Trochu se pozapomnělo na „vedlejší války“, jež se ve 20. století vedly v sousedství dvou válek světových. Občas se dnes připomíná válka v Koreji, hlavně v souvislosti s nepřestávajícím napětím, které vyvolává politika Severní Koreje. O válce ve Vietnamu se mluví málo, o strašlivé válce Íránu s Irákem v podstatě nikdy.

Válka v Alžírsku (1954–1962) patří vedle porážky z června 1940 k nejtraumatičtějším událostem francouzských dějin 20. století. Protikladné pocity a politické tendence, které vyvolala na různých stranách, jež se konfliktu zúčastnily, se časem zmírňovaly jen pozvolna. V okruhu mých známých je několik lidí, kterých se tato válka tak či onak týká. Patří k nim Francouzi, kteří v Alžírsku válčili, alžírští přistěhovalci a jejich potomci, dále tzv. „harki“, tedy Alžířané, kteří válčili na francouzské straně a na konci války byli jakožto „zrádci“ zmasakrováni, pokud se jim nepodařilo utéct do Francie (odkud je pro ně dodnes například nemožné vrátit se do Alžírska, byť jen na návštěvu), pak tzv. „černé nohy“, tj. repatriovaní kolóni, dále také sefaradští Židé, mnohdy v Alžírsku usazení po staletí, ale přesto vyhnaní na konci války jakožto „cizinci“… Jakmile přijde řeč na válku v Alžírsku, pravidelně se rozhostí rozpaky, mlčení a moji partneři v rozhovoru se snaží převést řeč na něco jiného, popřípadě začnou sondovat, na „které straně“ stojím já.

Toto chování je typické. Celé generace se otázkám spojeným s touto válkou raději úzkostlivě vyhýbaly. Existovaly oficiální verze jejích dějin – jak na francouzské, tak na alžírské straně –, o nichž všichni věděli, že jsou zkreslené či neúplné (ve Francii například teprve v roce 1999 stát oficiálně uznal, že se jednalo o válku, a přiznal vysloužilcům statut válečných veteránů a padlým čest, že padli za vlast, jejich jména se pak připojila na pomníky padlým ve francouzských obcích). Vědělo se, že oficiální verze záměrně zamlčují ta nejstrašlivější fakta, ale jen málokdo si troufl o nich mluvit. Teprve postupně se zejména na francouzské straně vynořovaly revizionistické studie, které upozorňovaly na temné stránky této války (v Alžírsku dosud vládne jen málo narušovaná oficiální verze hrdinského osvobozovacího boje s monopolním hrdinou, jíž je Fronta národního osvobození, bez přípustných poskvrn, neboť autoritativní alžírský režim je nadále v rukou dědiců vítězů v této válce a žádnou kritiku nepřipouští). Ve Francii se věc začala tříbit zejména okolo otázky systematického mučení zajatců a rukojmích francouzskou armádou. Začaly se připomínat i represálie a masakr v Sétifu 8. května 1945, které měly za oběť 103 „Evropanů“ a 10–15 000 Alžířanů. Začalo se rovněž mluvit o hanebné epizodě ze 17. října 1961, kdy policie a vojsko s neslýchanou brutalitou zasáhly proti nenásilné manifestaci Alžířanů v Paříži, při níž bylo odhadem 200 obětí, především utopených, protože je policie házela do Seiny. Atd. Ještě letos se 18. března při příležitosti oficiálních oslav výročí Evianských dohod, jež válku ukončily, zvedly protesty proti oslavě se zdůvodněním, že po tomto datu došlo k masivním masakrům civilního obyvatelstva a víceméně vynucenému exodu kolónů. Jakožto pro cizince pro mne bylo těžké udělat si o tom všem ucelený obraz.

Dá se říci, že moji zvědavost konečně uspokojilo syntetické a pro každého přístupné zpracování této historie v útlé knize význačného historika a odborníka na Alžírsko Benjamina Story (Benjamin Stora: La Guerre d'Algérie expliqué à tous, Seuil, Paříž 2012, 125 s.). Edice, v níž knížka vyšla, je popularizační, má však velmi dobrou úroveň – špičkoví autoři v ní zpřístupňují výsledky své práce v koncizních a přesných textech, srozumitelných i laikům v daných oblastech.

Benjamin Stora je sám původem z alžírsko-židovské rodiny, která byla nucena repatriovat do Francie. Napsal obsáhlé dějiny koloniálního Alžírska, dějiny alžírské války, monografii o historiografii alžírské války z pohledu alžírských historiků atd.

Pro českého zájemce o dané téma je nejdřív třeba připomenout několik skutečností. Pronikání Francouzů do Alžírska začalo roku 1830 a vedlo k několika letům úporných bojů, v nichž se Alžířané odhodlaně bránili pod vedením zdatného válečníka Abd al-Kádira. Během těchto krvavých střetů, místy vyhlazovacího rázu, zahynulo dle odhadů až 30 procent obyvatelstva. Alžírsko se pak stalo „kolonií osídlování“ (v roce 1945 se odhaduje počet obyvatel na jeden milión „Evropanů“ a osm miliónů „muslimských Alžířanů“), odlišnou od kolonií „pouze“ spravovaných (a vykořisťovaných) nebo obsazovaných kvůli geopolitickým hlediskům soupeření s jinými velmocemi. Alžírsko osídlovali nejen Francouzi, ale také Španělé, Alsasané, Němci a Italové, jimž francouzská správa štědře přidělovala půdu uzmutou místním obyvatelům, která byla – vzhledem k absenci katastru a dokumentů dokazujících vlastnictví – považována za res nullius, a tedy volnou pro evropské přistěhovalce. Osud Alžírska byl tedy velmi odlišný od sousedního Maroka a Tuniska.* Nakonec byla přímořská (osídlená, úrodná, hospodářsky aktivní) část dnešního Alžírska rozdělena do třech departmentů (Alžír, Oran a Constantine) a stala se přímou součástí Francie. Během četných revolucí ve Francii sloužilo Alžírsko (spolu s Guyanou a Novou Kaledonií) v 19. století také jako země pro porevoluční vyhnance (poražené), což možná vysvětluje i poněkud vzpurný charakter evropských kolónů.

Další významnou okolností pro pochopení alžírské války je role Alžírska za druhé světové války. Alžírsko se tehdy, od roku 1943, stalo základnou pro gaullistickou Svobodnou Francii, muslimští vojáci – zrekrutovaní právě v Alžírsku – tvořili významnou část vojsk Svobodné Francie, podíleli se mj. na vylodění v departmentu Var na jihu Francie v létě 1944, na osvobození Marseille, Provence a celé jižní půlky země. Francouzská vláda jim odměnou za jejich účast ve válce přislíbila rovnoprávný občanský statut s ostatními občany republiky, pozemkovou reformu, politickou emancipaci atd. Sliby, chyby: zejména následkem silného tlaku kolónské lobby byly tyto naděje smeteny ze stolu a vše zůstalo při starém, což mělo za následek již zmíněné masakry v Sétifu. „Muslimští Alžířané“, jak se jim tehdy říkalo, měli v rovnostářské Francouzské republice paradoxně degradovaný statut občanů druhého řádu. Např. jeden hlas „Evropana“ při volbách platil za sedm hlasů „Muslimů“. I když v Alžírsku neexistoval formalizovaný apartheid jako v Jižní Africe, vládne tu faktická segregace národností, nerovnoprávnost se projevuje v mnoha oblastech – v pracovním a vlastnickém právu, ve školství atd.

Válka vypukne sérií atentátů na dušičky roku 1954. Na alžírské straně existují dvě hlavní politická hnutí – umírněnější PPA Messaliho Hádže, existující od roku 1937, a radikálnější nová FLP –, které ostře zápasí o vliv v krvavém boji, v němž PPA, později zvaná MNA, podlehne. Intenzita války je kolísavá, na straně FLP ji charakterizují atentáty proti kolónům, rolnické povstání v Constatině v srpnu 1955, při němž je zmasakrováno evropské obyvatelstvo a po němž následují ještě krvavější represe. Množství obětí mezi Alžířany je výsledkem velmi tvrdé politiky FLN na venkově, nevybíravého prosazování vlivu FLN, vybírání „revoluční daně“ apod. „Revoluční dani“ jsou povinně podrobeni i Alžířané žijící a pracující ve francouzské metropoli. Francouzská armáda ve svém počínání rovněž postupně přitvrzuje a začíná zejména v boji proti městské guerille v Alžíru systematicky používat mučení, na venkově pak přistupuje k nucené koncentraci obyvatel v táborech a k taktice „spálené země“ v povstaleckých zónách. Paradoxní je fakt, že naplňováním této politiky jsou často pověřeni důstojníci, kteří se rekrutovali z kádrů protinacistického odboje a dotyčné metody sami pocítili při konfrontacích s gestapem. Na počátku války pravděpodobně neměli radikální stoupenci nezávislosti většinu – hodně Alžířanů se nechalo rovněž zrekrutovat do francouzské armády, v tehdejší bídě znamenal post v armádě či četnictvu pro celou rodinu vítaný zdroj obživy –, postupně se však stanoviska vyostřovala, FLN získala nepochybnou většinovou podporu, každý byl nucen vybrat si svůj tábor. Evropští smířliví liberálové (k nimž patřil např. Albert Camus) se ocitli v izolaci. V táboře alžírských Francouzů se stále více manifestovaly radikální extremistické tendence – až později si de Gaulle uvědomil, že představují nebezpečí pro přežití francouzského státu a jeho demokracie vůbec. Alžírská válka rovněž blokovala všechny projekty Francie na modernizaci, zpomalovala poválečnou rekonstrukci země.

Válka měla na francouzské straně celkem 25 000 padlých vojáků a asi 3000 zavražděných civilistů, na alžírské straně je bilance mnohem těžší: odhadem 25–300 000 padlých, souhrnně bojovníků a civilistů, k nim je ovšem nutno připočítat 60–80 000 zmasakrovaných harki, již po uzavření příměří… Na francouzské straně Alžírskem postupně prošlo na 1 400 000 vojáků, nejvyšší stav armády byl zhruba 400 000 mužů. Stavy armády FLN (ALN) je obtížné rekonstruovat, na počátku to bylo asi 3000 lidí.


*) Franko-španělský protektorát nad Marokem byl zřízen až v roce 1912, přičemž protektoři respektovali vnitřní politické uspořádání země. Také vojenské konflikty, i když početné, nebyly nikdy tak krvavé jako v Alžírsku. Tunisko se pod francouzský protektorát dostalo v roce 1881, rovněž se zachováním beyidské dynastie. V žádné z obou zemí nebylo domácí obyvatelstvo na pozemcích obráno v takovém rozsahu jako v Alžírsku.