Kniha Ivana Sergejeviče Šmeljova Slunce mrtvých (Prostor, Praha 2017; přeložil Jakub Šedivý) je psána ve znamení konce. „‚Konec je nám zřejmý: smrt! Souhlasíte se mnou?‘ ‚Naprosto. Všichni jsme odsouzeni‘“. Ruský originál má v podtitulu žánrové vymezení: epopeja. Zachycuje období ruské občanské války na Krymu v letech 1920–1922, dobu, kdy se na poloostrov stahují zbytky carské armády a bělogvardějců, snažící se odrazit útoky rudé armády. Zdejším usedlíkům přinesly boje zejména pustošení a hladovění.

Sám autor knihy se na Krymu ocitl roku 1918 se svou ženou na útěku před bolševiky; jejich jediný syn, který vstoupil do Dobrovolnické armády, tu v bojích zahynul. O tom se však manželé dozvěděli až posléze, když roku 1922 emigrovali přes Berlín do Francie. Tam také Slunce mrtvých vznikalo a roku 1924 bylo poprvé vydáno.

Události, které v Rusku nastaly po říjnovém převratu 1917, jsou v próze pojaty jako důsledek porušení řádu, zpřetrhání kontinuit a útok na základní lidské hodnoty. Představitelé nové moci, nejčastěji označováni výrazem „tamti“, vystupují v lepším případě jako „znalci tajemství, jak udělat lidstvo šťastným“, častěji jako vyznavači brutálního násilí, vykonavatelé teroru „jménem lidu“, slepí služebníci hesel. Oběti nejsou – na rozdíl od oficiální ideologie – vykonávány ve jménu budoucího štěstí a spravedlnosti, ale ukázány jako součást zápasu o holé přežití.

Historická fakta přitom vypravěči tvoří jakousi folii, autor podává čistě osobní svědectví. Ačkoli tvrdí, že žije v naprosté samotě, „hůř než Robinson“, jako divoch v jeskyni anebo povalující se kámen, způsob jeho psaní prozrazuje, že se naopak snaží za každou cenu udržet kontakt. Jeho vztah k okolí je naprosto osobní: oslovuje rostliny, piplá několik slepiček, které nemá čím nakrmit a jimž stejně jako lidem ubývají síly, takže se mu ztrácejí před očima, spojují ho však s minulostí a pomáhají mu vzdorovat prázdnotě. Jeho přítelem je páv, který mu dřív patřil, ale usídlil se v sousedním opuštěném stavení. Hlavní pozornost upírá na nejbližší, každodenní, privátní sféru. Ve způsobu, jakým je popisováno rozbíjení prostoru domova v širokém slova smyslu, drancování majetku, narušování intimity, ničení a pustošení zahrad a vinic, dosahuje vypravěčův tón nebývalé intenzity: „hospodář... stavěl dům, aby vydržel navěky! A za den ho rozebrali“. Soused líčí, jak uložil tělo své mrtvé manželky místo do rakve do kredence vonící po zavařenině a dvířka zamkl.

Teprve do rozmluv s přírodou jsou včleněny hovory se sousedy, učencem, doktorem, s řemeslníky, bývalými sluhy či dětmi. Bez ohledu na to, zda uvěřili slibům bolševiků, hlad, konfiskace a rozvrat dolehly na všechny stejně. Různý je však způsob, jak se s tím vypořádávají, různá je také míra zoufalství i solidarity, které projevují. Člověk obecně ustupuje ze všech pozic: po rozvratu hospodářství následuje znehodnocení kultury a morálky, vedoucí až k „životu jeskynních předků“. Hrst pšenice má vyšší cenu než člověk. Ten je degradován na úroveň zvěře, dravce – nastupuje vzájemné okrádání souseda sousedem, provázené někdy pomstou, jindy prokletím. A ohlašuje se konec času: „A [slunce] nebude více opisovat kruh“.

Vypravěč dává zdánlivě neomezený průchod tomu, aby zachytil všeobecnou destrukci a marnost. Vyjádření, která volí, velmi často variují různé formy záporu. Nejen již zmíněné: „člověk nenachází hrob“, ale také: „nejsou soudci“, „Neexistuje žádná Paříž ani Londýn“, „Nemám chrám. [...] Nemám boha“, „Nesmí se myslet!“, „A nový [život] není... A nebude“. Takové i jiné obrazy vyvolávající narůstající dojem absurdity: „Zabil... je zcela prázdné slovo“, „Nyní je lépe v zemi než na zemi“, „Cože se stalo? Copak se něco může nestat?“. Povstává tak specifický vypravěčský hlas, plný oslovení, rozmlouvání, ale také obžalob, zvolání. Mluvní, emfatický charakter výpovědi hraničící místy s křikem (množství zvolacích vět je i na ruský text mimořádný) ostře kontrastuje se sugescí všudypřítomného zániku.

Ve sféře lidského počínání sice převládá beznaděj a bezvýchodnost: „Dny běží v kruhu – bezúčelně, nepřetržitě se střídají. Lidé se v těchto dnech motají, zmítají se, hledají...“ či zaznívá ironická narážka na utopickou víru v nový začátek času: „Dny jsou teď k ničemu, ani kalendář není potřeba [...].“, „Jaký je teď měsíc – prosinec? Začátek, nebo konec? Všechny konce i začátky se propletly. [...] Byly vůbec Vánoce? Nemůžou být žádné Vánoce. Kdo se teď může narodit?!“. Časová struktura románu je však mnohem složitější. Na jedné straně má vyprávění až deníkový ráz, bezmála se tu podává koloběh jednoho roku (od sklonku léta po nastupující jaro). Přirozený biologický život přírody, rytmicky se střídající roční období zůstávají jediným neporušeným pojítkem s minulostí. A hlásící se jaro v samotném závěru prózy znamená i jakýsi záblesk naděje, připomíná vzkříšení a možnost, jak překonat smrt.

Prázdnota a zmar tedy nejsou absolutní anebo nekonečné. Projevuje se tu i zarputilé lpění na životě. Smrt není zobrazena jen jako něco děsivého, ale i v rovině smíření či vysvobození. A hlavně, mluvčí vnímá stvoření v jeho kráse a harmonii, odhaluje majestát okolního moře a hor: „Ach to je krása! Kolik je jí kolem... stačí natáhnout ruku!“ Prostupuje jím obdiv k nezměrnosti světa jako takovému, ale i k tomu, že vzdoruje pomíjivému lidskému snažení. Je za tím nahlédnutí, že přírodní řád zůstal neotřesen. Svůj význam má ovšem i gesto spisovatele, který vše sám zaznamenává, a už tím zmírňuje netečnost k lidskému neštěstí.

Právě střet časového s nadčasovým, individuálního s tím, co jednotlivce přesahuje, dává výpovědi sílu. Klíčový je pocit sounáležitosti s okolní krajinou: „Pustá cesta není pustá: jsou do ní vryty zlomky lidských životů...“ Hora promlouvá k člověku: „předvedla svůj úsměv – hodila kamenem“. Vrací se tak důraz na lokální hodnoty, na ochranu vazeb a význam pospolitostí. Viniční rokle se vypravěči stává chrámem. O přítomnosti Boha je někdy přesvědčen, jindy o ní pochybuje. Obdobně dvojace je podáván i ústřední obraz slunce. Slunce je zdrojem všeho života, je životadárné, ale i ničící, souvisí s koloběhem, touhou, pamětí a pravdou. Zároveň se stává symbolem zániku: „směje se v mrtvých očích“.

S tímto základním nastavením prózy kontrastují nemnohé rétorické pasáže, v nichž Šmejlov dává přímý průchod svým občanským postojům. Tematizuje své přesvědčení o zradě západních, „zhýčkaných“ intelektuálů, „chráněných Zákonem“, kteří sedli na lep komunistické propagandě. V takových místech autor opouští mnohovrstevnatou výpověď a blíží se agitačnímu pamfletu. V této souvislosti je třeba zmínit další vývoj jeho politických názorů: odpor k bolševické vládě u něj dosáhl takového stupně, že začal sympatizovat s nacismem. Nebyl mezi emigranty sám, kdo věřil v možnost svržení nenáviděného režimu Hitlerem (srážku pojímal jako střet „Rytíře“ s „Ďáblem“). V korespondenci ze čtyřicátých let třeba píše o „pevných poutech bratrství, které od nynějška sváží oba národy“.

Kniha v českém prostředí není zcela nová. První, jazykově poněkud antikvovaný překlad pořídila Helena Růžičková-Vaňková již roku 1926 (nakl. J. Otto). Je třeba říci, že úkol nalézt adekvátní ekvivalent pro vpády hovorovosti, dialektů či dětské mluvy není vždy jednoduchý, tím spíše, že próza ve svém celku působí dojmem plynulosti a básnickosti. A v tom je i kámen úrazu nového překladu. Kvality lyrizované a rytmizované prózy se mu nedaří vždy zdařile zachovat; místy, hlavně v hovorových pasážích, je projev neústrojný, jindy zas příliš archaický (tady jsou na vině hlavně „nevymýcené“ ruské syntaktické vazby). Bohužel tak mnohé přednosti této pozoruhodné prózy, na niž ve své době upozorňoval například Thomas Mann a díky níž byl autor roku 1931 nominován na Nobelovu cenu, zůstanou českému čtenáři nadále skryty.