Z evropského hlediska nahlížíme události v arabských zemích především prismatem obav z džihádistických atentátů a rovněž více či méně oprávněného nebo fantasmatického strachu z masové emigrace, v krajní podobě z Evropu zaplavující invaze vyhladovělých uprchlíků.
V západních médiích panuje pak povšechně zjednodušený a nepřesný pohled na v posledních letech bouřlivé dění v arabských zemích (a v Turecku a Íránu). Poznamenává jej především až úpěnlivá tendence rozlišovat za každou cenu ty „hodné“ (které by bylo vposledku záhodné podporovat, což se ale stejně nedělá) od „zlých“ (proti nimž se musí nebo by se mělo bojovat, což se dělá tak napůl). Tento binární, primitivně moralizující pohled zastírá zcela výjimečnou složitost situace a rozložení sil v těchto zemích. Poslední kniha historika Jeana-Pierra Filiua, specializujícího se na arabský svět – Généraux, gangsters et jihadistes. Histoire de la contre-révolution arabe (La découverte, Paříž, 2018; jde o francouzské, podstatně rozšířené vydání knihy From Deep State to Islamic State /Hurst, Londýn, Oxford University Press, New York, 2015/, kterou Filiu publikoval v angličtině) – nám v orientaci může trochu pomoci, byť i po jejím přečtení zůstává mnoho otázek a řada událostí ve světě islámu nepřestává být pro Evropana nesrozumitelných.
Její první a zásadní zásluhou je, že zasazuje současný vývoj do autorem perfektně zvládnutého historického kontextu dotyčných zemí. Jako východisko postuluje rovněž několik principiálních kategorií, které mohou našemu porozumění pomoci. První z nich je klasifikace těchto zemí do tří typů – tradiční monarchie (Saúdská Arábie, emiráty v perském zálivu a Maroko), kterých se revoluční pohyby podstatně nedotkly (s výjimkou Bahrajnu), dva vyhraněně totalitní režimy v Iráku a Libyi, jež byly svrženy za pomoci Západu, což vyústilo v obou zemích do chaosu a občanské války, a především skupina vojenských autoritativních států (Alžírsko, Tunis, Egypt, Sýrie, Jemen a Turecko), v nichž nedávno došlo k revolučnímu hnutí a posléze kontrarevoluční reakci. Autorova analýza se pak soustředí právě na ně.
K pochopení zvláštního státního uspořádání v těchto zemích (pro které je obtížné nalézt v Evropě obdobu) zavádí Filiu dva pojmy: především je to rozlišení „státu-fasády“ (instituce, funkce, administrace, které jsou zjevné a snaží se budit zdání, že se jedná o skutečně právní státy dle mezinárodních kritérií) a „státu hlubokého“ (soustava příbuzenských, klanových a klientelistických vztahů v rámci vládnoucí oligarchie, které jsou neformální, skryté a víceméně tajné, byť o nich obyvatelé dotyčné země dobře vědí, a které de facto rozhodují o všem, co se ve státě děje). Druhým je Filiův odkaz na „mameluky“ a jejich staletou, hluboce zakotvenou historickou roli v dějinách arabských států. Jde o nepočetnou a velmi dobře organizovanou vojenskou oligarchii, rekrutovanou ve středověku z propuštěných otroků (turkofonních, zhusta původem z Kavkazu) speciálně vyškolených v bojových technikách pro vojenské účely, kterým se podařilo ovládnout jisté arabské země a z nichž se stala solidární vládnoucí kasta. Např. v Egyptě se po pádu fátimovského kalifátu mameluci dostali k vládě už ve 13. století (v Egyptě byli mameluci u moci v letech 1250–1517, v Sýrii 1260–1516). V období po osmanské expanzi mameluci nadále zajišťovali místní správu rozsáhlých provincií osmanského impéria, např. v Egyptě až do Napoleonova tažení, kdy byli poraženi v „bitvě u pyramid“ roku 1798. V těchto zemích tedy existuje staletá tradice vojensko-oligarchické vlády, vykonávané úzce specializovanou vojenskou kastou, zpravidla propastně izolovanou od ovládané většinové společnosti. V Egyptě např. i po staletích mameluci komunikovali s použitím turečtiny, nikdy nepřešli na lokální arabštinu. Jejich vládu rovněž charakterizovaly časté krvavé rozmíšky a boje o moc mezi jednotlivými klany, dále jednoznačně vlastnické pojetí státu jako rodinného či kastovního majetku, s nímž se volně disponuje, a který lze tedy libovolně rabovat, pojetí politických vztahů a aliancí jako materiálně podložených klientelistických závazků a pout, pojetí institucí, spravedlnosti a administrativního fungování jako pouhé fasády s především ornamentálním posláním.
Moderní mamelucké státy se v arabských zemích konstituovaly v průběhu dekolonizace, kterou se jim podařilo zvrátit k vlastnímu prospěchu, i když protikoloniální osvobozovací národní hnutí měla často povahu širšího lidového protestu pod vedením liberálních či socializujících intelektuálních a kulturních elit. Připomeňme, že přitom nejde o nastolení totalitarismu v evropském slova smyslu, jakkoli si některé mamelucké režimy občas pohrávaly s ideou přináležitosti k sovětskému „táboru pokroku a míru“ (např. Alžírsko, Egypt, Jemen a Sýrie). Šlo vesměs o cynický oportunistický kalkul řídící se pravidlem „přidat se k tomu, kdo zaplatí více“. Dnešní mameluci jen málokdy zasahují do běžného, ekonomického fungování společnosti, zato ji ale vydatně vydírají. Nesnaží se ji nijak měnit a budovat „nového člověka“ se „zářnými zítřky“. Pokud něco podobného příležitostně hlásali, zůstávalo to na čistě rétorické rovině. Jedna jejich větev se po nacionalisticko-socialistickém období ujala „kapitalistické“ ekonomické činnosti, často propojené s vydíráním, korupcí a gangsterskou ekonomickou kriminalitou (obchod s drogami, zbraněmi atd.). Spojenectví s organizovaným kriminálním prostředím je pro ně typické. Původ dnešních mameluků je často marginální – buď pocházejí z dosud utlačovaných menšin (alauité v Sýrii), nebo ze zanedbaných venkovských populací, v nichž zhusta vládl resentiment a pomstychtivost vůči tradičním elitám (takový je původ značné části vládnoucích vojenských kruhů v Egyptě a Alžírsku). Pro tuto mládež ze zaostalého venkovského prostředí byla ostatně vojenská kariéra jediným možným prostředkem k sociálnímu vzestupu. První generace mameluků u moci mohla být částečně motivována autentickým nacionalismem či vlastenectvím a vyvíjela snahy o modernizaci těchto zaostalých zemí (např. Atatürk v Turecku, v jistém smyslu i Násir v Egyptě a baasisté v Iráku a Sýrii). Nemilosrdná logika klientelismu (kdy je třeba k posílení moci platit pomocí ekonomického rabování každou její podporu a rozdělovat stoupencům výnosné sinekury bez ohledu na jejich reálné kompetence) ovšem záhy vedla k upadnutí do konzervativního marasmu, v němž má fungování moci jediný cíl, totiž její udržení prostřednictvím podvodných manipulací a manévrování. Charakteristické jsou pro mameluky potíže při střídání skupin u moci a při nezbytné generační obnově vyvolané stárnutím. V Alžírsku se dospělo k opravdové gerontokracii, jíž „vládne“ mumifikovaný Bouteflika. Kontrarevoluce v Egyptě vyústila v pouhou změnu generací od Mubaraka k Sissimu. Občas se tu dostává ke slovu dynastický princip, jako v Sýrii s dynastií Asádů.
Z tohoto hlediska jsou pochopitelné rozdílné osudy zemí, kde mameluci nikdy nevládli. To je především Maroko, které vždy mělo vlastní dynastii a které se Osmanům nikdy nepodařilo podrobit, a pak také Saúdská Arábie a ostatní monarchie na arabském poloostrově, jež se svérázně vyvíjely pod vedením domácích dynastií a wahabitského pojetí islámu a později byly výrazně poznamenány ropným faktorem. Zvláštním případem je Jemen, původně velmi stará teokratická monarchie se složitými, nepříliš známými dějinami, která se však od pádu imamátu v roce 1962 dle autora přibližuje běžným mechanismům mameluckého vládnutí. Zde je důležité, že válka, zejména ta vnitřní, občanská, není v mameluckém pojetí něčím výjimečným, katastrofickým, ale patří v zásadě ke standardnímu arsenálu nástrojů fungování mamelucké vlády, která je především více či méně intenzívní válkou proti vlastní populaci. Armády v mameluky ovládaných zemích rovněž nejsou určeny hlavně k ochraně země proti vnějšímu nepříteli (v této oblasti jsou jejich vojenské výsledky ubohé – viz bilance válek proti Izraeli), ale jako prostředek k zastrašování a utlačování vlastního občanstva ze strany vlády.
Turecký příklad jako východisko
V následujících kapitolách hutného, na pozornost náročného textu Filiu podrobně popisuje historický vývoj mameluckých zemí, manévry vládnoucí kasty v jejím boji o uchování moci, zejména s důrazem na podrobné vylíčení mamelucké kontrarevoluce, které se podařilo rozdrtit a vyšachovat masová hnutí demokratické revolty s výjimkou Tuniska. Na tomto pozadí lze lépe porozumět úloze islamistických hnutí a jejich radikální džihádistické větve, které zaujaly v panoramatu mamelucké politiky důležité, neodmyslitelné místo, ať už v roli vnitřního nepřítele, proti němuž se bojuje (mamelucký režim tuto roli sám kultivuje, má nepřítele zapotřebí ke svému fungování), ale také nenahraditelné složky, jež slouží k udržení jisté rovnováhy, stability a legitimity režimu.
Autorova analýza je velmi detailní a vyhýbá se zjednodušením. Na rozdíl od převažujících komentářů nezaměňuje např. Muslimské bratry a Al-Kajdu, wahabity a salafisty, politické islámské strany odlišného profilu v různých zemích s džihádisty atd. Jako východisko si Filiu zvolil Turecko, jehož nedávná historie je dobře známá. Tamější režim je méně neprůhledný než v arabských zemích, a může proto ilustrovat jak rozdíl mezi „státem-fasádou“ a „hlubokým státem“, tak fungování mamelucké politiky.
Pojem „hlubokého státu“ (dawla 'amîqa, turecky derin devlet) jakožto tajné a paralelní struktury moci se objevil v Turecku v devadesátých letech 20. století, kdy série skandálů poukázala na podivnou spolupráci tajných služeb, zkorumpované justice a organizovaného zločinu. V arabském světě, kde se v té době jednalo o otevřené diktatury a státní mafie, tento pojem neměl velký smysl, na důležitosti ovšem nabyl při vynoření všemožných „překážek“, které se postavily do cesty prosazování demokracie v revolučním hnutí, jež nakonec kanalizovaly a zcela zneutralizovaly.
3. listopadu 1996 došlo v blízkosti tureckého města Susurluku k autonehodě, při níž byla luxusní limuzína Mercedes rozdrcena těžkotonážním náklaďákem. Ze čtyř cestujících byli tři na místě mrtví – vysoce postavený policejní velitel a ředitel policejní akademie Hüsejn Kocadag, a dále notoricky známý gangster s vazbou na prostředí extrémní pravice Abdallah Catli, hledaný tureckou policií pro vraždy a Interpolem pro obchod s drogami, se svojí družkou. Čtvrtým cestujícím, který jediný těžkým zraněním nepodlehl, byl Sedat Bucak, poslanec reprezentující v parlamentu volební obvod provincie Sanliurfa (okolí Edessy). V něm zřídil místní kurdské milice, které bojovaly proti separatistickému a marxistickému kurdskému hnutí PKK. V troskách auta policisté nalezli pět pistolí a dva samopaly vybavené tlumiči.
Zatímco rozpačité úřady se snažily aféru spíše ututlat, rozpoutalo se široké lidové hnutí, které se dožadovalo jejího vyšetření až do důsledků. Tehdejší vláda umírněných islamistů ustoupila a vyjasnění aféry přislíbila, na což vysoké vojenské kruhy sdružené v Národní radě pro bezpečnost reagovaly ultimativním prohlášením namířeným proti premiérovi Erbakanovi. Ten byl donucen k demisi a jeho strana zakázána. Poznamenejme, že se tím otevřel prostor pro jinou islamistickou formaci pod vedením Recipa Tajipa Erdogana, jejíž popularita a pozitivní skóre ve volbách se vysvětlují Erdoganovým příslibem skoncovat s „hlubokým státem“ a korupcí, s níž je spojován. Poučný je pak postupná proměna Erdogana, z nějž se dnes stává stále větší diktátor, který vládne pomocí typicky mameluckých nástrojů.
Boj turecké vlády a armády s kurdskou marxistickou stranou PKK vedl v devadesátých letech k formování paramilitárních milic na obou stranách: milice PKK bojovaly s většinou rovněž kurdskými milicemi anti-PKK. Oba tábory byly financovány převážně obchodem s drogami a měly silné vazby na gangsterské prostředí, jež tento obchod provozovalo. Vedoucí činitelé na obou stranách měli paradoxně především zájem na tom, aby tato pro ně lukrativní situace konfliktu „nízké intenzity“, který měli pod kontrolou, přetrvávala. Nešlo tedy o to ve válce „vyhrát“, ale v podstatě donekonečna pokračovat ve válčení, které jim přinášelo zisky a živilo je. Postavení nezastupitelných aktérů v samém dějišti operací jim přitom zabezpečovalo velkou autonomii a praktickou nezávislost na tureckém státě.
Máme před sebou nemilosrdné mechanismy, jež nám umožňují pochopit průběh řady konfliktů, k nimž později došlo v arabském světě. Jako příklad lze vzpomenout občanskou válku v Alžírsku v devadesátých letech minulého století nebo současné válčení v Jemenu. Jak Filiu ukazuje, v arabském světě do takto strukturovaných situací vstupovaly i jiné faktory – vyděračská politika některých zemí (zejména Egypta) s ohledem na západní mocnosti (především USA) a jejich finanční „pomoc“ (opětovaná hrozba „buď budeme vládnout my, anebo džihádisté, jsme jedinou alternativou“). Aby tato hrozba byla účinná, je současně logicky třeba šikovně vyprovokovat skutečné džihádistické hnutí, s nímž se následně manévruje a které slouží jako přesvědčivý argument pro přidělení vojenské pomoci, jež pravidelně končí v kapsách mameluků. Další komplikaci představuje paralelní boj o kontrolu a přisvojení ropné renty v zemích, které tímto zdrojem disponují. Zde Filiu rozebírá zejména příklad Alžírska.
Celkově vzato se arabská kontrarevoluce opírá o vyvolávání přesvědčení, že každá změna osudově povede vždy k vládě radikálních islamistů a džihádistů a tedy k výraznému zhoršení situace všech. Toto přesvědčení se kontrarevoluci povedlo infiltrovat nejen do západních médií a diplomacie, ale postupně ho za své přijímají i široké rezignované vrstvy obyvatel dotyčných zemí. Aby mělo žádoucí sílu nepopiratelného argumentu, je nutné přímo či nepřímo udržovat při životě hrozbu radikálního džihádistického hnutí. Velmi ilustrativní jsou ve Filiuově knize analýzy vývoje v Egyptě. Tam se mamelukům nejprve podařilo dosáhnout podpory demokratického hnutí a s jeho pomocí rozdrtit islamisty, kteří zvítězili v autentických svobodných volbách (a jejichž politiku dle autora charakterizovala úzkoprsost, nezkušenost a velký amatérismus), aby posléze zničili i samo demokratické hnutí a restaurovali v podstatě stejný mamelucký režim, který v Egyptě fungoval již od Násirových dob.
Jediným světélkem naděje v této zoufalé a bezvýchodné tmě je autorovi vývoj v Tunisku. Důležitým faktorem přitom bylo, že tuniské armádě se nikdy nedostalo takové moci jako v jiných arabských zemích. „Otec národa“ a protagonista dekolonizace Habib Burgiba armádě nikdy nedůvěřoval a dbal na to, aby její pravomoc byla systematicky okleštěna a zůstala vždy pod kontrolou. Jeho vlastní diktatura se opírala o policejní stát, rozvětvenou vnitřní rozvědku a kontrolu politickou policií. V Tunisku se nikdy neprohloubila taková propast mezi obyvatelstvem a vládnoucí oligarchií, která byla typická pro jiné arabské země. Burgibův následovník Ben Ali pak vytvořil rodovou diktaturu klanu rodiny své ženy, kterou sledovaly s rostoucí nevraživostí i policejní složky. V Tunisku kromě toho existovaly autochtonní demokratické státní tradice již z doby monarchie bejů (první liberální tuniská ústava se datuje do roku 1860, což je srovnatelné s Rakousko-Uherskou monarchií). Dekolonizace a ukončení francouzského protektorátu proběhly relativně hladce a na rozdíl od sousedního Alžírska nekrvavě. Důležitým prvkem je v Tunisku rovněž existence mohutného odborového hnutí, které poskytlo relativně lépe organizovanou a strukturovanou základnu pro revoltující hnutí mladé populace, jež se dožadovala demokracie, a dokázalo úspěšně kontrovat tlak islamistů v porevolučním období. Tuniští islamisté také přistoupili na vyjednávání s ostatními politickými silami a nezaujímají totalizující stanovisko „jediných mluvčích“ celého národa, jak tomu v těchto hnutích často bývá.
Nebudeme zde podrobněji referovat o kapitolách ve Filiuově knize, v nichž mistrně rozplétá komplikované vztahy mezi jednotlivými účastníky konfliktů v Alžírsku, Jemenu, Sýrii a Egyptě, protože jsou pro stručné resumování příliš subtilní. Autor bohatě využívá a zpřístupňuje evropskému čtenáři důležité práce arabských a tureckých historiků, mnohdy disidentů pronásledovaných mameluckými režimy. Díky svým častým cestám do těchto zemí disponuje přímým přístupem do terénu a k informacím „z první ruky“, které mu pomáhají evokovat nezřídka nejasné sekvence událostí. Jeho rekonstrukce jsou vesměs velmi dobře doložené a jsou na míle vzdálené komplotistickým teoriím, kterým je v dané oblasti obtížné nepodlehnout.