Co si zapisovala výtvarnice Tereza Lochmannová v prosinci minulého roku v rámci projektu Jedna věta:
Tereza Lochmannová, foto Karel Culín, 2021
Jedna věta
Tereza Lochmannová
PROSINEC
1. 12. Novinka dne je, že se brzy pojede na obhlídky do lesa poblíž Nemours, zpěvačka Triinu tam chce natáčet nový klip a cesty se má zúčastnit i nějaký Gennaro, o němž nemám tušení, kdo to je, ale už pro něj není místo v autě, a tak asi pojede v kufru.
2. 12. Nikdy nesmím dopustit, aby mi ztuhnul mozek.
3. 12. Jak říká Alain de Botton, v obecné rovině nikdo nezávidí britské královně, a skutečně, opravdu jí není co závidět, čímž je kruh uzavřen, aniž by byla vyjádřena jakákoliv myšlenka, která by už předtím nebyla nad slunce jasná, je tu už jen ta královna, stojící kdesi uprostřed nádvoří, nehybně ve vší své důstojnosti, a nezbývá, než do ní cvrnknout prstem, aby se položila a odkutálela jako figurka z šachu.
4. 12. Dnes další neúspěch a odmítnutí ve výběrovém řízení pořádaném École des Beaux- Arts, mojí milou alma mater s drápy, je frustrující vidět všechnu práci, která se zdá být v tuto chvíli k ničemu.
5. 12. Pokud se něco dá vyjádřit vizuálně, proč si ještě lámat hlavu a snažit se popisovat to slovy?
6. 12. Umění je lež, která nám umožňuje pochopit pravdu, říká Picasso ve filmu Orsona Wellese.
7. 12. Triinu na skále a kachní zpěv v lese.
8. 12. Už ani slovo o koroně, všichni jsme už tolik korunováni, že nám spravovat tohle království na příštích pár let bohatě vystačí.
9. 12. Noci se protahují a olizují polovinu dne svým šedým jazykem.
10. 12. Dnes jsem úspěšně odevzdala keramický plátek žraloka v krabičce na dort do sbírky města Pantin.
11. 12. Oživit něco starého, zakonzervovat něco mladého – člověk je opravdu hloupá opice.
12. 12. Říkám „začouzená industriální metropole“, ale myslím „vřelá lidská pospolitost“.
13. 12. Můj život, sbalený v jedenácti krabicích, dvou taškách z Ikey a dvou kufrech na kolečkách, čeká na vynesení z hnízda.
14. 12. Sen o krvi a sekání hlav, ne, nemá to nic společného s atentátem na Samuela Patyho, ale spíš se zaschlými hnědými fleky na matraci anebo s mými sny z dětství o mučení na sto způsobů.
15. 12. Elsa dnes mluvila o Márquezovi a staletá postkoloniální magie na mě vyvanula odněkud z koutku mysli, a potom také o románu od Ismaila Kadareho, kde jakési ministerstvo odposlouchává lidské sny, aby z nich extrahovalo důležité a všem prospěšné informace.
16. 12. Žiju s oběma nohama na zemi, na břehu vody a snu.
17. 12. Kolik tu existuje paralelních světů, myslím si, jaká nádhera, že jsem ještě naživu.
18. 12. V novém bytě je výhled z jedné strany na Sacré-Coeur, z druhé na vlaky, v jedenáctém patře vidí člověk svět z nadhledu se záplavou světla v každém pokoji.
19. 12. Po cestě z Paříže do Prahy s jednou Slovenkou a dvěma Moraváky na palubě se dozvídám, že jsem prý asi ten typ dobrodruha, který vyskočí z letadla a pak teprve hledá, jestli má u sebe padák.
20. 12. Slavíme chanuku, s dvoudenním zpožděním, děti běhají s vřískotem kolem stolu a O. dostal dřevěnou káču jako sedmý nejmladší člen rodiny.
21. 12. Je úžasné, že je možno někde (kdekoliv) spát v teple a v horizontální poloze na měkkém podkladu.
22. 12. Mnoho zbytečných slov.
23. 12. Vánoce slavíme pro změnu s předstihem.
24. 12. Obhajovat se dopředu je jako snažit se zachovávat energii v nějakém speciálním boxu a doufat, že nikam neunikne.
27. 12. Proměna je to téměř dokonalá.
28. 12. Žižkovští Pepíci, poté co zaslechli úryvek hovoru s M., nás zvou na brigádu – zapomněly jsme, že v Čechách nám lidi na ulici rozumějí!
29. 12. Strašná věta „Chce být milován absolutně, totálně a navždy“ na mě vyskočila z jedné analýzy neurotické osobnosti, a s hrůzou bohužel zjišťuji, že se s ní celkem ztotožňuji.
30. 12. Díváme se podruhé na francouzský dokument o devastaci zemědělství a jeho účinek i poselství se mnou otřese stejně jako poprvé – země je mrtvá hmota, lidstvo i zvířata nemocné a prosáklé chemikáliemi, žádný jiný druh zvířete není tak hloupý, aby otrávil svou vlastní potravu, jenom člověk, ta velkolepě sobecká opice v šatech.
31. 12. Čelit světu.
Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet šest svazků od různých autorů.