Publikováno před šesti lety: V neděli 1. listopadu uplynulo devadesát let od narození literární historičky, teoretičky, kritičky, překladatelky a editorky Růženy Grebeníčkové (1. 11. 1925 Sušice – 21. 7. 1997 Praha). Lidí, kteří znali a uměli o mnoho víc než my, přibývá. Proč si připomínat právě tuto autorku? Jedna z odpovědí by mohla znít: Protože ve svých literárních analýzách docházela k originálním výsledkům, kterými často převracela dosavadní výzkumy vzhůru nohama, a psala nezaměnitelným stylem. Vyznačoval se rozvětvenými souvětími s řadou odchylek od pravidelné větné skladby a při prvním kontaktu možná vyvolával dojem, že je přístupný jen hodně náročnému čtenáři. Ten, kdo však vydržel prvotní nápor větných kaskád, byl, resp. je odměněn rozkoší z prohlédavého kritického myšlení. Na malém prostoru je lze zprostředkovat obtížně (ukázka pochází ze studie o jedné scéně pověstného románu):
Dialog-zpověď Ivolgina před naslouchajícím a replikujícím Myškinem je v svém souhrnu právě příkladem onoho nijak jednoduchého vztahu mezi dvěma rozmlouvajícími u Dostojevského. Dynamismus a postupování hovoru v čase jsou pro autora důležité, a přesto nejsou v tomto případě rázem patrné: slovo, které má generál, působí jako předlouhé anekdotické vyprávění jediného směru. Ve skutečnosti lži Ivolginovy narůstají a stupňují se mírnými a povolnými reakcemi knížete až k paroxysmu. Schéma vzájemného vztahu je průzračné: ústupnost partnera rozevírá mluvícímu stále neomezenější pole k nesmyslné promluvě, oběť důvěřivě naslouchající vymyšleným a odcizeným historkám však každým dalším povzbuzením a srozuměním s vypravěčovou lží nutí k výměně základní pozice a přejímá automaticky roli kata. Aby generál udržel svou naivní a průhlednou lež, musí při kreditu, jaký mu jeho partner neuvěřitelně v dialogu poskytuje, vršit lži stále nehoráznější a hloupější, takže se souběžně nadmíru zvyšují nároky na starcovo vypětí od jednoho okamžiku k druhému, včetně úsilí, jak udržet vnější dekorum a rozhovor dokončit. Ohleduplnost a obavy, aby se mluvící nepřípadnou poznámkou necítil dotčen, vyvolávají proto opačný účin. Jsou – romanopisec to říká jasně – bezohledné a nutí Ivolgina, aby si uvědomoval svou ubohost a aby se bránil dát najevo, že si ji uvědomuje. Nic na věci nemění, že tyto dispozice dialogu na sebe berou jinou formu a že Myškin je přesvědčen, kterak starce uvedl v nadšení, dal mu možnost jednou se plně uplatnit: nezapomeňme, že „hrdinská scéna“ generálova nese rysy jakéhosi žertu „macabre“, je generálovou labutí písní.
Také zaměření na konkrétní, zdánlivě drobnou jednotku uměleckého díla bylo pro autorku charakteristické. Grebeníčková projevovala skepsi vůči výkladům, které vycházely už z hotových představ o širších dějinných celcích-schématech (např. romantismus, moderna nebo marxismus), a zpravidla u nich i končily. Síla jejích rozborů plyne naopak z toho, že se pracuje s detailem, výřezem textu, a že srovnávací závěry jednotlivých studií pak nejsou projevem okázalého žonglování s pojmy, nýbrž se opírají o shledávaná konkréta. V názvech autorčiných prací se zpravidla objevují figury jako Poznámky k..., K otázce..., K problematice... nebo K jednomu..., ale výsledná zjištění znamenají vždycky podstatný přínos k danému tématu a s původním zdrženlivým otevřením vytvářejí kontrast více než výmluvný.
Skoro každý autorčin text – včetně těch, které v závěru svého života napsala o Kritické Příloze Revolver Revue a pak i pro ni – je podán polemicky, ať už vůči nedávno publikovanému názoru, nebo proti tradičnímu, zavedenému pojetí díla (např. Čechovův Racek), spisovatele (Mácha, M. Kundera), žánru (literární autobiografie) nebo směru (expresionismus). Na krátkou chvíli (1948–1949) byla autorka součástí literárněvědného a fakultního establishmentu. K vymanění ze stalinské ideologie jí nepřimělo až obecné a opatrné odkrývání komunistických zločinů po roce 1956, nýbrž vlastní důsledná kritika základních pojmů marxismu od počátku let padesátých. Průvodním jevem tohoto postupu bylo, že R. Grebeníčková se v této dekádě ocitala v konfliktech spíše s tzv. antidogmatiky (reformisty), rekrutujícími se většinou z okruhu žáků J. Mukařovského, než s čím dál sklerotičtějšími představiteli institucionální moci. Její „ostnatá“ stylistika a periferní zaměstnanecké postavení způsobovaly, že cesta jejích textů ke čtenářům byla dosti spletitá. Řadu původních prací a překladů publikovala od sedmdesátých let pod cizími jmény, v osmdesátých letech směla ojediněle vystoupit v odborných periodikách, jinak psala pro samizdat.
Její literární práce narážely na obvyklé překážky. Rukopis Tylův Rozervanec a otázky romantismu v Sabinově interpretaci Máchy odmítlo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1957 s tím, že jde o „časově odlehlou problematiku“ a text je navíc příliš „syrový“. (Podíváme-li se na literárněvědnou produkci nakladatelství té doby, je zjevné, že odůvodnění jako „obtížné ediční možnosti teoretické literatury“ nepůsobí moc opravdově.) Knížku sedmi studií K poetice prozaického textu odmítlo totéž nakladatelství v roce 1970 proto, že se napříště nechtělo orientovat na „vysloveně odborné práce“. (Tehdejší redaktor se autorce prostě zdráhal napsat, že neideologicky pojaté bádání a myšlení bude muset s postupujícími změnami ve společnosti udělat místo vědě, která bude sloužit spíše normalizačním účelům.) V polovině osmdesátých let, po odmítnutí z pražského nakladatelského domu, nabídla lokálnímu nakladatelství máchovskou monografii Skryté prameny Máje. Návrh byl přivítán, ale za krátkou dobu je autorka vyrozuměna, že příprava knihy je po intervenci z ministerstva kultury uložena k ledu. Příčinou má být vyznamenání mezinárodní Herderovou cenou (Gottfried-von-Herder-Preis), udílenou na vídeňské universitě.
To ovšem nic nemění na tom, že vytvořila neporovnatelné dílo. Originální úvahy o vývoji románového žánru. Pronikavé interpretace próz Roberta Musila nebo Jiřího Weila, esejí Waltera Benjamina, tvorby Gogolovy či Diderotovy. Obsáhlý komentář ke Goethovu dramatu (kolektivní svazek Kniha o Faustovi, 1982). Studie o pojetí tělesnosti od antiky až po romantismus (Tematizace těla a tělesného pohybu v novověkém myšlení, vydáno jako interní studijní materiál 1983, tiskem 1997 jakoTělo a tělesnost v novověkém myšlení). Objevná pojednání Máchovské studie (v samizdatu 1984, tiskem rozšířeno 2010). Do konce tohoto roku vyjde tisícistránkový výbor ze studií o románském, českém, ruském a germánském písemnictví O literatuře výpravné.