Je pozoruhodné, že hořké scény marasmu, vykořenění a palčivé ztráty smyslu, které Ljudmila Petruševská (nar. 1938) svou prózou od devadesátých let, kdy může volně publikovat, evokuje, u nás došly větší pozornosti až v poslední době. V minulém roce vyšly v češtině krátce po sobě dvě její prozaické knihy. V novele Čas noc (Vremja noč, 1992; nakl. Pistorius a Olšanská, 2019, přel. Erika Čapková) vypráví příběh ženy, která podává svědectví o napjatém a troskotajícím rodinném soužití. Dcera – svobodná matka, která postupně porodí tři děti, syn – čerstvě propuštěný z vězení, oba se ocitají ve věčně selhávajících partnerských vztazích a zápasí s neukotveností vlastních životů. Vypravěčka Anna Andrijanovna – chudá důchodkyně – se ujímá dceřina nejstaršího dítěte a zahrnuje ho všemožnou péčí. Líčeny jsou scény boje o denní příděly potravy a také pokusy o vytvoření zdánlivě idylického zázemí.

Oddanost dítěti a úsilí žít v harmonii je něčím až atavistické; připomíná jakousi živočišnou touhu po zachování života (výrazem toho je například motiv: „Sousedka Ňura seká kosti na polévku pro děti“, který se v próze refrénovitě navrací). Snaha o harmonické žití ale napořád troskotá. Do textu „vložený“ dceřin deník (s vypravěččinými kousavými komentáři) totiž postupně odhaluje i další perspektivu, zejména odkrývá pohled dcery na matku. Celé dceřino dětství utvářely hádky mezi matkou a babičkou (ta nyní leží v psychiatrické léčebně a její návrat je pro rodinu rovněž důležitou otázkou) a rozkol s otcem, který rodinu opustil. Ukazuje se, že vzorce chování jsou hluboce zakořeněné a vlastně dědičné. Přes nejlepší snahu a vědomí jejich pokřivenosti se z nich nedaří vymanit. Zakládají jakousi neblahou, ale o to pevnější tradici, k níž se nakonec všichni utíkají, ačkoli plodí další zmar. Uchylují se k ní jako ke způsobu, jak si na druhém vybíjet vztek či jak se užírat ve vlastním neštěstí, anebo jednoduše jako k jediné známé matrici. Vztahy jsou tak poznamenány neustálými výčitkami, urážkami, jízlivostmi či přímo neskrývaným odporem: nastávající zeť je například opakovaně přezdíván „náš tupec“, „aby se to rýmovalo s budoucím slovem ‚otec‘“.


Ljudmila Petruševská, foto Dmitry Goryachkin

Zmíněná narušená pravidla určují vztahy mezi lidmi obecně. Tak je tomu třeba při vypravěččině setkání s umělkyní-loutkářkou, která díky losu vyhrála auto, jímž právě s hlavní hrdinkou jede na společné vystoupení. Dozvídáme, že se učí řídit, její manžel ale „ze zásady neřídí, protože los koupila moje máma“.

Navíc je vypravěčka v celé próze nasvícena ještě v jedné roli: jako zneuznaná spisovatelka, umělkyně, která za svou souputkyni pokládá Annu Achmatovovou. Spojují je jednak shodné iniciály, současně ale i domnělé paralely jejich osudů („matka v bídě, syn ve vězení, modlete se za mě, jak napsala geniální A.“ je parafrází slavné poemy Rekviem). Tím je naznačena další důležitá složka vyprávění: jakési odvozené a kýčovité sebeprožívání.

Závažnost výpovědi u Petruševské je umocněna tím, že hlavní postavy ‒ přes obecné pesimistické vyznění ‒ jsou podány mimo černobílá schémata, ve výsledku budí svým zmítáním nejen odpor, ale i soucit. Celkovou atmosféru novely utváří jakési lidské plahočení, těžké vyrovnávání se s drsným údělem. Balancování mezi póly bezvýchodnosti a naděje je všudypřítomné. Na jedné straně: „všechno viselo ve vzduchu jako sekyra nad hlavou, celý náš život, užuž se sesypat jako domeček z karet“, ale také: „Vše je v troskách a podívej, každá zkáza plodí nový počátek, sebereš, co zůstalo, a žiješ dál.“

Jen tenkou stěnou oddělen je svět živých a mrtvých v druhém českém knižním překladu Petruševské, v próze Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě (Žila-byla ženščina, kotoraja chotěla ubiť sosedskogo rebjonka, 2011; Větrné mlýny, 2019, přel. Linda Lenz; titul zahrnuje i starší spisovatelčiny prózy). Na této hranici se odehrává většina hororových příběhů první části knihy nazvané Písně východních Slovanů (rusky oficiálně vyšlo 1990). Stejně jako v předešlé knize je stěžejním tématem zápas o holé přežití – tentokrát je však boj posunut do blízkosti mýtu. Hlavními událostmi je (mnohdy násilná) smrt blízkých lidí a jejich návrat do života pozůstalých nejčastěji v podobě snu, zjevení, připomínek, výčitek svědomí. Sama autorka tyto prózy označila za „folklórní stylizace“.

Schémata a postupy folklóru ožívají i v druhém oddílu knihy, který tuto tendenci nese i přímo v názvu – Pohádky a příběhy. Rysy pohádky se kromě očividných stylistických postupů a výchozích situací typu „Žil byl jeden otec“, „Jednou máma poslala své děti“ ovšem uplatňují i jinak. Výroky vedlejších postav někdy získávají charakter orákula, určují další děj. Větší důraz je kladen na alogičnost, vykolejenost a posunuté relace. Svět se rozpadá do dvou pólů ještě fatálněji: hrůza, nehostinnost, nelidskost na jedné straně v kontrastu k solidaritě, empatii, všímavosti a péči. Některé povídky zachycují pokus uniknout mimo civilizaci do jakési odlehlé, primitivní idyly (Noví robinsoni), v povídce Dvě království je pouť za hranice pozemské existence popsána zprvu jako hrdinčina cesta letadlem s novým druhem Vasjou, který jí slibuje lepší, pohádkový život. Jindy se ukazuje, že útrapy dívky, která se ocitla „na okraji cesty v zimě na neznámém místě“ a bloudí podivnou krajinou, jsou stavem po jejím pokusu o sebevraždu (Černý plášť).

Starší autorčina témata v těchto povídkách vystupují v kondenzované podobě, nesou je zejména archetypy jako lidské obydlí (významové pole příbytku, domova patří u Petruševské k dominantním), cesta a její nástrahy, pokusy někoho vychovat (a je jedno, zda je to dítě cizí, nebo vlastní, taková polarita ztrácí v daném světě význam).

I pro tyto prózy Petruševské platí, že hrozí-li vyprávění sentiment, je dovedně vyvažován groteskním úhybem, znejišťující deformací. Právě takové balancování, ať už mezi pólem života a smrti, či na jiné rovině mezi vtíravou nasládlostí a distancující ironií, patří ke konstantám autorčiny poetiky.