Je po vernisáži výstavy obrazů a soch Maria Kotrby v ostravském Domě umění, který praskal ve švech. „Krásné, ale nebezpečné,“ říká v kavárně u vedlejšího stolku nějaká paní nějaké paní. „Protože covid pořád koluje… Zvlášť na takových akcích, kde se všichni zdraví, objímají… Jenže tohle se musí vidět naživo. To není jako kniha, kterou si člověk může přečíst v elektronické podobě a o nic tím nepřijde. Ony ty současné epidemie nakonec aspoň urychlí konec tradičních knih. Všichni budeme bezpečně číst e-knihy, protože nejsou nosiči obrovské spousty bakterií a bacilů, které se ukrývají v každém používaném svazku. Nejvíce v knihovnách. Víš, kolik rizika se skrývá v takové knize z knihovny, kolik lidí do ní kašlalo a kdo ví co ještě? Víš, jak je nehygienická?!“

Má pravdu. Myslím na všechny ty poprskané stránky, které jsem už poobracel, na všechny ty skvrny, šmouhy, slepence, co se tam nacházely. A což teprve rozličné předměty, v knihách bezohledně zanechané, jízdenkami a papírky od čokolád počínaje. Jednou jsem ve svazku našel mezi dvěma stránkami ustřižený kousek hedvábí i s krajkou, jindy plochou lupu. Když jsem kdysi vytáhnul z domácí knihovny Přezimování pod širým nebem od Seamuse Heaneyho, narazil jsem na dávný papírek popsaný z obou stran. Na jedné napsáno ženskou rukou „Budu na tebe myslet“, na druhé jinou rukou „podhrdlí, krkovice, špek“. Papírek byl založen u básně Předpeklí. Je tam dodnes.

Jinou invazí do knih jsou známé vpisky, podtrhávaná slova i celé věty, některé dvakrát. Poznámky psané tužkou i perem po okrajích textu a strhávající na sebe při pozdějším čtení nežádoucí pozornost. Červeně zatržené spojení „úplně nahá“. A připsaný otazník. I po letech sálá ta vůle, někdo si tady něco uvědomil, něco se náhle stalo důležitým… Speciálním druhem nehygieničnosti jsou věnování, vpisovaná většinou na počátky (ale nejenom!) knih. Bývají dojemná i směšná, neohrabaná i vtipná, indiskrétní, některá jsou záhadou sama o sobě. Můj syn nedávno narazil v antikvariátu na desku Rakovina od Karla Kryla – na obalu bylo připsáno: „Adamovi k dvacátým a dvacátým čtvrtým narozeninám věnuje Radim.“

Ovšem nejvíc nehygienickými jsou papírové knihy stejně tím množstvím chyb, které je nepřestávají zaplavovat. Čtenářova soustředěnost může být rozhozena nalezenou chybou, s dalšími pak postupně zcela ochromena, člověk se nakazí celkovou sklíčeností a nejistotou. I tohle ale digitální hygiena odstraní, až nastane věk tou paní v kavárně předpovězený – elektronický text bude snadné opravit, chyby a omyly postupně vychytat. Vzniknou dokonalé knihy. Ne jako ta z počátku 20. století, kterou jsem před časem ukořistil v antikvariátu, na jejíž obálce se skvěl název „Zásady obchodu“ a po jejím otevření na patitulní straně se název proměnil na „Záhady obchodu“…

Přede dvěma týdny jsem měl uvést v Gaňsku knihu polských překladů básní, které tamní nakladatelství dávalo dva roky pracně dohromady. Když mi první výtisk před čtením slavnostně přinášela paní redaktorka, museli ji organizátoři ke mně doslova dostrkat. Zdálo se, že se ta tenoučká blonďatá žena zhroutí dříve, než na mne promluví. Sesbírala nakonec poslední síly a pozvedla čerstvě vydanou knihu k mým očím – jmenovala se tak, jak bylo domluveno: „Chtěli jsme se zachránit“. Pak beze slova knihu ke mně otočila hřbetem, na kterém stál název „Chtěli bychom se zachránit“ a rozplakala se.
 


Držel jsem knihu a žasnul jsem, že mě tohle nenapadlo samotného. Pouhým pootočením o devadesát stupňů se moje kniha dokázala v čemsi důležitém proměnit, změnit druh naléhavosti – a vytvořit jemné napětí mezi oběma názvy, které nejenže dávaly smysl samy o sobě, ale dohromady koneckonců načrtávaly i posun a tedy děj, náznak příběhu... Zní titulní strana rozhodnou upřímností na rozdíl od zaváhání na hřbetě, nebo je hřbet skeptickým výsledkem přespřílišné smělosti vyhlášené na titulní straně? Vždyť tohle všechno by klidně mohlo být vydáváno za rafinovaný autorský záměr!

Chvíli to trvalo, než jsem paní redaktorku přesvědčil o svém nadšení z podoby nové knihy. Podle té ženy byla naopak tak strašná, že celý náklad měl být vzápětí odvezen a spálen na hranici. Jemně, ale důrazně jsem jí vysvětloval, že to, co považuje za chybu, já považuji za báseň svého druhu. Ona mi moc nevěřila, ale nakonec jsme se objali. Bylo to velmi, velmi nehygienické, ale kašlali jsme na to oba.