i vyšetřovaný „zločin“ se nakonec ukáže jako kontingentní událost, která nemá žádné zřejmé motivace. Zabít je možné i náhodou a „jen tak“. V těchto případech Indridasson zjevně překračuje tradiční pravidla žánru.

Na konci jeho knih zůstávají nevyřešeny základní otázky, o které jde více než o vyšetřování zločinů a řešení šarád: Co to je (tj. život)? Proč? Má to cenu, nebo ne? A není to nakonec jedno? Indridassonovi se tak úspěšně daří zpochybnit účelnost boje proti depresi. Vytknout mu lze snad jen to, že v souladu s horšími návyky úspěšných spisovatelů píše trochu moc a jeho knihám tak hrozí rozmělnění. Dá se ale takovému osudu vůbec uniknout? Islandský recept – odejít do pustiny a ztratit se v ní navždy – je velmi svůdný.

V české literatuře srovnatelného autora nemáme. Vyznění Indridassanova díla mi ale připomnělo Gabrielu Preissovou, zejména v té formě, jakou Její pastorkyni vtiskl Leoš Janáček.