Nedávno se v Lidových novinách Jana Machalická zabývala sporem mezi tvůrci nového seriálu ČT Bohéma a příbuznými herce Zdeňka Štěpánka (Připadal jsem si hanebně zneužitý, 25. 1. 2017) – ti odmítli jako nepravdivou seriálovou epizodu o tom, že Štěpánek přečetl rozhlasový projev seznamující národ 30. září 1938 s přijetím mnichovské dohody a odstoupením pohraničí Německu. Redaktorka LN se ve svém článku staví na stranu tvůrců seriálu, kteří prostřednictvím scenáristky Terezy Brdečkové v rozhovoru pro televizi DVTV trvají na své seriálové interpretaci.
V článku Machalické jde ale ještě o něco jiného, co pravidelně provází českou reflexi a diskusi o selhání „elit národa“, ať už v době nacismu, či komunismu. Tentokrát se to vynořilo v následující větě: „Štěpánek ostatně za protektorátu prožil bolestnější traumata a musel řešit horší dilema. I on se musel například zúčastnit proslulého shromáždění v Národním divadle v době heydrichiády 24. 6. 1942. Odmítnout nebylo možné – neúčast byla považována za schvalování atentátu na Heydricha, za což hrozil trest smrti. Polistopadový tisk s pocitem morální převahy rád ukazuje fotografie z tohoto shromáždění s hajlujícími herci, ale Němci se s nikým nemazlili a určitě by se v té době nerozpakovali své hrozby splnit.“
Pravdou je, že zmíněné shromáždění herců v Národním divadle proběhlo v atmosféře napjaté atentátem, plné všudypřítomných a běsnících nacistů. Avšak loajalitu vůči protektorátním poměrům a Říši „elita“ tehdy soustředěná v Národním divadle přece neprojevila teprve tam, ale dávno před atentátem. Kolik z nich odešlo do ilegality, emigrovalo, anebo se „jen“ přestalo podílet na filmech a inscenacích ovládaných nacistickou cenzurou? Možná jim to vadilo, ale překousli to, stejně jako později „elity“ v roce 1977 při tak zvané Antichartě. Pouze strach, který je tu s oblibou uváděn jako nezpochybnitelný důvod, lidské chování neovlivňuje, nýbrž i vypočítavost, kariérismus, touha po výhodách, financích, osobním klidu atd.
To je první věc, kterou výše citované věty z Lidových novin opomíjejí. Všichni účastníci shromáždění mají každopádně jedno společné: do Národního divadla přišli. A tady se dostáváme k druhé podstatné věci. Machalická je totiž a priori ospravedlňuje kategorickým „odmítnout nebylo možné“. Čtenáři se tím říká, že jinak to prostě nešlo a že i on by udělal to samé, kdyby byl v té situaci. Bezvýchodnost a nemožnost volby se tím zdá být nezpochybnitelná, vzorec chování nekompromisně stanovený. A jakoukoliv otázku nad nedostatkem odvahy, oportunismem, lhostejností, vědomou kolaborací pak lze jednoduše odbýt něčím, jako je poslední souvětí citace, kde se píše o údajném pocitu morální převahy polistopadového tisku.
Na takovém diskursu je něco velmi znepokojivého, neboť stejně jako organizátoři manifestace v Národním divadle vyžaduje i po pětasedmdesáti letech totální a bezvýhradné přijetí podmínek. A to nejen u tehdejších aktérů, ale i u dnešních čtenářů. Jako by neexistovalo v takové a obdobné situaci jiné východisko. Pravda to přitom vůbec není. Dospělý člověk přece může odmítnout cokoliv – vyjma toho, že jako každý musí jednou zemřít. Jinak má vždy, a tedy i v tomto případě, možnost volby, která je podmíněná různými faktory, třeba mírou osobní odvahy, mravností, zodpovědností vůči sobě i svému okolí, vůlí postavit se zlu, ale pořád je to volba.
Slavný francouzský herec Jean Gabin se měl za války stát filmovou tváří kolaborantského vichistického režimu. Odmítl a přestal se herectví věnovat, čímž se vyhnul i potupným manifestacím loajality k Říši, podobným, jako bylo to v českém Národním divadle. Nakonec emigroval do Ameriky. V Hollywoodu dostal nabídku filmových smluv a mohl žít po boku jiné hvězdy filmového plátna, Marlene Dietrichové, mimochodem neméně statečné herečky, která ze stejných důvodů jako Gabin odešla z Německa do Spojených států po nástupu Hitlera k moci, proti níž rovněž aktivně bojovala. Gabin posléze odmítl i Hollywood a vstoupil do de Gaullovy osvobozenecké armády. Stal se velitelem tanku a podílel se i na osvobození Paříže v srpnu 1944. Když ho tam vítali a ihned nabízeli filmové role, prohlásil: „Ještě to neskončilo!“ Ke svému řemeslu se vrátil až po definitivní německé porážce. Gabin byl výjimečný herec, a jak je vidět, i člověk. Jeho rozhodnutí dokazuje onu možnost volby i v tak krajní situaci.
Také v českých dějinách existovali jedinci, kteří kvůli svému přesvědčení přijali zodpovědnost s vědomím rizika smrti a věrnost sobě i svému pohledu na svět taky někdy i smrtí zaplatili. K odkazu některých z nich, například Jana Husa nebo Jana Patočky, se leckdo dodnes hlásí. Neměli bychom tedy zapomínat, že odmítnout není nemožné. A poslední věc. Zveřejňování fotografií hajlujících herců v Národním divadle nevnímám jako akt morální převahy, jak soudí Jana Machalická, ale jako informaci o historickém faktu. Každý nad ním může přemýšlet – o tehdejší době, o režimu, který něco takového vyžadoval, a naopak o výhodách režimu, v němž žijeme dnes. A taky o tom, co a proč by dělal, kdyby byl na jejich místě.