Co si zapisoval Jaroslav Formánek v březnu před dvanácti lety v rámci projektu Jedna věta:


Jaroslav Formánek, foto Karel Cudlín

Jedna věta
Jaroslav Formánek

BŘEZEN

1. března, odpoledne Přesně si pamatuji, co jsem dělal před sedmnácti lety, skoro minutu po minutě, ostatně kdo by zapomněl na okamžik, když se mu před očima narodí vlastní dítě?

2. března, odpoledne Velikost a mizérie liberalismu jsou tématem právě probíhající přednášky filosofa Pierra Manenta, s nímž by měl za chvíli vzniknout rozhovor, ale na co se ptát, zatím hlava neví.

3. března, ráno Zemřel Jan Vladislav, není co dodat.

4. března, ráno Kolegyně, nadto spisovatelka, po návrhu napsat do čísla o Vladislavovi profil, začala hystericky ječet, neboť ona, a to je to nejdůležitější, přece připravuje do rubriky profil japonského divadelního režiséra, což nejde, ale teda vůbec ne, o týden odložit, neboť z nějakých záhadných důvodů je to aktuálnější než smrt výjimečného člověka, básníka, překladatele, esejisty a vzdělance, jenž v Samomluvách napsal i tyto verše: „Já jsem už netrpělivý, a abych pravdu řekl, už nechci mít nic společného s takovým životem. A tak si nyní stále myslívám (a studená ruka studeného strachu z této najednou nalezené pravdy mi při tom sahá po šíji), že moje nejlepší dílo, jež vám tu mohu zanechat, bude smrt.“

5. března, večer Jsou lidé v novinách, kteří se berou za vzdělance, intelektuály, chytré hlavy, jež veřejnosti předkládají ty nejvyváženější a nejvhodnější odpovědi na otázky co, jak a proč, a pak s těmito odborníky probíhá diskuze, zda psát o literárních časopisech finančně ohrožených ministerskými škrty, a uši naráz nevěřícně slyší – proč psát o něčem, co nikdo nečte – Josefe Šafaříku, jak jste to říkal o odborníkovi, který neodpovídá za to, co a proč dělá, ale jen jak to dělá.

6. března, noc Únavu a smutek překonal pivem, fernetem a vínem, leč pachuť marnosti odnesl až hluboký spánek.

7. března, dopoledne Včera na vernisáži tvář někdejšího přítele, a mozek proto rozechvěle čekal, kdy se bolestná minulost oživená tímto impulsem dá opět do pohybu, a ono na výstavě nic, jen ta popsaná únava a smutek, které překonal pivem, fernetem a vínem, až teprve ráno během chůze Jindřišskou ulicí dorazila první vlna, co nemilosrdně sráží.

8. března, odpoledne Noční návrat z Lukova do Prahy, temná krajina bez duše mezi třetí a čtvrtou hodinou, spící vesnice, bezlistá holá stromořadí jako zkamenělí rytíři, a tu se roztrhly mraky a úplněk prozářil noc tak ostrým světlem, že středočeská rovina připomínající nekonečný močál nabyla podoby stříbrného tácu plného stříbrných objektů, jež žluté kužely z reflektorů prchavě přetíraly šplíchanci zlata.

9. března, poledne Zase další týden z krku.

10. března, ráno V zápisníku vidím, že jsem včera nejprve napsal datum 9. prosince, a chybu pak škrtem napravil, což možná svědčí o tom, že už bych chtěl mít tento rok z krku.

11. března, noc Ilona se v hospodě pohádala s obsluhou, a když šla naštvaná nocí domů, v Myší díře nad Klárovem ji přepadl zloděj s nožem v ruce a chtěl peníze, měla v kabelce 12 000 Kč, ale jak byla po hospodské hádce v ráži, začala na násilníka ječet – a ty mně dej taky pokoj, blbečku, jsem celej den v práci, mám toho až po krk, dala jsem si pár piv a teď chci mít svatej klid, tak si trhni nohou, stejně mám kulový –, no a lupič sbalil krovky a zmizel.

12. března, poledne Schody stoupají od nábřeží k žulovému podstavci od bývalého pomníku diktátora ještě zimně spícím sadem, dnes ale poprvé sluneční paprsky skutečně hřejí, řeka dole se leskne a třpytí, parníček s červenobílým komínem vypadá jako od Lhotáka, psi a postavy v parku jako od Sisleyho, a na rozpraskaném betonu odhozený zkroucený vajgl by mohl být součástí některé z Kolářových muchláží.

13. března, ráno Včera říkal trafikant, že „havrani odletěli do Ruska, je to jasný, zima končí, už jim tady začíná bejt teplo, a tak na východ, na východ, anebo na sever, na sever, každopádně někam do prdele“.

14. března, večer Svět jako představa, slova klasika se vloudila do mysli odpoledne na Železničním mostě při dlouhé kontemplaci Hradu, pravá tvář světa tedy věčně uniká, domyslel mozek a po chvilce zkoumání tmavé skály zvané Vyšehrad dodal, možná je tomu tak lépe.

15. března, večer Celé odpoledne strávené v křivoklátských pustých lesích v dešti, blátě a chladu, leč odměnou byla po několikahodinové chůzi příjemná únava a na břehu potoka ve vesnici Křivoklát něžně křehké sasanky a docela nenápadně, ale nezadržitelně rašící kočičky.

16. března, noc Od rána se myšlenky točily okolo toho, že ten člověk se tady v okolí někde pohybuje, vydává se teď přece za filmaře a filmový festival Jeden svět je v plném proudu, setkání s ním je proto asi nevyhnutelné, ale když se tak k večeru stalo v pasáži Světozoru, stejně to překvapilo.

17. března, večer Má krásnou ženu, zdravé děti, vydává zajímavé knížky, pro televizi točí dokumenty, peníze se mu nevyhýbají, a přesto naříká jako všichni, kdoví, jaký je svět bez nářků, kde štěstím není než klid.

18. března, poledne Slunce svítí, fouká teplý vítr, jaro je podle všeho tady a lidi jsou pořád stejně blbí.

19. března, ráno Sněží, jako by se roztrhla peřina.

20. března, ráno Vypadal jako chytrý a inteligentní člověk s kulturním rozhledem, ale když se zeptal, jak se správně vyslovuje francouzské slovo couleur, kulór, a poté odpověděl, že mu to bylo hned jasné, že by se při takovém vyslovování poblil, rázem se proměnil v hlupáka.

21. března, odpoledne Poslouchat mládežníky plné ambicí a svých nezpochybnitelných pravd o světě, společnosti, politice, a sebou samými skvěle odváděné práci unavuje a přivádí k myšlenkám, že svazáka má v sobě asi každý, kdo podobně tluče hubou a ani jednou o svých pravdách nezapochybuje nebo jen nešpitne, třeba je to úplně jinak?

22. března, odpoledne Za zády slunce a panoráma Hradu, před sebou protáhlou stoupající Seifertovu ulici, kde postává hlouček Rómů, vietnamští obchodníci před krámky, dvě staré Češky, žižkovská hlasitá mládež a opuštěné kolo, které z nějakých neuvěřitelných důvodů ještě nikdo neukradl, byť není zamčené.

23. března, podvečer Během chůze přes Letenské sady proletěla hlavou myšlenka, že se upustilo od loučení a vítání hlavy státu, když odlétá na oficiální cestu do zahraničí, jak tomu bývávalo zvykem v dobách dělnických prezidentů, kdy se s nimi loučil a po návratu do rodné země vítal špalír nejvyšších aparátníků, jimž to určitě muselo šíleně lézt krkem, na letiště a zpátky kvůli ubohému satrapovi, jenž se právě vracel od jiného satrapy, třeba z východního Berlína, a podsatrapové tak byli nucení v jakémkoliv počasí a v jakoukoliv dobu čekat někde v salónku a vyhlížet tečku na obloze, aby pak v televizi lidu svorně ukázali, jaká věrná a sobě oddaná parta lidu vládne, a potom rychle šup do černých limuzín a hybaj do soukromí vládních vil, když už je ten vůl konečně zpátky.

24. března, ráno Kdoví, kde a proč se takové myšlenky, vzpomínky, naráz objeví, šel jsem přes Letnou z práce, pršelo, okolo pár psů se svými pány, šedivý trávník a stromy bez listí, a tu se v hlavě zjeví Gustáv Husák vracející se z návštěvy a hlouček hlavounů přešlapujících na letišti.

25. března, odpoledne Namísto večerního divadla se včera popíjelo, dost, taky pěkně duní hlava.

26. března, ráno Člověk se probudí, rekapituluje noc, a náhle si uvědomí, že není v posteli sám, a noc tím získává další rozměr.

27. března, odpoledne Před dvěma dny prý padla vláda, jak vidno, lze dny v nevědomosti z bezvládí taky nějak prožít.

28. března, odpoledne Pod mrakem, ale teplo, na Parukářce proto zástupy lidu a psů, lid se baví o padlé vládě a večerním fotbale se Slovinskem, psi po sobě štěkají, rafají, a lid čas od času taky, když si začne vyčítat neposlušné psy, kteří pak štěkají i po vyčítajících si lidech.

29. března, noc Nejde to, hlavě poručit nelze, a tak se to v mozku pořád přehazuje a probírá ze všech stran: minulost, dnešní prázdný den, představy, pochybnosti, vzpomínky a současně tím gulášem probublává jakási podprahová satisfakce, že to jednou přece jen všechno skončí.

30. března, odpoledne Dopoledne strávené v Klementinu listováním čtyřicet let starým Rudým právem, doslova fyzické znechucení z jazyka i portrétů někdejších mocných a zároveň úžas nad tím, že jsem to tehdy žil, onu dobu, a připadala mně nádherná, barevná, dobrodružná, pestrá a zábavná, jako asi každému devítiletému klukovi, který prožívá plné dětství, a současně mu dospělí v okolí i ti z těch novin předvádějí tragikomické divadlo, z něhož dnes nezůstalo nic než vzpomínky, tiché šustění zažloutlých novin a především dalšími léty poznamená duše i povaha.

31. března, jedna hodina v noci Když se člověk vzdaluje od přirozenosti dne, noci, slova i sebe, asi na to nějak doplatí.


Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet pět svazků od různých autorů. Jedna věta Jaroslava Formánka vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue 81/2010.