Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur l'„ordre international“, La découverte, Paříž, 2016) je na první pohled výstižným stručným shrnutím základních prvků diplomacie a pravidel zahraniční politiky, tak jak se v průběhu dějin konstituovaly, a také charakteristikou současné situace v této oblasti. Zdánlivě tedy nic obzvláště objevného, většinu uváděných skutečností už ve všeobecném povědomí máme. Zpravidla je však „nevidíme pohromadě“ a nevyvozujeme z nich mnohé důsledky, jejichž role přitom může být velmi závažná. Badie je přesvědčen, že tomu tak je kvůli myšlenkové lenosti a také pohodlnému konzervativismu, pro prostředí zahraniční politiky po dlouhá období velmi typickému.
V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, autor popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu vestfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu, až do roku 1918, respektive 1945–1948, veskrze rozhodující. Vestfálský mír znamenal definitivní změnu oproti reziduím středověkého univerzalismu, vyznačujícího se mlhavou představou – ve skutečnosti nikdy nerealizovanou – jednotného křesťanského impéria, změnu založenou na pragmatickém uznáním status quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytváření moderních evropských států je tedy souběžné s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tedy Druhého, který je v mnoha ohledech stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takové mezinárodní (či spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak silná míra militarizace evropských států v povestfálském období. Tato militarizace pak přinesla evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kde se jim podařilo vestfálský systém vnucovat, samozřejmě ve smyslu drtivě výhodném pro ně samé.
Dle Badieho představuje 19. století klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistátního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení. O celou tuto agendu se starala poměrně úzká vrstva profesionálních diplomatů, zhusta z aristokratického prostředí, která měla ve všech těchto zemích zhruba stejné, z klasického humanismu vycházející vzdělání a vyznávala víceméně stejné hodnoty povýtce konzervativní orientace (rovnováha sil, stabilita oligarchického klubu a jeho pokud možno nerozšiřování…).
Klasický povestfálský systém se zhroutil na bojištích první světové války a vizionářská, ale – jak se ukázalo – nerealistická představa prezidenta Wilsona o jeho nahrazení selhala. Mezinárodní vztahy pak v meziválečném období pokračovaly více méně ze setrvačnosti ještě v povestfálských kolejích: jakžtakž obnovený klub se všemožně snažil kooptovat nové režimy (zejména sovětský a nacistický), přičemž byl ovšem ve své pojmové mřížce zcela neschopen vnímat jejich zrůdnou originalitu, která se vestfálským kategoriím již zcela vymykala. Již tehdy se začínají na mezinárodní scéně vynořovat první extraetatistické elementy (např. mezinárodní komunistické hnutí, odborová solidarita, první náznaky budoucího hnutí třetího světa, počátky muslimských bratří, první nacionalistická národně osvobozující hnutí v Africe, Indii, Indočíně a Číně), jejichž vliv se mnohonásobně posílí v následujícím období.
V poválečném období dominuje americko-sovětská bipolarizace, která všechny státy nutí, aby si vybraly svůj tábor, a nepřipouští výjimky. Na první pohled to vypadá jako redukovaná forma předchozího vestfálského oligarchického klubu mocností: v pozadí rivality supervelmocí totiž dochází k jakési formě jejich kondominia de facto, které charakterizuje respekt, rozdělení vzájemných zájmových sfér a mlčenlivý konsensus ohledně nepoužití jaderných zbraní. Už v tomto období se ovšem začíná ukazovat, že supervelmoci nedokáží vždy stoprocentně kontrolovat své někdy příliš neukázněné spojence, a především že klasické zásahy vojenskou silou nemusí vždy vést k žádanému výsledku, zejména v případě nových forem „asymetrických“ konfliktů (viz porážky Američanů ve Vietnamu a Sovětského svazu v Afghánistánu). Zároveň pokusy „hnutí nezúčastněných zemí“ či „třetího světa“ vydobýt si vlastní pozici, nezávislou na binární logice bloků, ztroskotaly a tyto země byly vždy nakonec nuceny přidat se k jedněm, nebo druhým. Důležité je také uvědomit si, že vynořující se nové státy (např. po dekolonizaci v Africe, nebo již dříve v Maghrebu a Mašreku) byly v tomto období automaticky nuceny zařadit se do vestfálského schématu – vládnoucí mocnosti od nich takové chování bezpodmínečně očekávaly bez ohledu na jejich vlastní, někdy velmi rozdílné kulturní a politické tradice, které nemají se západními kategoriemi nic společného. Západní diplomacie je pak vnímaly jako dosud plně nevykrystalizovanou, nedokonalou či podřadnou formu států, v podstatě stejných, jakými byly státy jejich.
Po konci studené války, který se zprvu interpretoval dosti zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie podtrhuje:
1. Je to vynoření státních subjektů tentokrát už na starých mocnostech či na táborech zcela nezávislých, s nimiž je nutno počítat kvůli jejich ekonomické váze – po období „východoasijských draků“ (Singapur, Tchaj-wan, Jižní Korea, Thajsko, později Indonésie, Vietnam, Malajsie) jsou to zejména země bloku BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Tento pohyb je viditelný, některé z těchto zemí jsou zahrnuty do neformálního klubu G 7 (či G 8), popřípadě G 20, fór, kde se setkávají rozhodující ekonomické mocnosti.
2. Velmi masivně se objevují vlivné nestátní subjekty, které mohou ovlivňovat mezinárodní politiku a zpochybňují její dosavadní charakter převážně mezistátních vztahů. Tato kategorie je velmi různorodá, patří sem jak nadnárodní mocné ekonomické společnosti (naftařské, potravinářské, průmyslové, farmaceutické, telekomunikační a informatické), tak i mezinárodní občanské iniciativy (Amnesty International, Greenpeace, Lékaři bez hranic atd., které se přidružily k nejstarším z nich, Červenému kříži a Mezinárodnímu olympijskému výboru), vedle tradičních náboženství nabývají na vlivu transversální náboženská hnutí (muslimští bratří, salafisté, vahábité, evangelická hnutí, pokoncilový, obnovený katolicismus) a další (LGBT, ekologové, různá politická hnutí atd.). Jejich vliv na mezinárodní záležitosti může být více či méně silný a více či méně viditelný v závislosti na lokálních kontextech. Badie mluví dokonce o jisté „rehabilitaci lokálního života“, který se do značné míry může osvobozovat od svého zajetí či integrace do rámce států a rozvíjet se s rostoucí autonomií.
3. Rozbití státního monopolu na informaci a dezinformaci, jejich autonomní, v podstatě okamžité šíření bez ohledu na hranice až do nejzazších, dříve nedostupných míst. Ještě v 19. století rolníci v Bretani či v Provenci dost dobře nevěděli, proti komu se tentokrát válčí. Pouze gramotné elity ve městech s přístupem k tisku, kontrolovanému vládou, věděly, ne ovšem vždy, že zpravidla proti Němcům. Současný okamžitý informační tok na sociálních sítích může, jak už víme, velmi rychle vyprovokovat masová hnutí, která dokáží smést stát za několik dní.
4. V současnosti jde rovněž o krizi státu vůbec. U klasických západních států se to projevuje zejména v jejich oslabení, neboť mnoho z jejich někdejších výsad přebírají jiné činitele společnosti, často mezinárodní povahy. Je to také výsledek liberálních teorií o „minimálním státu“. Problém pak spočívá především v tom, že existující elity před tímto stavem zavírají oči, a ačkoli už o ničem nerozhodují, chovají se nadále dle vestfálských pravidel tak, jako by ještě o něčem (potažmo aspoň o všem podstatném) rozhodovaly. Mezi deklarovanou činností státu a reálným stavem věcí se tak hloubí neustále rostoucí propast. Nejvíce je to vidět na ekonomické bezmocnosti současných západních států. V nových zemích vzešlých z dekolonizace je velmi časté ztroskotání ve snaze vybudovat funkční právní stát, který by dokázal zajistit pro občany minimum bezpečnosti, základní služby a infrastruktury. Místo toho tu zhusta vznikají otevřeně rabující klanové diktatury. V případě mnoha zemí se projevuje rostoucí vzdálenost od vestfálských státních standardů a oživení lokálních kulturních tradic postupně integrovaných do fungování států (indiánské vlivy v Bolívii a Peru, tradice kmenového společenství v některých arabských zemích, buddhistické vlivy v Barmě a Thajsku, vliv tradičních kmenových království v Africe). Badie například poukazuje na vliv taoistické tradice „něco se udělá, jen když se nic nedělá“ ve vždy vyčkávajícím a nikdy iniciativním postoji Číny na mezinárodních fórech a v Radě bezpečnosti.
5. Konečně se objevují i nové způsoby válčení a nové typů konfliktů. Klasické válčení podle Clausewitzových formulí, kdy proti sobě bojují řádně organizovaná státní vojska a jde o to vtrhnout na území nepřítele, obsadit je, zničit jeho vojenskou sílu, podrobit si ho a pak s ním uzavřít mír zaručující výhody a zpravidla se zase stáhnout domů, nahrazuje válčení teritoriálně neukotvené, přelévající se volně z jedné lokality do druhé, nerespektující stávající hranice států, vedené mobilními nepravidelnými jednotkami často s vynikající znalostí místního terénu pomocí překvapivých úderů, po nichž se bojovníci jakoby vypaří. Rozdíly mezi civilisty, domobranci, vojáky, zahraničními milicionáři a individualistickými teroristickými agenty se stírají, tatáž osoba může postupně vystupovat ve všech těchto rolích a na různých dějištích konfliktu. Toto válčení je dědicem partyzánských válek, válek dekolonizačních a národně osvobozeneckých, jež existovaly vždy, ale jejichž důležitost v dnešním světě exponenciálně vzrostla, také s přispěním moderních informačních technologií a usnadněním dopravy. Nedávné zkušenosti z Afghánistánu, Iráku a Sýrie ukazují zejména, že účinnost nasazení klasicky fungujících armád je v těchto případech značně omezená.
6. Vyjevuje se, že zdánlivě všeobecné pronikání americké „soft power“ (nadvláda v kulturní oblasti, hudbě, informatice a sociálních sítích, zaplavení světa americkými produkty – Coca-Cola, MacDonald, univerzalizovaná vláda amerických architektonických standardů, spotřební společnost, ostentativně vystavující hojnost, vláda automobilu a dálnic v dopravě, mobilní telefony atd.) má přese vše nakonec jen omezený vliv: když začíná jít o věci, na kterých lidem opravdu záleží, o jejich víru, hluboké emoce, sociabilitu, ocitají tyto kulturní standardy mimo hru. Donedávna se předpokládalo, že konzumeristické individuální vyžití má ve společnosti za následek zmírnění konfliktnosti, ale ukazuje se, že tomu tak není. Naopak mohou být prvky „soft power“ (ostatně často hlásající otevřené násilí) snadno využity v propagandě fanatiků – mnohá videa islamistů kopírují hollywoodské scénáře akčních počítačových her, kalašnikov je spotřebním předmětem jako každý jiný a lze si ho obstarat v příslušném supermarketu, iPhonem lze domlouvat atentáty.
V Badieho knížce máme pěkně pohromadě jinak zpravidla rozptýlené zprávy o faktorech důležitých po pochopení současného světa a o tom, jak funguje. Autor jim také dodává historickou perspektivu, která naší době, zahlcené okamžikem, často uniká. V několika kapitolách se Badie věnuje i vývoji francouzské zahraniční politiky v poválečném období až do současnosti – ten je ovšem pro běžného českého čtenáře méně zajímavý, takže ho zde ponechávám stranou. Hlavní Badieho předností je, že svět diplomacie a mezinárodní politiky velice dobře zná, což mu umožňuje zachytit myšlenkové a behaviorální stereotypy, které v něm vládnou, a vystihnout jejich slabiny.