Z rozhovoru s Tamarou Hořejší, jehož celek vyjde v podzimní Revolver Revue č. 132/2023.
V květnu vyšel v nakladatelství Triáda v rámci Spisů Jiřího Weila, který je znám především jako autor románů Moskva-hranice a Život s hvězdou, třetí, závěrečný svazek autorovy publicistiky s názvem Stati a reportáže 1938–1959. Co všechno přináší?
I když jde o rozpětí více než dvaceti let, je těch textů daleko méně než z předešlého období 1920–1937, jehož produkce je obsahem předchozích dvou svazků Weilovy publicistiky. Jako levicově orientovaný novinář a současně Žid byl Jiří Weil v letech tzv. Protektorátu Čechy a Morava vystaven nacistické perzekuci a publikovat nesměl, a po komunistickém převratu v únoru 1948 byl spolu se stovkami dalších spisovatelů o možnost veřejného působení připraven znovu. Čili jádro svazku tvoří články od léta 1945 do konce roku 1948, kdy Weil psal a publikoval pravidelně.
Letopočet v titulu knihy je ale doveden až do roku 1959…
Weil, který v prosinci 1959 zemřel na leukémii, v posledních pěti letech svého života tu a tam, od poloviny padesátých let, přece jen něco zveřejnit mohl. Nebylo to ale už žádné soustavné působení referenta o soudobé knižní produkci nebo zpravodaje či reportéra o kultuře sovětského Ruska, o životě v Sovětském svazu, což byly převažující náměty jeho psaní asi tak do roku 1936. Občasné příspěvky v druhé polovině padesátých let vyplývaly buď ze zaměstnání ve Státním židovském muzeu (a bývaly tištěny zpravidla v periodikách židovských náboženských obcí, která komunistický režim toleroval), anebo je příležitostně iniciovaly redakce literárních periodik Nový život či Světová literatura. Do knihy jsem z let 1949–1959 zařadil všechny Weilovy časopisecké příspěvky – kromě beletristických –, aby čtenář mohl kromě jiného vidět, jak radikálně se autorovi publikační prostor zúžil a k čemu ho Weil využil nebo využít mohl.
Dá se říci, že se Weilovo psaní pro noviny po roce 1948 nějak proměnilo?
Všechny změny jsou jen vnější: statí je méně, nepojednávají už o sovětském živlu (o ruských, resp. sovětských námětech Weil de facto přestal psát už od roku 1937, resp. 1945) a jsou laděny buď vzpomínkově, bilančně, anebo se zabývají tragédiemi, které způsobil německý nacionální socialismus. To podstatné, tj. kritéria hodnocení, uplatňované argumenty, citované autority apod., to se vlastně nemění a od dvacátých let až po konec páté dekády zůstává u Weila vcelku stabilní.
Autor ale ve dvacátých a třicátých letech například projevoval úctu zakladateli sovětské tajné policie, s uznáním citoval Stalinovy banality a Lenina spojoval s lidskou radostí.
V zásadě v tom pokračoval i po roce 1948, ale k tomu je zároveň nutné něco dodat. Weil byl především zaujat pro hodnoty sociálního pokroku a tzv. spravedlivého společenského řádu. Tahle hlediska přitom do roku 1935 razil jako stranicky organizovaný novinář a literární kritik. Jenže v kultuře a psaní o ní fungují trochu jiná pravidla, než je zastupování zájmů jedné politické strany. Weilův přístup se tak nemůže jevit jinak než jako přístup ideologický. Na jeho publicistice po roce 1945 stejně jako v druhé polovině padesátých let je ale pozoruhodné, že tzv. socialistické stanovisko autor setrvale prosazoval dál, už mimo struktury komunistické strany, v době, kdy politická síla, která se zaklínala touže ideologií a jejíž cíle Weil ve dvacátých a třicátých letech podstatně spoludefinoval, uchopila veškerou moc a obsah svých cílů obnažovala čím dál víc jako vylhaný a účelový.
Máte představu, jakého čtenáře mohou tyto svazky zaujmout?
Pro čtenáře, kteří oblibují Weila prozaika, to bude doufám cenné rozšíření, protějšek či korektiv dosavadních zážitků. Ti mladší, kdo nejsou deformováni komunistickým školstvím – ale současně jsou tím pádem i o leccos ochuzeni –, mohou sledovat růst svůdné iluze pokroku a ojedinělou zkušenost v českém prostoru. V komentářích jsem se snažil ukázat, jak ta iluze, která je bez dějinného kontextu obecně zcela přijatelná, ba vítaná, si v konkrétních historických podmínkách příslušnou skutečnost umí přizpůsobit, „ohnout“, a to s použitím nejrůznějších prostředků: myšlenkovou utkvělostí, falešnými citacemi, ignorováním prokazatelných faktů, demagogií apod. – Weilovy stati a reportáže ale nejsou samozřejmě jen prosazováním politické ideologie. Přehledové články pojednávající o rodící se sovětské kultuře, například Stať o nové ruské próze (1925), Dnešek ruské literatury (1926) nebo Nová ruská literatura a Západ (1927), které obsahuje první svazek Weilovy publicistiky, se zabývají uměleckým dílem jako tvarem, strukturou, konstrukcí podobně inspirativně jako třeba paralelní Teigovo uvažování o architektuře nebo filmu. Reportáže o životě v různých místech Sovětského svazu z let 1933–1937, jež jsou spolu s desítkami dalších textů zařazeny do druhého dílu, jsou jednak působivým a zaujatým svědectvím o živlu, s nímž je Evropa už více než sto let v různě intenzivním napětí, nebo přímo konfliktu, jednak je to ta část Weilovy produkce pro noviny a časopisy, která se svými stylovými postupy přibližuje autorovým povídkám a románům.
Stati a reportáže 1938–1959 jsou čtvrtým vydaným svazkem Spisů Jiřího Weila, které v Triádě vycházejí od roku 2021. Jak bude projekt pokračovat?
Doufám, že se bude dařit vydat každý rok jeden dva svazky. Po třech dílech publicistiky a románu Moskva-hranice, který splendidně komentovali Hana a Michal Kosákovi, se chystá tištěné vydání Weilovy disertace z roku 1928 Gogol a anglický román 18. století. Pracuje se na edici prózy Makanna, otec divů a na souborném vydání povídek. Pak snad přijde na řadu Dřevěná lžíce a tituly napsané v posledních deseti letech autorova života, vydané i dosud netištěné. Ale ve věci tak náročné a nevyzpytatelné, jako jsou kriticky připravené a komentované sebrané spisy, by se raději žádné předpovědi činit neměly.