Román Šťastná Moskva, který vyšel česky v překladu Aleny Machoninové a grafické úpravě Juraje Horvátha a Jana Čumlivského (Baobab 2021), v mnohém vybočuje, a to i v kontextu tak těžko zařaditelného a uchopitelného díla, jakým je tvorba Andreje Platonova. Tuto prózu psal v letech 1932–1936 (rusky vydána poprvé až 1991), tedy v době, kdy měl za sebou například román Čevengur (1926–1928), prózy Stavební jáma (1930) nebo Co nám jde k duhu (1931) a vytvořil si už svůj osobitý styl vyprávění. Přestože Šťastná Moskva zůstala nedokončeným torzem a lze ji v jistém ohledu dokonce pokládat za Platonovovo tvůrčí selhání, bezesporu si zaslouží dnešní pozornost, především pro otázky, jež před nás klade.
Příběh začíná scénou evokující revoluční otřes, při níž setmělým městem běží postava s planoucí pochodní v ruce, provázena střelbou. Má se tím symbolicky otevírat nová epocha, kterou odstartovala revoluce, nový dějinný čas naplněný nadlidským úsilím. Ten však není líčen v optimistickém nebo schematickém duchu, jak vyžadovala oficiální stranická ideologie, u vypravěče naopak vyvolává řadu nejasností a pochybností.
Klíčem k pochopení smyslu prózy je hlavní hrdinka. Zprvu osiřelá a hladová holčička, která neví ani to, jak se jmenuje, se sama vydává na několikaletou pouť krajinou hlavního města; její následující životní příběh pak – jak je u Platonova běžné – tvoří téměř celou stěžejní osu vyprávění. Hledačství, touha splynout s komunitou provázená pocity vyřazenosti a odloučenosti – to vše rovněž patří k charakteristickým rysům hlavních postav u Platonovových zralých próz.
Centrální roli v jeho předchozích textech ale vždy sehrávaly mužské postavy, plné aktivity; ženské hrdinky byly spíše pasivní a zůstávaly na okraji dějetvorného i vůbec formotvorného úsilí, popřípadě ztělesňovaly nehybný nadpozemský ideál. U Šťastné Moskvy je tomu jinak.
Ústřední postava je v podstatě jakýmsi archetypem. V dětském domově dostane jméno Moskva, což má zřetelně symbolický význam. Odkazuje se tím na zmíněné ideály doby, na identifikaci s nadosobními entitami a projekty, a také na dynamiku rozvíjející se megalopole, na výkon a nevyčerpatelnou aktivitu a asi i na vzestup vůdcovských typů. Moskva Ivanovna Čestnovová je tedy jakýmsi kumulativním znakem éry budování socialismu v jednom státě. Zastupuje sice utopistické sny, protože se ale současně snaží s úporností razit vlastní individuální cestu a neustále při tom naráží, představuje i tragická ztroskotání kolektivistických snah. Není to postava jednoznačná ani strnulá, naopak je vystavěna na neslučitelných protikladech a ve výsledku jakoby do krajností napjata mezi dva póly.
Na jedné straně je vykreslena pomocí silně mytologizujících rysů: je líčena jako přírodní, intuitivní bytost milující vítr a slunce a odevzdávající se plně životu, v souladu s tím je zdůrazňována její krása, ženskost, síla, zdraví a vitalita. Současně ale vypravěč sugeruje Moskvinu inklinaci k až nadlidskému odhodlání, k volnímu, mechanickému až bezduchému strojnímu výkonu: „ani tak netoužila prožívat ten život sama, chtěla ho především zajišťovat – stát čtyřiadvacet hodin denně u brzdového ventilu parní lokomotivy a vozit lidi k sobě navzájem, opravovat vodovodní potrubí, vážit na analytických vahách léky pro nemocné a v pravou chvíli zhasnout lampu nad cizím polibkem“ atd. Hojně využívanou uměleckou figurou, která se na této sémantické rovině podílí, je hyperbola, maximalismus, krajní míra určité vlastnosti; Moskva získává rysy jakéhosi „Superega“ či „Nadženy“. Tyto postupy se uplatňují nejen u líčení Moskvina pracovního nasazení, ale zejména při zobrazení její tělesnosti. Čteme o jejím „velkém a nepochopitelném těle“, o tom, že se jím „kochá“. Fyzická stránka se nadsazeným způsobem manifestuje navenek, jako by opanovala celé individuum: tlukot jejího srdce je slyšitelný druhým lidem, ve vlnícím se hedvábí jsou zřetelně vidět její cévy. Naznačuje se rovněž její živelná sexualita: oddává se mnoha mužům, kteří se kolem ní hypnoticky slétají jako můry kolem plamene, s nikým se ale nespojuje trvale. Těkavost, nestálost a spěch patří k jejím dalším významným atributům. Tělesnost se u ní pojí s vypjatou emocionalitou a vznětlivostí, biologická existence s oduševnělostí, její schopnost dávat a přijímat lásku se střídá s nepřekonatelným puzením k samotě a odloučení.
Strukturu vyprávění tvoří pro Platonova typický sled jednotlivých, detailně vylíčených epizod a scén, v nichž se pozornost upírá k hlavní postavě, jež prochází různými prostředími a setkává se s dalšími výraznými protagonisty. Patrný je zde princip „navlékání“ mikropříběhů na ústřední nit příběhu spjatou s dominantním a centrálním subjektem. Delší spojení s cizími lidmi však Moskvě pravidelně přináší zklamání a pocit nenaplnění. Jako mladá dívka se nechá jedním mužem přesvědčit ke sňatku, čímž „nadosmrti pošpinila své tělo a mládí“. Odchod do ústraní soukromého života je s jejím charakterem neslučitelný: „začala objímat jen jednoho člověka“, a stávat se tak jeho majetkem. Útěk pryč se stal nevyhnutelným. Moskva poté znovu bloudí městem, až potká nového společníka. Božkov je mladý člověk, který se jí ujme, postará se o ni a je ochoten splnit její sny. Zajistí jí kurs létání a Moskva se stane instruktorkou. Dostává se tak ke slovu oslava moderní techniky, ambice překonat fyzické danosti i prostě jen dobová móda spojená s aviatikou. Následuje ovšem nutný pád: Moskva si při jednom letu zapálila cigaretu, její padák se vzňal a ona se zřítila. Po novém rozchodu odchází pracovat do vojenského komisařství, kde se zabývá evidencí rezervistů.
Božkov je ale pozoruhodný ještě z jednoho důvodu. Tento skromný, prostý a poctivý člověk, prodchnutý komunistickými ideály, ve volném čase komunikující s „uraženými a poníženými“ na celém světě a sepisující v esperantu „dopisy pro lidstvo“, v ústraní spekuluje nad vznikem nového typu člověka, který překoná stávající svazující fyzikální zákony. Profesí je Božkov nejen učitelem letectví, ale též zeměměřič. Nabízí se tu alespoň letmé srovnání s Kafkovou postavou téhož povolání. Zatímco ale v Kafkově Zámku se klíčovou stává neschopnost jedince prohlédnout řád světa, zorientovat se v něm a proniknout ke kýženému cíli, nebo se mu vůbec jen fyzicky přiblížit, u Platonova je vztah mezi subjektem a světem formován na první pohled zcela jinak. Člověk je původcem velkých projektů, jeho vůle je pevná a soustředěna k jasně definovanému cíli, silná individualita je odhodlána (a předurčena) formovat svět ke svému obrazu. Přes tyto zdánlivě neslučitelné rozdíly ukážeme, že v konečném důsledku mají oba prozaici společného více, než by se dalo předpokládat.
Jak již řečeno, mužské postavy se u Platonova zpravidla vyznačují větší mírou nezávislosti než ty ženské, silněji je určuje společenská aktivita a angažovanost. Vypravěč pak s jejich pomocí uchopuje širší historicko-společenskou situaci a konkrétní dějinné období. Minulost je v této perspektivě nahlížena jako utrpení, přítomnost jako živoření (v Šťastné Moskvě ale také jako období velkolepých plánů a projektů, disciplíny, píle a plánované výstavby), ale teprve budoucnost je otevřena kvalitativně odlišné dimenzi. (Svou roli tu hraje, jako v ruské kultuře tradičně, prvek sekularizovaného náboženství přesouvající „království nebeské“ kamsi za hranice dneška, avšak v rámci tohoto pozemského světa). Odkazy na Stalina a jeho politiku jsou sice v próze roztroušeny, ale jejich hodnocení je z pochopitelných důvodů skryto (Platonov hodlal román vydat, měl smlouvu se státním nakladatelstvím). Vyznění Stalinovy politiky je – analogicky ke zmíněné koncepci postav – rozporuplné.
Hlavní gesto určující většinu klíčových mužských postav je tedy vyznačeno rozumovými a volními schopnostmi napřenými k budoucnosti, k utváření a přetváření světa. Motorem jejich činů je obrovský formativní potenciál a síla přesvědčení a lidské aktivity. Přesto přese všechno však v Platonovových vrcholných dílech – na rozdíl od jeho rané tvorby – tyto snahy selhávají a ztroskotávají. Přes všechny jasné, „pozitivní“ a přímočaré plány, přes všechny „čisté“ kolektivistické ideály lidé žijí zmateně, vykořeněně, v osamocení a zoufalství. Jejich grandiózní projekty nedocházejí uskutečnění a sami hrdinové často končí tragicky. Vrátíme-li se k výše započaté komparaci, ani u Platonova hlavní směr pohybu postav netvoří přímá trajektorie, ale nesmyslný, tápavý a těkavý pohyb, ne nepodobný tomu, který známe z Kafkových příběhů.
Řečené platí především o dalších dvou mužských společnících hlavní hrdinky. Oba jsou to v první řadě lidé rozumu, logiky, oba pracují ve sféře vědy a techniky. Oba s Moskvou zůstávají nadále spojeni a stále ji milují, známost s ní je pro ně zavazující i směrodatnou životní zkušeností. U prvního zvítězí touha a snaha se od ní – přes obrovskou přitažlivost, kterou její ego působí – odpoutat. Je jím chirurg Sambikin, mladý vědec deprimovaný tím, jak „uboze je uspořádáno lidské tělo“. Je plně oddán abstraktním vědeckým problémům a vyslovuje obavu, zda by se láska k Moskvě do jeho života vešla. Za ústřední událost jeho života lze pokládat operaci dítěte s nádorem v hlavě a následující výjevy boje o záchranu života. Opět se zde dostávají do popředí výrazné fyzické detaily: lékař pronikl až do nitra hlavy dítěte, otvírá se před ním žhnoucí a bezmocné pacientovo tělo. Zprvu vše vypadá nadějně, posléze ale doktor sleduje hasnoucí vědomí pacienta. Tyto scény jsou líčeny na pozadí plánů na grandiózní stavbu lékařského ústavu pro výzkum dlouhověkosti a nesmrtelnosti, jehož je chirurgické oddělení jen dílčí, prozatímně hotovou částí.
Poněkud odlišný typ v rámci rejstříku mužských postav představuje Sartorius, inženýr-mechanik, vědec odhodlaný podniknout pokusy propočítat nekonečno. Ačkoli přijme práci profánnějšího rázu – spolupracuje na konstrukci vah a závaží –, má to opět vysoce symbolickou hodnotu: váhy se mají v novém státě stát nástrojem universálně platných a spravedlivých měřítek, současně ale – jak vypravěč naznačuje – i centralizovaného řízení a kontroly. Oddanost Moskvě v jeho případě dosahuje extrémního stupně zbožnění: čichá například k jejím střevícům. Nabízí jí sňatek, leč bez úspěchu.
Mezitím se Moskva vrhá do dalšího podniku: nechá se zaměstnat na stavbě Metra. Prostorová symbolika spojující nebe (létání) a zemi (ponor do jejích hlubin) je zcela zřetelná. V logice Platonovova vyprávění musí přijít nutný pád – opět v podobě Moskvina úrazu a následné operace. Moskva přijde o nohu, její velké, mytologické, obdivované tělo je nenávratně zpustošeno a zmrzačeno.
Péče o ní se nyní ujímá poslední významnější postava prózy, Komjagin, s nímž se seznámila už dříve v době, kdy pracovala na vojenském komisařství. Přiměla ho tehdy, aby se zaregistroval v armádě, ačkoli posud „žil jen pro sebe“, prošel tedy díky Moskvině iniciaci vnitřním přerodem a nyní se aktivně účastní stavby celku. Zároveň je to člověk s pochodní ze začátku příběhu. Žijí spolu v bídné špeluňce, ona spí na posteli, on vedle ní na podlaze, jejich vztah postupně devastuje rostoucí odcizení. Jedné noci se do jejich příbytku potají vkrade inženýr Sartorius a stane se svědkem ubohosti jejich společného života. Oba pokládají Komjagina za „mrtvého“, opět se tu kolísá mezi přímým a metaforickým významem slova. Moskva se vyspí se Sartoriem. Ovšem v tomto bodě jako by si Platonov s rozpracovaným příběhem přestal vědět rady, zpočátku svižný rytmus celého vyprávění začíná uvadat, až opadne docela. Když se Komjagin probere, Moskva, ač je zdánlivě na svého partnera (či jednoho z nich) odkázána, se rozhoduje k novému radikálnímu kroku. Opouští oba, znovu se vypravuje do víru městských ulic, zdá se, že se nadechuje k novému životu. Zde ale příběh Moskvy končí.
Zbytek prózy je překvapivě věnován nikoli jí, ale inženýru Sartoriovi. I on se vydává vstříc živlu města. Začne bažit po změně identity, pořídí si na černém trhu cizí pas, čímž se stává prodavačem Gruňachinem, pracujícím v oddělení zásobování a projevujícím zájem o filosofii. Celé vyprávění je v tuto chvíli přetrženo. Podle doslovu Aleny Machoninové, který se mj. opírá o autorovy zápisky, měla postava Sartoria postupně přijmout ještě další vtělení a nakonec splynout se samotnou Moskvou. Kniha tedy (možná jen v jedné ze zvažovaných variant) spěla k propojení těchto dvou individualit, které v předešlých svých trajektoriích překypovaly životem, vitalitou, plány, ale nemohly – vinou vnitřních rozporů – najít spočinutí.
Ačkoli Šťastná Moskva zůstala torzem a o významovém završení příběhu se můžeme jen dohadovat, i tak máme před očima svérázný obraz lidského bloudění, pachtění a pokusů o nové počátky. Platonov zde – tak jako i v jiných svých textech – otevřel otázky po mezích lidských možností. Naznačil úskalí velkých kolektivistických utopických projektů i pokusy jedince vypořádat se s tím, co po nich zbylo.