Jednoho podzimního dne roku 2008 jsem si kupoval kuřivo ve městě Zagora, což je ospalý zapadákov na jihu Maroka kousek od Sahary. Zakouřené pološero obchůdku s různorodým zbožím, nezbytná čajová konvice na plotně starého vařiče, závěje skořápek od arašídů a kešu oříšků na upatlané podlaze, několik místních povalečů a upovídaný prodavač nabízející kostrbatou francouzštinou další nepotřebný tovar i plejádu údajně výhodných služeb, kontaktů, adres. Asi bych na tyto běžné marocké kulisy záhy zapomněl, nebýt stojanu s novinami. Během chrčivého kolovrátku zvuků, v nějž se promění dotírající lidská řeč, kterou ucho odmítá poslouchat, jsem si povšiml titulku ve frankofonním vydání tamních novin: Pražský časopis Respekt obvinil slavného spisovatele M. Kunderu z udání komunistické policii. Vykulil jsem oči a s otevřenou pusou překvapeně zíral na obálku. Podobně zareagoval i upovídaný prodavač. Odmlčel se a zvídavým pohledem opakovaně zkoumal moji tvář i předmět mého zájmu. Když otáčením hlavy zleva doprava nic směrodatného nezjistil, zeptal se: „Vy jste příbuzní?“ (Arabové si potrpí na dobré renomé své rodiny.) „Ne,“ odpověděl jsem, „já tam pracuju.“ „Kde?“ „V těch novinách, co ho odhalili.“ „A jak jste na to přišli?“ „To bych taky rád věděl.“ (Tehdy jsem byl členem redakce, ale o přípravách toho článku jsem nevěděl.)

Čiperný muž za pultem minirozhovor bleskově přeložil do arabštiny okolním zevlounům. Jednou rukou při tom ukazoval na mě, druhou na noviny. Nakonec končetinami zamíchal, jako by na ně navíjel vlákno imaginární vlny, a pokrčil rameny. V krámku zavládlo vzrušení. Vypadalo to, že se Marokánci mezi sebou začali hádat. Arabsky se překřikovali a stejně jako před chvílí prodavač ukazovali rukama na mě a vzdálené noviny. Rozuměl jsem jedinému slovu – Kundera. Jaký řev ohledně zmíněného obvinění panoval v Česku, ale i jinde ve světě, jsem v tom okamžiku samozřejmě netušil. Čtenáři, neměj obavy, nebude následovat nové odhalení v kauze Kunderova udání, jejíž reflexí se podrobně zabývala RR č. 100/2015, byť s touto reflexí téma tohoto článku souvisí. Úvodem jsem chtěl pouze přiblížit zážitek, jenž mně vyskočil v paměti, když jsem nedávno listoval novým speciálem týdeníku Respekt. Nese název Česká cesta a má podtitulek Události a lidé, kteří měnili naše dějiny.

Obdobná tematicky zaměřená čísla čerpající ze zdrojů svého archivu začal Respekt publikovat letos na jaře. V březnu se tak objevil speciál Vizionáři s podtitulkem 30 rozhovorů s osobnostmi, kterým naslouchá svět. Dlužno podotknout s osobnostmi zahraničními. Proto asi následovaly tuzemsky laděné Proměny, neboli 25 rozhovorů o proměnách Česka. Třetím v pořadí se stal speciál Neviditelní, uvedený větou Příběhy lidí, kteří se ocitli v mezních životních situacích. A předvánoční trh obohatilo zatím poslední takto profilované číslo s názvem Česká cesta. V tomto případě jde o výběr z článků rubriky Téma, v níž dlouhá léta vycházejí nejdelší texty Respektu.

S jakými záměry probíhala jejich selekce, v editorialu čísla České cesty vysvětluje šéfredaktor Erik Tabery. „Když jsme začali připravovat tento historický speciál, vybírali jsme především texty o událostech a lidech, kteří nějakým výrazným způsobem promlouvali do utváření našeho genetického kódu. Najdete tu tak texty mimo jiné o Ferdinandu Peroutkovi, Karlu Havlíčkovi Borovském, Tomáši G. Masarykovi či Medě Mládkové. Z událostí pak zmiňme například Bílou horu, upálení Jana Husa či druhou republiku.“

Pokud významné osobnosti i dějinná data srovnáme (v časopise nejsou řazeny v historicky časové posloupnosti), obraz, který si jako čtenáři odneseme, je následující: Heroický středověký mučedník a tragédie Bílé hory. Národní obrození, česko-německá rivalita, legionáři první světové války a zakladatel novověkého státu. První republika a dramatické bezčasí mezi Mnichovem a protektorátem. Poměry za nacistické okupace zosobňuje pomocník terezínských Židů Heinz Prossnitz, poválečné Československo a poúnorovou emigraci naopak osud Pavla Tigrida, teror padesátých let popravený člen mašínovské skupiny Václav Švéda, normalizaci Gustáv Husák, disent a první polistopadové roky Olga Havlová. A k tomu osobnosti jako spisovatel Ladislav Klíma, zmíněná mecenáška umění Meda Mládková či básník a hybatel undergroundu Ivan M. Jirous. Přinejmenším portrét Bůh jménem Klíma z pera Viktora Šlajchrta a – u vědomí současného narůstání xenofobie a vypjatého nacionalismu české společnosti – i mrazivě aktuální Běsi druhé republiky od Erika Taberyho stojí za přečtení.

Na druhou stranu lze mít i výhrady. Například proč byl ve speciálu dán prostor sice tragickému, ale ojedinělému náletu amerických bombardérů na Prahu v roce 1945, když z pohledu českých dějin je daleko důležitější dvojí vstup Rudé armády na naše území? Pokud mě paměť neklame, v rubrice Téma rovněž vyšly dlouhé a zajímavé texty třeba o svatém Vojtěchovi, Cyrilu a Metodějovi anebo o Klementu Gottwaldovi či o zbabělosti tak zvaných kulturních elit za tak zvané Anticharty. Šlo by pokračovat, ale o to teď nejde. Ze záplavy článků, jež Respekt za pětadvacet let své existence vyprodukoval, nebylo určitě snadné vybírat. V archivech časopisu ale leží jeden text, jehož absence v České cestě okamžitě bije do očí. Mám na mysli onen nejproslulejší článek Respektu z roku 2008 o udání Milana Kundery, jenž bezpochyby splňuje i kritéria, která si redakce slovy svého šéfredaktora určila, když speciál historických témat vznikal.

Kundera, tím jaký byl a čím se stal, přece prezentuje jednu z nejdůležitějších poválečných událostí Československa, neboli selhání větší části inteligence a elit národa vůči totalitnímu režimu. Navíc nový model procesu udávání, jejž společnosti nabídla či vnutila komunistická strana ihned po převzetí moci, se zajisté taky podílel na „utváření našeho genetického kódu“. V textu o Kunderově udání je tento proces, ale i fatální následky pro jeho oběti velmi dobře popsán. Mimo to jde o článek, který byl na místní poměry ojedinělý rozměry bouře a nevole, jež vzbudil. Nehledě na to, že neexistuje český polistopadový časopis, jehož text by doslova obletěl celou zeměkouli a vyvolal tomu odpovídající tartas. V zapadlém obchůdku marocké Zagory by si na něj možná i dnes ještě vzpomněli.

Proto by mě zajímalo, jaké argumenty v jistě plodné redakční debatě na toto téma převážily, a článek tak nebyl do speciálu zařazen? Zestárl, a nemá již současnému čtenáři co říct? Švédova aféra vystihuje padesátá léta lépe než Kunderovo udání? Byl špatně napsaný a jeho obsah dnes vnímáme jinak? Chceme klid na práci, a proto nebudeme zbytečně provokovat, už jsme si jednou naběhli na vidle?

Anebo žádná debata neproběhla a v Respektu na svůj nejslavnější článek o historii jednoduše zapomněli? Tomu se nechce věřit. Možná připravují příští speciál o svých nejslavnějších článcích, které se výrazným způsobem podílely na společenské diskusi po listopadu 1989? Což ovšem čtenář České cesty netuší, a proto si klade podobné otázky.

Osobně se domnívám, že vztah redakce k článku o Kunderově udání kouzlem nechtěného vyjadřují názvy všech čtyř speciálů, jež Respekt zatím publikoval. Přesněji řečeno byli jsme Vizionáři, když jsme tehdy onen text otiskli, neboť jak se ukázalo, Proměny společnosti k důstojné debatě o vlastní minulosti ještě nenastaly, takže bude lépe být v tomto směru Neviditelní a nepálit si ruce. Jinými slovy klasická Česká cesta. Jako tak často úplně jiná než ta, kterou ve svém editorialu popisuje šéfredaktor Tabery. „Hrdinové našich dějin – uvádíme tu ale i texty o negativních osobnostech – mají často společnou jednu věc. Dá se říct pozoruhodnou věc. Chtěli prostě jen žít svobodně. Jejich cílem nebylo provést revoluci, stát v čele země, nechtěli vést armády. Pouze vnější okolnosti je postavily do situace, kdy, aby mohli i nadále žít podle svých hodnot, tak se museli ozvat. I s tím rizikem, že přijdou o všechno.“

P. S.: Mimochodem ať ten seznam výše citovaných hrdinů probírám, jak probírám, jako negativní osobnost mně vychází pouze Gustáv Husák, o němž bych si netroufnul nikdy prohlásit, že chtěl žít svobodně, neprovádět revoluce a nestát v čele státu.