Nová kniha povídek Jaroslava Formánka ŠKRÁBANICE bude uvedena na PŘEDVÁNOČNÍM VEČERU RR již tento čtvrtek 10. prosince od 19 hodin v pražské kavárně JERICHO spolu s REVOLVER REVUE č. 101 a výborem z reflexí Terezie Pokorné KRITICKÉ CHVÍLE. Těšíme se na Vás a čtenářům Bubínku přinášíme z Formánkovy knihy ukázku:


Škrábanice

Akorát jsem tam chtěla ten plastikový pytel hodit. Byly v něm jeho poslední věci. Víko od popelnice stínilo světlu zaprášené lampy. Vybledlé džíny, svetr, plechové krabičky od kuřiva, foťák bez objektivu, hřeben, sluneční brýle, notes popsaný poznámkami v cizím jazyce, průhledná skleněná kulička s cákancem modré barvy uprostřed. Stačilo málo a setrvačností mně vyklouzl z ruky. Jako můj tehdejší život. Když se to náhle ozvalo. Slabé titěrné mňouknutí. Beze slov, bez vysvětlení, ze dne na den. Víko popelnice žuchlo dozadu. Zmizel. Do hranaté zelené nádoby vniklo nažluklé světlo. Za jedinou větou naškrábanou na novinách. Mezi dvěma plastikovými pytli uvnitř leželo malinké kotě. Už mě to nebaví. Ohmatávalo svět vyděšenýma očima a chvělo se. Jako já v kuchyni nad stolem s pohozenými novinami. Stačil by jediný pohyb, napadlo mě. Hodit ten plastikový pytel dolů. A bylo po všem. Napadlo mě při pohledu z kuchyňského okna na pět pater vzdálený betonový dvorek mezi pařížskými činžáky z červených cihel.

Opatrně jsem se k němu sklonila a vzala ho do dlaně. Srdíčko mu vzrušeně bušilo. Už mě to nebaví. Neohrabaně se bránilo sněhobílými drápky. Patnáct let života. Jinak bylo symetricky žíhané jako tygr. Je pryč. Černé, hnědé a zelené klikatice. Ze dne na den. Gribouillis, vyhrkla jsem a poprvé jsme se na sebe podívaly. Pohled na oprýskaný dvorek. Dva strachem rozšířené žloutky s makovým zrnkem uprostřed. Cigarety. Pohladila jsem hebký kožíšek. Bezcílné bloumání po bytě a nekonečné záchvaty neurotického kašle. Korálek ostrých perliček kousl do prstu. Bolest. Tak jsi holka nebo kluk? Prázdno. Byla to holka. Odhozená, zapuzená. Škrábanice. Začaly jsme spolu žít.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes, a přece každý zapadlý okamžik tenkrát vzápětí vypadal jako neskonale vzdálená minulost. Chodila jsem z práce domů, do toho starého činžáku kousek za Bastilou, kde po chodbách protivně páchl levný vosk na parkety a šachtou z černého zaprášeného pletiva naříkavě skřípal prastarý výtah firmy Duval et fils. Rozzářená světla v metru, auta na bulváru, pospíchající lidé, zvuky klaksonů, brzd, útržky hovorů, pláč dítěte, hluboký mužský hlas z kavárny, bouchnutí skleněných dveří, červenožluté běhouny na voskem páchnoucím schodišti, výtah jede nahoru, dámské lodičky vedle pánských polobotek sestupují dolů, trhnutí, kabina stojí, nic se neděje, upatlané sklo na lítačkách před pletivem, červenožlutý koberec, zvonek s nově napsaným jediným jménem, šramocení klíče v zámku, tma předsíně, cvak!

Vjemy se všemi zvuky, barvami i nečekaně zaostřenými detaily letěly okolo, mizely jako klacíky a seschlé listy na říční hladině unášené proudem někam dál. Dál cestou do ztracena lemovanou lhostejným zaznamenáváním proudu. Proč to zaznamenávám, když nechci. Nechci ani za nic! Říkala jsem si nesčetněkrát, když zase dorazila další vlna bolesti a apatické ulpívání v proudu proměnila v nesnesitelnou přítomnost těla vězení, odkud není úniku před bodavými myšlenkami či tíživou prázdnotou. Nechtěla jsem to zaznamenávat. Ale bylo to tady. Člověk neuteče sám před sebou.

Dorazila jsem tehdy domů. Mátožně otevřela dveře a v bundě i v botách se rozvalila na kanapi. Po chvilce přišla Gribouillis. Škrábanice už byla větší, vyrostla. Nikdy se však neproměnila v hravé a divoké kotě. V bytě spíš polehávala, s oblibou vysedávala na parapetu a zkoumavě sledovala pařížské střechy a fasády, sluneční paprsky nebo dešťové kapky. Jako by ji pobyt v zavřené popelnici na celý život ocejchoval znamením samotářky.

Vlastně ani nevím, kdy toho večera přišla. Uvědomila jsem si její přítomnost, jakmile začala vrnět, stočená v mém klíně. Bezděčně jsem ji několikrát pohladila. Rozvrněla se o oktávu výš, drápky se zatínaly do mé sukně. Byla šťastná. Podívala jsem se na ni. Spokojené teplé klubíčko na lidském těle zmítaném vlnobitím. Dva naprosto opačné stavy v jednom okamžiku života.

Náhle mně to došlo. Pod tou bolestí, která drtí ze všech stran a není před ní úniku než jenom zavřít oči anebo pozorovat nějaký flek a čekat a čekat, kdy opadne. Proč opadne? A proč se tak nečekaně objevuje, mění intenzitu. Jaká rafinovaná krutost nechat vydechnout, nabrat sil a znovu udeřit. Kdo je tak krutý? Pod tím neovladatelným a nekonečným trápením, jež se mnou vždy smýkalo, jak se mu zachtělo. Za přítomností těla ve vlastním vězení musí něco být. Napadlo mě, protože s kočkou v klíně jsem si uvědomila, že ty dva naprosto odlišné stavy současně zaznamenávám. Něco ze mne ohmatává, zvažuje, dotýká se a poznává svůj ubohý žal, trýzeň. Něco ve mně i za největší vnitřní pustoty a prázdnoty přesto vytuší štěstí nepatrné kočky.

V tom okamžiku, v bundě a v botách, rozvalená na kanapi, jsem si uvědomila, že ani v nejhorší chvíli bytí nejsem nikdy sama. Je se mnou něco daleko silnějšího než všechny bolesti světa, než úsečné vzkazy na novinách. Opatrně jsem sundala Škrábanici, svlékla se a šla spát. Gribouillis se po chvilce stočila vedle mě. Když jsem se ráno probudila a vstala, došlo mně to až při vaření kafe. Přestala jsem se klepat a třást. Po čtyřech měsících.

Žily jsme spolu sedm let. Chtěl se vrátit. Dvě spokojené samotářky. Prý pochopil… A nebyly jsme nikdy samy. Prý mě má pořád… Griboullis měla ráda beze slov. Já si s ní povídala. Pak se to stalo. Ze dne na den. V baráku probíhala rekonstrukce elektřiny a odpadů. Rozkopaný dům plný dělníků, prach, kvílení vrtaček, bušení kladiv a venku podzimní plískanice. Záhy se vše přeneslo i do bytu. Chodila jsem do práce. Kočka v tom byla od rána do večera. Byt plný chlapů, binec a hluk, odtažený nábytek, zablácené ťápoty na igelitu.

Marně mizela hledat tolik potřebnou samotu.

Dva týdny před Vánocemi jí ze zadku začala kapat krev. Zvěrolékař nevěděl proč. Já ale tušila, jak jí je. Něco ztratila. Nečekaně. Každý večer se klepala a třásla. Nejedla. Mizela před očima. O Štědrém dnu byl v baráku konečně klid. Uděláme si hezké Vánoce, moje zlatá Škrábanice, to ti slibuju!

Byt byl uklizený a čistý. Kočka ležela na kanapi a něco soustředěně pozorovala na zdi. Akorát jsem vybalovala plátky lososa. Pro mě i pro ni. Ryby vždy milovala. Z rádia oblíbená muzika, sklenice bílého, zakouřený klídek. Vtom se ozval dusot těžkých bot po schodech a vzápětí bouchání na dveře, hlasy a křik. Ouvrez! Ouvrez, s’il vous plaît! Vystřelila z kanape jako raketa. Ještě jsem zaregistrovala rudý flíček na potahu, ale to už byl byt plný hasičů, urostlých chlapů v uniformách a nablýskaných zlatých přilbách. Omlouvali se. Prý stará sousedka o patro výš neodpovídá na telefonáty svého syna a byt má zevnitř zavřený.

Otevřeli okno dokořán a na parapetu rychle vyrostla malá kovová plošinka. Hlasy, křik, povely, zprávy z vysílaček. Potom dva z nich vylezli po žebříku nahoru. Zmizeli v rozpršené tmě. Plošina osiřela. Po několika vteřinách se ozval řinkot skla. Střepy proletěly světlem z místnosti jako velké křišťálové slzy. Škrábanice vyběhla doprostřed pokoje a zmateně se rozhlížela. Nosítka, nosítka! Vyskočila na plošinu právě v okamžiku, kdy tam z žebříku seskočil jeden z hasičů. Nosítka! Je v bezvědomí, ale žije. Buď do ní nechtěně kopl. Anebo už opravdu nevěděla kudy kam. Hasiči oddupali po schodech do horního patra. Zmizela ve tmě. Malá a křehká Škrábanice. Několik dlouhých minut jsem stála jako opařená a civěla na obdélník plný tmy a nazlátlých kapek. Jakmile se barák uklidnil, sebrala jsem ji z betonového dvorku. Kožíšek měla vlhký, oči prázdné a skelné, drápky, jež se při pádu do deště a tmy nedokázaly ničeho zachytit, beznadějně vytažené. Doma jsem vydrbala černé hnědé a zelené klikatice ručníkem, něžně je vykartáčovala. Ležela na staré dece. V bytě se pohybovaly pouze kutálející se slzy po tváři. Popelnice stála ve sklepě na stejném místě. Víko stínilo světlu zaprášené lampy přesně jako tehdy. Stačil pak jediný pohyb. Srolovaná deka v igelitovém pytli dutě žuchla. Patnáct let, sedm let. Někde za zdí hrála z rádia Tichá noc.

Praha, 2007–2015