Z právě vydané nové knihy prozaika, publicisty a překladatele Jaroslava Formánka MORITURI přinášíme čtenářům Bubínku ukázku a zveme na autorské čtení, které se společně s uvedením další prózy vydané v Edici RR, Domu Dagmar Urbánkové, a nového čísla Revolver Revue (108/2017) uskuteční ve středu 1. listopadu od 19 hodin v Café Club Míšeňská (Míšeňská 3, Malá Strana).
Jaroslav Formánek
Morituri
To sou dneska fofry! Alí, pívo, Alčo, dej nám sem dva prcky, kafe s rumem, prosím, a ještě tři piva, dyť mám jenom jedny ruce a brácha nepomůže, jenom se tam vykecává, prej, ségra, vražda, to tu ještě nebylo, to má recht, ale moh by sem tam něco vodnýst, natočit pár sklenic, taky bych si dala v klidu cígo a něco moudrýho houkla na Monču s Dášou, co seděj u baru a melou a melou. Všichni tady vlastně melou a překřikujou se, takovej kravál tu už teda pěkně dlouho nebyl, naposled snad loni, dyž dal Jarda Jágrů postupovej gól Fiňákům, pane bože, to je krásnej chlap, jak tam pak mlčky jel po ledě, hlavu zvrácenou dozadu a pohled upřenej někam do vejšek a natřískaná hala byla na spadnutí, toho řevu a dupotu a von se v tom klidně šine s rozpaženejma rukama jako Kristus. Cože? Já tě v tom kraválu neslyším. Ještě dvojku? Nebylo to krásný? Karel tenkrát řval, Jarda je náš bůh, jo jo, kdo ví, jaký by to bylo s bohem někde sami na kanapi, kukuč má hezkej, paže i tělo vymakaný, říká se, že takoví pořízci ho maj malýho, nakecá se spousta věcí, jenže, na boha, Alčo, zapomeň, jak by řek brácha, to je jinej level než my vobyčejný lidi. Podělaný cizinci, já bych je hnala. Cože, Dášo? Že bych tu pakáž hnala pěkně domů. Hele, dyť je tam u nich válka, potřebujou pomoct. Ale jo, Alí, nejsem proti pomoci, ale ať se jim pomůže tam u nich a voni zůstanou doma za pecí. Teda, holky, Zemana nemusím, je to držka nevymáchaná a vopilec, ale s těma cizincema má svatou pravdu, dyť jsou fakt jako jezinky, první strčej jeden prstíček, pak druhej, a za pár let… To už si Mončo dneska říkala, proč si myslíte, že má tu holku na svědomí nějakej přivandrovalec, dyť jí moh zakroutit krkem i někdo zdejší. Alčo, tys tam v tom parčíku nebyla, ale já ty policajty slyšela na vlastní uši. A cos slyšela? Že se takový věci teď běžně stávaj v Německu a jsou za tím vesměs barevný, pamatujete přece, co provedli v tom Kolíně vo Silvestru. Holt, je to jiná kultura, voni si myslej, a je to u nich běžný, že když chlap na tebe ukáže prstem, ani nepípneš a hned roztáhneš nohy… Tak co je s tím pivem, Alčo! Už běžím. Teda že to není bráchovi fakt blbý, kecá si s Kvíčalou, jako by se nechumelilo, a já mám plný ruce piv, na trojce si vobjednali utopence s hermošem, támhle tramvaják se dožaduje cigaret, pajdavej Tonda ukazuje na prázdnou sklenici a von si klíďo pouští hubu na špacír. Tak ještě tři? Samo sebou. Jo, jo, Jarda Jágrů, šance by tu byla, svobodnej je přeci pořád, ale jak se k němu dostat, že jo, do Česka moc nejezdí a v Americe o vochechule extra třídy jistě nouzi nemá, panejo, to musela bejt pecka, když se tehdá votevřely dveře támhle vod záchodů a von v nich Jarda. To bylo ještě za Zuzany a vožralové, co tu zrovna nasávali, prej přísahali, že přestanou chlastat, prej vypadal jako ta, no, hernajz, jak to je, jo, fata morgana, vidina, ale byl to von, českej bůh z masa a kostí osobně, jenom utíkal před paparazzi z bulváru, von to tenkrát přeci táh s tou moderátorkou z televize, taková ta fiflena, co prej byla navíc šťastně vdaná, a mysleli si, holoubkové, že dyž si daj támhle u šikmovokejch v restauraci rande, že budou v klidu, jenže svět je malej, Járo, to bys moh vědět, navíc co Čech, to práskač, jak říkával táta, takže je tam paparazzi vobjevili, někdo jim dal pěkně echo, prej za takový tutovky dobře platěj, hele, proč ne, vobyčejnej člověk potřebuje každou kačku a co na tom, že někam zavoláš, že támhle u šikmovokejch seděj dva slavný lidi, měli zalízt do nějakýho nóbl hotelu, tam maj přece diškrécii započtenou v ceně, nebo si dát rande někde na venkově. Neříká to i Kvíčala, dyž jednou za čas potřebuje vyluftovat? Holky, v Praze bych to nedělala ani za nic, jeden neví, kde se starej zjeví, že jo, ale třeba v Brandejse nebo v Jílovým je anonymita zaručená a maj tam penziony, kde se neptaj, proč si bereš pokoj jenom na pár hodin. Jenže Jarda s tou fiflenou né, měli svůj rozum, a tak pěkně na kraj Prahy do vobyčejný restaurace, proč by měl bejt život jednoduchej, když může bejt složitej, že jo. Ovšem Jarda Jágrů je muž činu a nejen s hokejkou v ruce, jak před podnikem zmerčil ty nachystaný paparazzi, proběh kuchyní šikmovokejch a přes dvorek a ploty vokolních zahrad přelez až na náš dvorek za barákem, vokno vod záchodů bejvá votevřený, tak se protáh dovnitř a už tu byl v celý svý kráse. To bych fakt brala, vidět tu scénu, votevřou se dveře, kudy zrovna nikdo dlouho nešel, hospoda zmlkne a třeští voči, Jarda se prej usmál tím svým něžným úsměvem a řek jen, dobrej den, já sem si u vás vodskočil, a Zuzana prej s votevřenou pusou lila kořalku do plnýho panáka a Jarda jí proto jemně říká, paní, už vám ta zelená přetejká, tak na shledanou.