U příležitosti dvojího výročí F. M. Dostojevského (jeho narození 11. 10. 1821 a úmrtí 9. 2. 1881) zveřejnil M. C. Putna 10. listopadu 2021 v Deníku N rozhovor. Interview, vedené Radimem Kopáčem, nese název „Lidský život je příliš krátký na to, abychom jej marnili s Dostojevským“ a podtitul „Dvě století s toxickým spisovatelem“. (Dodejme, že v internetové verzi periodika je Putnův text doplněn dvěma polemickými reakcemi, jejichž autory jsou teolog Petr Beneš a historička Anežka Kotoučová.)

 


Vlastislav Hofman, Dostojevskij na Sibiři, 1916

 

Hlavní poselství zmíněné rozmluvy s Putnou spočívá v tvrzení, že Dostojevskij je „toxická osobnost, plná nenávistných a zlých ideologií“. Je to hlasatel „velkoruského mesiášství“, „antisemitismu“, „explicitního pohrdání Poláky coby komickými podlidmi“ – a proto zpovídaný radí: „Nečtěte Dostojevského.“

Takto frivolně vyslovované soudy není třeba brát úplně vážně a Putna je patrně ani vážně nemyslí. Ostatně schytali to od něj i strukturalisté, neboť „rozlišují autora a dílo“, což však „vývoj literatury i čtenářství dennodenně popírá“. Jejich literárněvědný přístup autor označuje za „náboženství“, jemuž on sám „nevěří“.

M. C. Putna je mj. autorem řady literárněhistorických monografií, z nichž v některých se zabývá ruskými duchovními a kulturními dějinami. Lze s jistotou předpokládat, že mu není neznámá hranice mezi nenávistným plkem a akademickým pojednáním, které vážně brát lze. Otázka je, zda mu tato hranice nezačíná být lhostejná.

Hlavním účelem publikovaného textu totiž není snaha o hlubší reflexi zvoleného předmětu ani popularizace nabytých poznatků o přednostech a slabinách díla F. M. Dostojevského či nějak jinak publicisticky (s ohledem na příslušný formát či i vývoj „čtenářství“) vymezená otázka, jak tento klasik může promlouvat k dnešku. Nikterak neusiluje o přínosný a hlavně přesvědčivě argumentovaný postoj. Ani se nesnaží staré otázky nově otevřít, připomenout pochybnosti, které texty Dostojevského vyvolávaly, nabídnout jejich současnou interpretaci. Jde mu zjevně o něco jiného.

Tím samozřejmě nechci říct, že by ruský klasik byl před kritickými a odsuzujícími pohledy chráněn nějakou imunitou. Je přirozené, že mnohé odpuzuje. Odpor budil už některými uměleckými a stylistickými stránkami svých děl, zejména ale svými názory, v první řadě způsobem, jakým je razil v periodiku Deník spisovatele, jehož byl vydavatelem – mnohokrát za to také byl kritizován. Je ale potřeba rozlišovat. Skutečné umělecké dílo, s jakým se v tomto případě bezpochyby setkáváme, není redukovatelné na samostatná autoritativní tvrzení ani soubor tezí. A Dostojevskij-prozaik také promlouvá jiným jazykem než Dostojevskij-novinář. Jak ukázal M. M. Bachtin, jednotlivé názory reprezentované v jeho prózách určitými postavami vystupují v polyfonii hlasů, vzájemně se střetávají a nasvěcují v dialogu s jinými postavami. Jejich absolutní platnost je tím zpochybňována a relativizována. Teprve z této změti dílčích hledisek a polemických střetů povstává vyšší významové dění díla. Názory jednotlivých postav jsou kladeny jako otázky, nikoli jako hotové odpovědi.

I toto je ovšem jistě Putnovi známo. Také množinu autorů, u nichž bohatě zvrstvené původní dílo kontrastuje s nehoráznostmi hlásanými jinde a jinak, lze značně rozšířit. Je zřejmé, že problém není ojedinělý, není spojen s jednou autorskou osobností. Každopádně „konečným řešením“ typu „nečíst“ se nikam nedostaneme. Sám Putna jmenuje v souvislosti s Deníkem spisovatele Demlovy Šlépěje a bůhvíproč také Šaldův Zápisník, pro něj je tu „patologie velmi podobná“. Vracím se ale k výše položené otázce. Když už vědec nepociťuje spoluzodpovědnost za úroveň domácí odborné a veřejné diskuse, musí mít jeho vyjádření, jako to o Dostojevském, ale i některá další podobná, jiný smysl. Pravdě se podobá, že hlavní funkcí těchto nepovedených cvičení v rétorice je holá a prostá provokace.

Již v roce 1912 prohlásil Vladimir Majakovskij – spolu se svými kolegy-futuristy –, že Dostojevskij (a někteří další klasici, jako Puškin nebo Tolstoj, kterého Putna také nešetří) „je svržen z Parníku Současnosti“. Zdá se, že Putna má slabost pro stejnou fascinaci radikalismem a okázalou primitivností, nad kterou už před více než sto lety mnozí nevěřícně kroutili hlavami a stáli s otevřenou hubou. A i jisté bouřliváctví a halasná sebeprezentace ho tak nějak uchvacují. Nic nového pod sluncem. Publikum se – bohužel – najde vždy.