Následující text byl zamýšlen jako úvodní poznámka k Jankélévitchově knížce Ironie, kterou jsem přeložil spolu s Norou Cuhrovou a která minulý rok vyšla v nakladatelství OIKOYMENH. Nakladatelství o něj posléze nemělo zájem (vydávají knížky zásadně bez předmluv, což jsem nevěděl), takže ji se svolením redaktorů publikuji zde.
MH
„Pták není žádným doktorem věd a nemůže svým kolegům tajemství letu vysvětlit. Zatímco se o jejím případě diskutuje, vlaštovka bez jakýchkoliv vysvětlení před ohromenými doktory vzlétne… Obdobně neexistuje učená vůle, která by mohla Akademii vysvětlit mechanismus rozhodnutí: ale v méně času, než je třeba k vyslovení jednoslabičného Fiat, pták Vůle již vykonal riskantní salto, dobrodružný krok, heroický vzlet; vůle opouštějící pevnou oporu bytí se již vznesla do prázdna“ (Je-ne-sais-quoi ou Presque-rien).
„Co je nostalgie jiného než lidskou melancholií, kterou umožňuje vědomí něčeho jiného, nějakého ‚jinde‘, kontrastu mezi minulostí a přítomností? Nevyvolává nostalgii především nezvratnost času? Protože tok času není možné obrátit, představuje nepřekonatelnou překážku, kterou našemu počínání staví… Ale jestliže se čas neredukovatelně staví proti každé retrogradaci, otevírá přitom před námi nekonečný prostor pro rozvoj svobody. Člověk se pak může otevřít ideji budoucnosti a potvrzovat to, co čas tvrdí“ (L'Irréversible ou la nostalgie).
Již z těchto dvou citací je zřejmý rozdíl v Jankélévitchově přístupu k problematice rozhodnutí a času, srovnáme-li jej např. s myšlením Husserlovým nebo Heideggerovým. Zatímco se tito myslitelé, spolu s mnoha jinými, snaží všednodenní dění překračovat a postoupit k jeho „základům“, ať již fenomenálním, pojmovým, nebo existenciálním, Jankélévitch se rozhodně situuje přímo uprostřed všednodenního rámce a pokouší se co nejpřesněji zachytit, co se v něm děje, jak si v něm počínáme, a potom tento rámec v nejlepším slova smyslu „kultivovat“, povznést jej na úroveň kultury, odkrývat jej coby výsostně lidský podnik. Lidský životní rámec se tedy nijak nepřekračuje vytvářením nějaké vyšší nebo nižší sféry, která ho zakládá, ale krouží se v něm, v jeho vnitřku, a v tomto kroužení se zachycuje i ten nejsubtilnější pohyb, jenž se v něm odehrává. Děje se tak pomocí suverénně ovládaného jazyka, který se v neustálém krouživém pohybu snaží ke svému předmětu co nejvíce přiblížit, zachycovat jej ve všech jeho fasetách, tisknout se k němu co nejblíže v jeho odehrávání samém. Klade si explicitně za cíl zachycovat nezachytitelné, či alespoň je nechat rezonovat ve svých ozvucích a ozvěnách. Vyhýbá se každé redukci na pojmy, kterou již předem považuje za diskvalifikovanou kvůli nezbytné fixaci, ustrnutí, tj. smrti, či ještě hůře – těžkopádnosti.
Po přečtení každé z Jankélévitchových knih jsme trochu na rozpacích. Na jedné straně oblouzeni jeho verbálním ohňostrojem, máme dojem, že jsme se konečně dozvěděli, co je to „vůle“, „smrt“, „nostalgie“ nebo „ironie“ atd., na druhé straně, pokoušíme-li se rekonstituovat, co jsme se vlastně dozvěděli, shledáváme, že je to nemožné. Jankélévitchovo psaní je zkrátka nemožné shrnout a uzavřít pod nějaké pojmové schéma, resumovat je obvyklým způsobem. Autor totiž pojmové konstrukce, vědomé i nevědomé, úmyslně sabotuje, znejišťuje, rozvolňuje, obchází, zahlcuje je poukazy na neustálou proměnlivost věcí. Lze jej proto považovat za předchůdce Derridovy dekonstrukce? Idea to není zcela nesmyslná, až na to, že pro Jankélévitche zůstává hlavním vodítkem zcela jednoduše pocit, pocit očištěný, vydestilovaný, podrobený někdy i nemilosrdné kritice, ale vždy setrvávající ve vztahu ke „všeobecně lidskému“, k všednodennosti. To, co je pro něj rozhodující, je vždy ono „nezachytitelné“, které v jeho řádkách vládne a v pod-textu, kon-textu apod. zaznívá. Dalo by se to shrnout paradoxně – dozvídáme se, že jsme se nic nedozvěděli, ale že vše už odjakživa důvěrně víme, přičemž o tom vlastně nevíme nic, alespoň ne ve smyslu pojmové fixace. Ocitáme se přitom ale někde jinde, než jsme byli předtím, prošli jsme jistou cestou. A zůstává přitom na nás, abychom s tím něco udělali, nějak se s tím vyrovnali. To v podstatě znamená návrat k sókratovským zdrojům filosofie.
Vladimir Jankélévitch se narodil roku 1903 v Bourges v kultivované rodině židovsko-ruského původu. Jeho otec Samuel Jankélévitch (1869–1951), lékař s filosofickými zájmy, překládal z němčiny (mj. do francouzštiny poprvé převedl Freuda, s nímž udržoval obsáhlou korespondenci; dále překládal Ranka, Boehmeho, Hegela a Schellinga), z italštiny (Croce), ruštiny a angličtiny (Malinowski) a publikoval ve filosofických revuích.
V letech 1922–1926 studoval Jankélévitch filosofii na École normale supérieure, u nejvýznamnějšího představitele tzv. „francouzského neo-idealismu“ Léona Brunschvicga, od roku 1923 udržoval rovněž úzký vztah s Henrim Bergsonem, který na něj měl značný vliv. V roce 1926 odešel jakožto čerstvě jmenovaný „agrégé“ filosofie na svoje první místo do Prahy, kde působil až do roku 1932 na Francouzském institutu a kde napsal svoji doktorskou práci, věnovanou Schellingovi. Po návratu do Francie vyučoval na lyceích v Caen a v Lyonu, v letech 1936–1937 na Universitě v Toulouse a od roku 1938 na Universitě v Lille. Od roku 1940, kdy byl jakožto Žid zbaven univerzitního místa, je nucen se skrývat s pomocí katolických kruhů a svobodných zednářů a žije v ilegalitě v Toulouse, kde se zapojil do odboje proti německé okupaci. V roce 1947 se vrátil na své místo v Lille a v letech 1951 až 1979 působil jako titulární profesor morální filosofie na pařížské Sorbonně. Zemřel v Paříži roku 1985.
Jankélévitch nám zanechal velmi obsáhlé dílo nejen filosofické, ale rovněž muzikologické. Vyrůstal v hudbymilovném prostředí, byl přítelem Stravinského a sám byl výtečným pianistou. Publikoval monografie o svých oblíbených skladatelích Faurém, Ravelovi, Debussym, ale také texty o Lisztovi, o Albenizovi, Chopinovi, Satiem atd. Byl neúnavným propagátorem „francouzského ducha“ v hudbě a nesmlouvavým kritikem hudby německé, zejména Wagnera, v jehož hudbě spatřoval nadutou pompéznost hodnou výsměchu. Měl skeptický postoj k nové hudbě a dodekafonii. I ve filosofických spisech má ve zvyku citovat vedle textů jako rovnocenný pramen hudební skladby.
Filosofické dílo je rozměrné. V raných pracích věnoval monografii svému mentorovi Bergsonovi (Henri Bergson, Paříž, Alcan 1931). Jeho doktorská práce pojednává o Schellingovi (L'Odyssée de la conscience dans la dernière philosophie de Schelling, Paříž, Alcan 1933). Následují spisy z morální filosofie, které autora nejvíce proslavily. Prvním z nich je Ironie z roku 1936 (přepracované 2. vyd., Paříž, PUF 1950, 3., pozměněné vydání Paříž, Flammarion 1964), již českému čtenáři předkládá nakladatelství OIKUMENH. Dále to jsou Du mensonge (Lyon, Confluences 1945), Le Mal (Cahiers du Collège philosophique, Paříž, Arthaud 1947), rozměrné Pojednání o ctnosti (Traité des vertus, Paříž, Bordas 1947, přepracované vyd. ve dvou dílech, Paříž, Flammarion 1968–1970) a od roku 1954 postupné rozvíjení jádra Jankélévitchovy morální filosofie okolo výrazů „skoro-nic“ a „nevím-co“ (první vydání Philosophie première, introduction à une philosophie du presque, Paříž, PUF 1954, přepracované pod názvem Le Je-ne-sais-quoi et le presque-rien, Paříž, PUF 1957, konečná podoba z roku 1980, Paříž, Seuil, ve třech dílech). Dále se Jankélévitch zabýval jednotlivými oblastmi morální filosofie ve spisech Le Pur et l'Impur (1960), L'Aventure, l'Ennui, le Sérieux (1963), La Mauvaise Conscience (1966), La Mort (1966), L'Irréversible et la nostalgie (1974), Le Paradoxe de la morale (1981) ad. Patřil k autorům, kteří svoje díla v nových vydáních postupně rozšiřují nebo přepracovávají. Podrobnou bibliografii lze nalézt na příslušných internetových stránkách. Jankélévitchova díla jsou ve Francii dodnes často reeditována, vyšla rovněž jeho korespondence a zápisy z kurzů na Sorbonně a na Svobodné univerzitě v Bruselu. Jeho dílo patří ve francouzské filosofii 20. století k základním referencím.
Jankélévitchův filosofický styl je pro českého čtenáře nezvyklý. Rozhodně u něj nejde o nějakou „strenge Wissenschaft“ jako u Husserla ani o systematické spekulativní nebo pojmové rozvíjení, jaké nacházíme zejména ve filosofii německé, ale ani o jazykovou kritiku a radikální očistu řeči, na něž jsme zvyklí z anglosaské analytické filosofie. Jankélévitch jako by se svým esejistickým stylem vracel do vrcholného období francouzských moralistů 17. a 18. století. Nijak neskrývá svůj skepticismus ohledně ontologie, ohledně velkých historicko-filosofických spekulativních konstrukcí, jak je známe zejména z německého idealismu, jehož je přitom vynikajícím znalcem. Ač byl v politických názorech spíše člověkem levicového zaměření, nenajdeme u něj žádné stopy marxismu ani žádné snahy vypracovávat nějaký filosoficko-sociální program. Jeho vlastní doménou je fascinace tajemstvím lidské situace, lidského rozhodování, postavením smrtelné bytosti v konfrontaci s její svobodou. Je nutné si přitom uvědomit, do jaké míry je Jankélévitchovo pojetí těchto otázek odlišné od jeho existencialistických současníků (např. Sartra) nebo od etické filosofie Lévinasovy, neboť srovnání s těmito dvěma typy filosofování se v jeho případě nejvíce nabízí. Otázka by si určitě zasloužila podrobnější rozpracování. Zde můžeme jen načrtnout, že základní rozdíl lze vidět v Jankélévitchově věrnosti filosofické tradici osvícenství, v jeho optimismu a důvěře k řeči a lidské schopnosti řečového a volního uchopení vlastního osudu. Svůj úkol vidí v co nejvýstižnějším popisu toho, jak se toto uchopení konkrétně odehrává. S osvícenstvím, v jeho francouzské podobě, jak vyústilo do Comtova pozitivismu, sdílí víru v pokrok. Nejde u něj ale o pokrok ve smyslu vědeckém či o pokrok společnosti, jeho jádro shledává ve smyslu blízkém Bergsonově Évolution créatrice v postupném morálním zjemňování a upřesňování, postupném osvobozování od iluzí a model (náboženských, ideologických i vědeckých), kterým má lidská přirozenost sklon vždy znovu propadat a sloužit, aby se vyvlékla ze svého hlavního úkolu, jímž je obtížná svobodná morální existence s jasným vědomím nekonečné prekérnosti naší situace.
Jankélévitchův esejistický klasicismus a, řekli bychom, staromilství se tak střetává s velmi moderní, dnes bychom mohli říci i „postmoderní“, problematikou, v níž pro nás vytyčuje jasné záchytné body, které jen tak nepominou, už proto, že až dosud nikdy zcela nepominuly, i když se mohly tu a tam ocitnout v pozadí, zakryty honosnými systémy, návody na řešení nebo náboženskými představami. Otázka zůstává otázkou, protože i když se vynořuje vždy jen na okamžik (jako ono „nevím-co“ či „skoro-nic“), trvá a náš vlastní život právě v tomto trvání spočívá.
Jankélévitchova drobná knížka o ironii je první prací ze série věnované jednotlivým morálním problémům. Jeho nezaměnitelný filosofický styl je v ní ovšem již hotov a představuje se ve své zralé úplnosti. Kroužíme v ní okolo problematiky ironie v celém dějinném a kulturním rozsahu, autor hýří příklady z literatury filosofické a moralistické, z poezie, hudby a ukazuje nám ji ve všech jejích podobách jako duchovní pozici, literární styl, typ myšlení, způsob řečové syntaxe a specifický druh sémantiky. Ironie tu v žádném případě nevychází jako ucelený pojem, ale jako živoucí duchovní postoj, který má své typické rysy a vlastní úskalí a možnosti pádu. Dvěma hlavními póly v jejím výkladu jsou pro Jankélévitche na jedné straně postava Sókrata a zrod kritické filosofie vůbec, na druhé straně pak mohutný vzmach německého romantismu s jemu vlastními úskalími sentimentalismu, megalomanie a pozérství.