Už před dvěma lety vydalo nakladatelství Academia životopis právníka, meziválečného předsedy Ústředí katolických studentů, spolupracovníka české Katolické akce a politického vězně padesátých let Františka Valeny (1913–1960) Cestou za otcem: Rekonstrukce a reflexe životního příběhu Františka Valeny. Kniha, kterou napsal jeho syn Tomáš, dosud neměla žádný veřejný ohlas – nepodařilo se mi dohledat ani jednu recenzi. V kontextu současného českého kulturního provozu to asi už není žádné překvapení. Je to ale kniha i v rámci podobně zaměřených publikací výjimečná, a tak se vnucuje také domněnka, že toto mlčení souvisí i s tím, jak moc se komunistickému režimu podařilo vymazat část určitých osobností z povědomí české společnosti, takže i jejich jména na obálkách knih dnes zůstávají bez povšimnutí.


Obálka knihy, Academia 2019

S vědeckou erudicí a synovskou empatií se architekt, teoretik architektury a pedagog Tomáš Valena (1950–2019) padesát let po otcově smrti pustil do rekonstrukce nejen jeho života a životních postojů, ale také ideových východisek a přesvědčení a okolností, které je utvářely. Jak píše v úvodu knihy, vyrůstal v „jakési virtuální, ‚mytické‘ přítomnosti otce“. Fyzicky s ním strávil pouhé tři roky, poté co byl otci v roce 1957 z důvodu těžké nemoci přerušen výkon trestu (F. Valena byl zatčen, když bylo synovi devět měsíců). Záměr sepsat jeho životní příběh byl tedy motivován potřebou poznat otce po svém, studiem archivních i rodinných dokumentů, publikací, svědectví a prostřednictvím rozhovorů s pamětníky. Touha vrátit Františka Valenu do veřejného diskursu byla zdá se spíše podružná; postupem času se totiž z pátrání po otcově osudu stalo také pátrání po sobě samém: „jakoby z husté mlhy se začaly vynořovat obrysy podobností a protikladů mezi námi oběma, o kterých jsem dříve nikdy nepřemýšlel. […] Ve svých zralých letech jsem poprvé pocítil potřebu vyjasnit si nad příběhem svého tatínka také některé své vlastní pozice.“ Po padesáti letech života v Mnichově se Tomáš Valena při psaní vrátil k rodnému jazyku, i v tomto směru to byl návrat ke kořenům. Cestou za otcem je tedy biografií i autobiografií zároveň, jakýmsi dvojživotopisem, před čtenářovýma očima se odvíjí obdivuhodný životní příběh Valeny seniora a život jeho syna vyrůstajícího s vědomím komunisty zabitého otce a ve stínu jeho in absentio přítomné (morální) autority a nalézajícího vlastní poslání na zcela jiné parketě a bez společenských či politických ambicí. Hledání paralel mezi vlastním a otcovým životem a duchovním ustrojením přitom v knize působí jen zřídka násilně. Poslední paralela je bohužel zcela reálná a definitivní – při psaní knihy Tomáš Valena onemocněl stejně jako kdysi jeho otec rakovinou, jejího vydání se o několik týdnů nedočkal.

František Valena se narodil v Dačicích do rodiny truhláře a švadleny. Svými aktivitami, vzděláním a působením daleko přesáhl obzor a možnosti svých rodičů, nicméně je zřejmé, že nic z toho by nebylo možné bez rodinného zázemí, bez hodnot a přístupu k životu a člověku, kterými rodina žila. (Podobně tomu ostatně bylo u řady katolických intelektuálů a umělců, kteří pocházeli z obdobného prostředí, a často dokonce také z Českomoravské vysočiny, jako Jan Zahradníček, Jan Čep nebo Bedřich Fučík.) Jako praktický příklad rodinné soudržnosti lze zmínit, že studiu práv v Brně i své rozsáhlé činnosti pro organizaci a mezinárodní ukotvení českého katolického studenstva se František Valena ve třicátých letech mohl věnovat především díky své starší sestře, která odsunula plánování vlastní rodiny a finančně ho podporovala z vlastního výdělku.


Svatba Danici a Františka v Lublani, 27. října 1946. V druh. řadě zleva Anton Trstenjak, Tone Berkopec, Mimica Kržič a český konzul v Lublani dr. Brandejs

V roce 1939 odešel přes Slovensko do exilu, protože mu jako studentskému vůdci hrozilo zatčení gestapem. Se slovenským pasem se usadil v Lublani, kde měl kontakty díky své předválečné činnosti ve studentském hnutí, a pokračoval zde ve studiu. Rok studoval církevní právo také v Římě. Na všech těchto místech byl zřejmě v aktivním kontaktu s československým exilem v Londýně. V Lublani se také seznámil se svojí budoucí ženou Danicou, která s ním po svatbě v roce 1946 odešla do Prahy. Zde byl Valena již od roku 1945 tajemníkem ministra pošt Františka Hály, který byl stejně jako on členem Československé strany lidové, a zároveň pokračoval ve své organizační práci s katolickou mládeží – opět jako předseda Ústředí katolického studentstva – a zapojil se také do Katolické akce. Ve stále komplikovanějších podmínkách postupného omezování svobodného života a restriktivních opatření vůči církvi se snažil vytvořit nezávislé křesťanské komunikační struktury, takzvané kroužky, a také vybudovat paralelní informační spojení s Vatikánem.


František a brněnský biskup Karel Skoupý u předsedy vlády Klementa Gottwalda a ministra školství a osvěty Jaroslava Stránského, červenec 1946

Po únoru 1948 byl František Valena jedním z iniciátorů prohlášení arcibiskupa Berana, že církev nebude kolaborovat s komunisty. Navzdory tomu – anebo snad právě i proto –, že měl rodinu (v únoru 1948 se mu narodila první dcera, o dva roky později syn Tomáš), ve svých aktivitách pokračoval a rozšířil je ještě o podporu rodin zatčených a těch, kdo se museli ukrývat a chystali se na odchod za hranice. On sám byl zatčen v listopadu 1950, kdy jeho žena čekala třetí dítě, a v procesu Valena a spol. odsouzen k 22 letům vězení (obžaloba mu navrhovala trest smrti) za velezradu a špionáž.


První fotografie ve vyšetřovací vazbě, únor 1951

O sedm let později se nečekaně vrátil domů, trest mu byl přerušen z důvodů nemoci. Rakovina, kterou onemocněl v důsledku práce v uranových dolech v Bytízi, se ve vězeňských nemocnicích nedala adekvátně léčit. Je dalším z řady svědectví o zvrácenosti komunistického režimu, že povolení o přerušení trestu, které bylo třeba obnovovat každé tři měsíce, pravidelně přicházela opožděně, přestože se Valenův zdravotní stav nelepšil. V roce 1960 nebyl zahrnut do amnestie prezidenta, která se jinak vztahovala i na smrtelně nemocné vězně. 1. září 1960, den po jeho smrti, přišel poštou rozkaz, že musí nastoupit zpět do Valdic…


Rodina bez otce na Dobříši s pohledem na lágr Bytíz, léto 1954

Na základě množství „nepřímých důkazů“, ke kterým patří deníky jeho matky Danici (Nic nedává, kdo nedá sám sebe, ÚSTR 2012) stejně jako třeba školní kroniky, různé výroční zprávy, osobní svědectví pamětníků a řada archivních dokumentů, se Tomáši Valenovi podařilo detailně rekonstruovat otcův život. Nešlo mu přitom jenom o zachycení jednotlivých událostí, ale také o obraz doby, kontext, ve kterém se jeho otec pohyboval a který posléze také spoluvytvářel.

Pozoruhodná je přitom cílevědomost, s níž František Valena už v mladém věku jednal, respektive cíle, které sledoval. Vzhledem k jeho ukotvení ve víře a k praxi apoštolátu, kterou vyznával, bylo přirozené, že se angažoval v katolickém studentském hnutí. Ne už tak samozřejmá je jeho strukturovaná snaha proměnit studentskou organizaci v živoucí, komunikativní a sociální společenství (viz třeba letní tábory, které zavedl) a zakotvit ji zejména prostřednictvím „networkingu“ v mezinárodních strukturách. Na jeho příkladu také vyvstává obraz jednoho z možných duchovních světů třicátých let minulého století a jeho soudobých zdrojů, nepatetický patriotismus spojený s přesvědčením o slovanské sounáležitosti. Pasáže věnované slovinskému exilu pak představují nejen poučený vhled do slovinsko-českých vztahů, ale také do poměrů ve Slovinsku za druhé světové války (Tomáš Valena se stejně jako jeho otec oženil se Slovinkou, jako historik architektury se celoživotně věnoval dílu Josipa Plečnika. Mj. byl iniciátorem a kurátorem výstavy „Josip Plečnik – Architektura pro novou demokracii“, která se v roce 1996 konala na Pražském hradě. Slovinsko mu tedy stejně jako otci bylo blízké.)

V kapitolách „Terror“ a „Moti et sperare“ zachycujících Valenovo zatčení, proces a poslední roky „na svobodě“ je asi nejvíc přítomná perspektiva autora-syna. Nesoustředí se totiž je na okolnosti vykonstruovaného procesu, otcovu roli v něm – „vždy rozhodně oponoval lživým a nelogickým tvrzením prokurátora a soudu a hájil členy skupiny, jakož i činnost Katolické akce a církve“ – a následnou anabázi věznicemi, ale také na život rodiny, které komunisti odvedli a zavřeli otce a manžela. Cituje z matčiných deníkových zápisů a korespondence rodičů, omezené vězeňskými nařízeními, a čerpá ze vzpomínek svých sester i svých vlastních. Že „děti existenční ohrožení nepociťují“, bylo podle něj zásluhou matky, které se „většinou daří vytvářet uvolněné rodinné ovzduší a dětem zprostředkovávat pocit útulného bezpečí, jistoty a radost“. Také se jí podařilo, že se „mezi dětmi a uvězněným otcem vyvine srdečný, bezprostřední a živý vztah“, děti se tak například „hádají, kdo bude vedle [tatínka] spát, až se vrátí“, „myšlenka na to, co všechno musí tatínek vydržet, jim dává sílu k překonávání strachu a bolesti u zubařky či během nemoci“. Jakkoli je to líčení neublížené a nepatetické a staví do popředí vztah rodičů i jejich charakter a vlastnosti, je to naléhavá výpověď o tom, jak hluboce a trvale totalitní svévole a zlo zasahovaly do životů nejen odsouzených, ale také jejich blízkých. A také o tom, že se jim je přesto nepodařilo zlomit.


Svatý Václave… nedej zahynouti nám ni budoucím. U otevřeného hrobu Františka Valeny

V meziválečné době patřil František Valena k výrazným laickým aktérům v rámci katolické církve. Je pravděpodobné, že kdyby komunistické věznění přežil, ve svých aktivitách by tím či oním způsobem pokračoval, podobně jako jeho přátelé a spolupracovníci Dominik Pecka, Oto Mádr, Antonín Mandl nebo František Šilhan. Jeho dílo nesestávalo z textů – jako třeba v případě Jana Zahradníčka, na něhož není v souvislosti s Valenovým osudem možné nemyslet –, které lze dále vydávat a číst, byly to struktury a spojení, které vytvořil svými aktivitami. Ty komunistický režim zpřetrhal a zničil, obnovit je po roce 1989 samozřejmě nešlo. Valenova žena se třemi dětmi v roce 1965 odešla přes Rakousko do Mnichova. Není divu, že, jak konstatuje i Tomáš Valena, je „životní nasazení tohoto katolického laika dnes v principu zapomenuto“. On sám vytyčil jeho odkaz třemi, z jeho pohledu i dnes „relevantními duchovními postoji“: Nezištnou prací pro lepší svět, pro věci veřejné; nadějí v beznaději, prokázanou i v čase věznění a umírání; svobodou ducha. Cestou za otcem se mu pak podařilo definitivně naplnit slib, který dal jako desetiletý mrtvému otci: „nikdy nezapomenu, proč jsi musel zemřít.“ Spolu s ním na to teď patrně nezapomenou ani čtenáři jeho knihy.

Fotografie a jejich popisky pocházejí z recenzované knihy, Academia 2019.