Harmonický dvojhlas se řinul z rádia ČRo Plus v sobotu 22. října v čase oběda (http://hledani.rozhlas.cz/?query=sedl%C3%A1%C4%8Dek). V relaci Osobnost Plus, věnované významným představitelům české společnosti, spolu rozmlouvali Barbora Tachecí a Tomáš Sedláček, ekonom, makroekonomický stratég ČSOB a světoběžník, „který byl vždycky za exota“.
Po krátkém úvodu paní redaktorka nasadila odlehčenou notu, a tak jsme se z jejích úst dozvěděli, že „dobro a zlo se v ekonomii honí“. Pan ekonom, znalý i dialektiky, posluchače následně poučil, že „v každé touze je trochu strachu, to zná každý, kdo se zamiluje. V každém strachu je ale i element touhy.“ A pokračoval: Ve válce totiž toužíme zničit svého nepřítele. A nejen to, je to také důvod, proč se díváme na horory a válečné filmy, a proč si vůbec vyprávíme příběhy… Jisté v tu chvíli už v každém případě mělo být, že pan Sedláček svou erudicí pokrývá obrovské množství oborů a disciplín a dokáže je neotřelým způsobem provázat.
Redaktorka razantně posouvá diskusi: „Slyšel jste za poslední rok něco, co jste nevěděl, netušil?“ Adresát otázky prý zaslechl i názory a podněty, které by vydaly na dvacet stran. Svou vědeckou kariéru ale začal již na základní škole, protože (znalý západního způsobu života díky otcově zaměstnání v ČSA) spolužákům doma vysvětloval, „co je reklama“ a „proč jsou lidé na Západě veselí“. Dalším velkým tématem se stalo monokolo, na kterém do studia pan Sedláček dorazil a které budí značnou a oprávněnou pozornost veřejnosti – v Itálii víc než v Praze. Stroj majitel komentuje slovy, že je projevem jeho „neukojitelné touhy po všudypřítomnosti“. Zážitek z jízdy pak přibližuje posluchačům rozhlasu příměrem: je to jako rozdíl mezi obyčejným letadlem a akrobatickým větroněm. Následuje příspěvek k problematice genderu. Mnohé dámy by se totiž prý rády (na rozdíl od pánů, již toto přání hlasitě nevyslovují) na tomto dopravním prostředku projely. Pan Sedláček zkrátka „pořád potřebuje o něčem přemýšlet“, ale je také velkým vyznavačem zábavy. Dojde ale i na to, že za minulého režimu – alespoň v to doufá – by „byl s přáteli v disentu“.
Je také s podivem, jakým lingvistickým nástrahám oba diskutující čelili. „Jak je fanynka v mužském provedení?“ ptá se Sedláček a zkouší „fanánek“. „Teď jste mě dostal,“ přiznává paní Tachecí (ač správně a rychle formulovat je jaksi v popisu její práce), posluchač však chápe, že pod vlivem sršivých intelektuálních výkonů svého hosta si na správné slovo nedokáže vzpomenout. Po značném hloubání navrhuje výraz „fanda“, které oba s jásotem přijímají. Skutečné perly ovšem padají až v závěru pořadu. Dozvíme se například, že Tomáš Sedláček neusiluje o post ministra, protože „jedno rozhodnutí eliminuje pestrou škálu rozhodnutí, pro které jste se nerozhodla“. Tato „nezvratnost volby“ ho prý vede i k tomu, že raději nedočítá knihy. Zato „udělá intelektuální válku“ na „nějakém kraji světa“. Následující asociativní řetězec mluvčího, související pro změnu snad s kunsthistorií, nebylo snadné sledovat: „Vliv je to samé jako obraz, a malířův cíl je namalovat obraz tak, aby vám něco dělal v hlavě“, tedy „žil, hnil, provokoval“ jako „tříska v mozku“. Jiný odskok směřoval k politologii: „Politici zaplňují vakuum, které ve společnosti trčí“.
Paní redaktorka reagovala slovy „že se do toho těžko vstupuje“ a že „už ani nemá chuť pokládat dotazy“, což mínila jako pochvalu. Pro pana Sedláčka ovšem není žádná překážka dost veliká, například na svou pedagogickou praxi prozrazuje, že na přednáškách „neřekne tu pravdu“ a výrazem „intelektuální orgasmus“ vystihuje metu, jíž chce u svých vysokoškolských posluchačů dosáhnout. Nejvyšší jeho metou je ale dovedná sebeprezentace – a v tomto řemeslu je zaučen skutečně dobře – přičemž „má ale tu kliku“, že ho neznají všichni, ale „spíš jen intelektuálové a intelektuálky“ jako ekonoma, ovšem „v Holandsku jsem spíš za filosofa“.
Nakonec si postěžuje, že ho v pozdních večerních hodinách někteří náhodní podnapilí lidé obtěžují otázkou: „Jste to vy?“, anebo: „No a co si myslíte o tý ekonomice?“ Pak je musí odkázat na své konzultační hodiny, které má „jen do šesti“. Poslední – ovšem pouze citovaná – otázka byla přitom možná v celém pořadu jediná, která by byla namístě, už proto, že právě na poli ekonomie je Sedláček vnímán jako profesionál a odborník – na rozdíl od všech ostatních disciplín, politologie, etiky, filosofie či umění, o nichž se s takovou ochotou a lehkostí vyjadřuje. I proto, že na ni posluchači odpověď nedostali, zůstalo otevřené, zda má vůbec tento mistr žvanění co říct v oboru, který má být jeho nejvlastnější doménou.