Z nové knihy Viktora Karlíka Literatura přinášíme několik ukázek zastoupených prací a úryvek jednoho z průvodních textů, jehož autorem je Michael Špirit.
Čtenář literatury
Michael Špirit
[…] V LITERATUŘE je ovšem citát v početní menšině a Karlíkovo zaujetí slovesným uměleckým dílem se projevuje mnoha dalšími směry. Mohli bychom je provizorně strukturovat od modelace „prostorových“ monogramů, v jejichž iniciálách je zřejmě ztajen autorův osobní vztah k dílu daného spisovatele – a divák Karlíkových plastik ho může odečítat ze sourodosti užitých materiálů a způsobu jejich kompozice –, až po zkratku, jež v jedné plastice úhrnně a kriticky vyslovuje dějící se smysl literárního díla. Společným znakem je precizní řemeslná vypracovanost veškerých detailů (počínající mj. už u samostatné železné abecedy). Jsou tu objekty, jež zpředmětňují čtenářský zážitek z jednotlivých knižních titulů. Plastika Ferdydurke – již tvoří deset kovových písmen postavených na dřevěném „soklu“, kdy sudé litery, s oblými oblouky a menší velikosti, jsou svými horizontálními osami připevněny na několikanásobně větších lichých písmenech, s ostrými lomy a s nýty, které mimují konstruovanost názvu „Ferdydurke“ – je ztělesněním skladebné virtuozity Gombrowiczova prvního románu: dosvědčuji, že patřením na „montovanost“ jeho názvu si lze navodit podobnou estetickou rozkoš jako četbou knihy samé. Na jiném objektu, asociujícím plechovou turbínu kovového větrného mlýna, je vyříznut titul monumentální dokumentární fikce Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let. Název je na obvodu kola dán dvakrát, pokaždé v půloblouku nad jménem jednoho ze spoluautorů, a zdvojuje, resp. akceleruje tak vtip z titulu knihy, spočívající v homonymizaci dvou různých podstatných jmen („let“ v nom. sg. a „roky“, resp. „léta“ v gen. pl.). Účinek ze sledování otáčejícího se kola s rotující sekvencí let-let-let-let je nabíledni a odpovídá efektu závratného tempa osobních i veřejných událostí, jež defilují v textuře slovesného díla.
Železná ABECEDA, 2018, železo, 22 x 65 x 27
Ferdydurke (Witold Gombrowicz), 2018, dřevo, železo, měď, v. 65,5
Let let (Hiršal, Grögerová), 2018, železo, v. 199,5
Karlík je současně čtenářem kritickým. Na průčelí Bondyho monogramu ze dřeva a zeleně patinového bronzu jsou do podstavce a do obou iniciál vsazeny hnědě patinové bronzové pláty se spisovatelovým obecně známým pseudonymem a s titulem jeho nejvlivnějšího díla – které podstatným způsobem formovalo i generaci Revolver Revue, jejímž je Karlík od prvního čísla spoluvydavatelem –, ale na „rubu“ plastiky vychází najevo, že obě litery jsou jakoby vyztuženy a propojeny pásy ze zrezlé oceli s Bondyho vlastním jménem a s třemi jmény krycími, pod nimiž spisovatel spolupracoval s komunistickou tajnou policií v padesátých a šedesátých letech (aka Klíma), v letech sedmdesátých (Mao) a osmdesátých (Oskar). – Vypalovací železo FMD a jeho „cejch“ na prázdné dřevěné ploše zarámovaného obrazu jako by říkaly: Zapomeň na psaní, a nedáš-li pokoje, můžeš být označen na viditelných i skrytých částech své tělesné schránky. – Železná „lékárnička“ s Célinovými iniciálami evokuje jak původní životní profesi francouzského spisovatele, tak literárněfiktivní povolání protagonistů dvou prvních románů z let 1932 a 1936. Coby lékárnička může mít plastika také dvojí obrazný význam: po přečtení Célinových děl je vyděšenému nebo pobouřenému čtenáři nutné podávat utišující prostředky, jimiž je skříňka doufejme bohatě zásobena, anebo ve světě soudobého nevynalézavého a mdlého umění může být oním utišujícím prostředkem sama četba Célinových próz. – Kladivo z Nietzschova spisu o soumraku model není v Karlíkově interpretaci nástrojem zednickým, geologickým, soudcovským nebo neurologickým, ale bouracím. Duchampův Sušák na lahve, jedno z autorových prvních ready-mades, Karlík variuje, obrací ho vzhůru nohama a výčnělkem – jejž předmět zakoupený Duchampem v roce 1914 přirozeně neměl – ho zasazuje do stylizované lahve, která drží v kruhovém železném stojanu s osmi literami (čtyřikrát se střídající D a A), označujícími pověstné umělecké hnutí původně usilující o suspektnost uměleckého významu. Názvem Sušák do lahve (Duchamp) vzdává Karlík nejen poctu umělci, jehož dílo ho zjevně formovalo (vzpomeňme jeho Mládence-stroj z počátku devadesátých let – v Podzemních pracích jsou fotografie objektu a jeho „obnažující“ činnosti reprodukovány na s. 324–325 –, jenž odkazuje k Duchampově Nevěstě, svlékané svými mládenci, dokonce). K tomu pokračuje v nápadité hře. Změna určení absurdního předmětu, daná odlišnou předložkou, rozehrává další významy: sušák patří do lahve stejně jako svíčka do svícnu, a definitivně tak ztrácí svou funkci, neboť lahve na něj umístěné při jeho obrácení nutně popadají; sušák může také „patřit“ do lahve stejně jako se v ní ocitá model lodi – což je mimochodem samo o sobě taky jisté dada –, ale Karlíkovo vypravení to zároveň přiznaně znemožňuje, jeho lahev je oproti rozložitému trojpatrovému sušáku zvýrazněně útlá, a i kdyby se ho do ní nějak „houdiniovsky“ vměstnat podařilo, kochat se pohledem na něj by nebylo možné, neboť železná nádoba, podobající se také tlakové lahvi na plyn, je neprůhledná; představa plynové bomby navíc umožňuje další výklad, iluzi výbuchu natlakované lahve, jejíž tryskající šampaňské jakoby symbolizuje právě sušák se svou trojstupňovou kaskádou.
Invalidní sourozenci – Egon Bondy / Zbyněk Fišer (Klíma, Mao, Oskar), 2013–15, dřevo, bronz, železo, v. 59
Dostojevskij (vypalovací železo), 2016–17, železo, d. 70,5
Céline (lékárna), 2018, železo, v. 51,5
Nietzsche, 2018, železo, dřevo, v. 91
Sušák do lahve (Duchamp), 2017–19, železo, v. 211,5
Podobně bychom mohli konfrontovat další Karlíkova pronikavá čtení, jež postavena do prostoru představují „oboustranné“ významy nebo užitím příslušných materiálů připravují výmluvné pointy: různorodý městský mobiliář Hejdův nebo Hančův; Kolářovo svědecké přihlížení úzkou škvírou, téměř „uchem jehly“ coby varujícím vykřičníkem a současně pečetí osobního ručení; nemožnost nebo neschopnost pohybu Beckettových postav, jež jsou perfektně připraveny vyrazit vpřed, přibližuje Karlík obuví, která sestává ze zatlučeného hřebu, řemenů a na pohled neuzvednutelné traverzy; pomník Ladislava Klímy s pískovcovým soklem, na němž se tyčí žebřík-pranýř-palečnice presující po jednom dokonale upevněná jednotlivá písmena autorova příjmení; Poeovo kyvadlo-metronom taktující náš zkracující se čas v této kobce.
Očitý svědek (Jiří Kolář), 2013, bronz, v. 84
Beckett, 2019, železo, kůže, 12,5 x 17 x 35
Edgar Alan Poe, 2018, železo, dřevo, v. 104
Nakonec je tu několik předmětů, které kromě svého vzorného, čistého vypracování mají též užitnou funkci. Knižní klec může metaforicky odkazovat na časy, kdy určité tituly nebyly volně k mání, stejně jako na divoká zvířata, která bez ohledu na politický režim nemohou pobíhat volně, neboť jsou svou dravostí pro běžné, mainstreamové čtenáře nebezpečná. Současně se ale Klec dennodenně a prakticky hodí pro ty publikace, o něž nikdo, kdo má hodně nespolehlivých kamarádů, nechce přijít. K fungování dalších plastik, jež charakteristicky zachovávají pravidelné nebo ostré hrany známé z předchozích Karlíkových obrazů nebo linorytů, je třeba rozdělat oheň. […]
Knižní klec, 2016–18, železo, v. 150
Foto Ondřej Přibyl.