V pondělí 12. července uplyne dvacet let od smrti Andreje Stankoviče.


Andrej Stankovič, 1996, foto Ondřej Němec


Básník a umělecký kritik Andrej Stankovič (22. 6. 1940 v Prešově – 12. 7. 2001 v Praze) se svou tvorbou i způsobem života lišil od většinové umělecké produkce i společenských zvyklostí jako málokterý jiný autor.

Neporovnatelnost jeho básnického výrazu, jehož nejvlastnějším zájmem je jazyk se svými zmechanizovanými stylovými a konverzačními řetězci, klišé, rčeními apod., vedla k výmluvným vnějším paradoxům: Jeho první sbírky, které vznikaly v šedesátých letech, byly sice v tehdejších nakladatelstvích přijaty k lektorování, resp. schváleny k vydání, ale nakonec nevyšla ani jedna z nich. První (Noční zvuk pionýrské trubky, dopsána 1963, v nakladatelství vážena 1966) zřejmě kvůli své slovesné nezvyklosti, „nesrozumitelnosti“, druhá (Patagonie: Nebefelemepeseveze, uzavřena 1969, k vydání připravována 1970) kvůli politickým změnám po srpnu 1968, resp. dubnu 1969, kdy nové vedení nakladatelství, reprezentující postokupační politiku „normalizace“, výrobu knihy spolu s desítkami dalších nasmlouvaných titulů zastavilo. Stankovič nakonec v samizdatu v roce 1979 obě sbírky spojil v celek, v jehož názvu figurují oba tituly, a ve své bibliografii tak způsobil nekončící zmatek, neboť při bilancování jeho knižní básnické produkce lze nakonec mluvit jak o šesti, tak o sedmi sbírkách.

Nestandardní okolnosti provázely i přijetí jeho veršů. Nejdůsažnější analýzy byly napsány buď v době, kdy autor publikoval jen časopisecky (B. Doležal v článku pojednávajícím o sporadicky zveřejňované tvorbě J. Kuběny, M. Nápravníka a právě AS), nebo jako interní lektorské posudky z roku 1970, jež byly otištěny až s časovým odstupem (J. Lopatka 1979, R. Grebeníčková, J. Vohryzek, oba 2017). – První tři/čtyři sbírky vydal autor ve svobodném prostředí samizdatu, a když je po rozkladu totalitního režimu publikoval tiskem v první polovině devadesátých let, vybral si nakladatelství, jež měla nejen samizdatové kořeny, ale v chaotickém prostředí knižní výroby i distribuce také podnikatelskou nezkušenost, což znamenalo, že dostupnost básníkových knih – vydávaných v odlišné chronologii, než v jaké vznikaly a byly vydávány v samizdatu – byla jen o málo snazší než v konspirativním oběhu strojopisném. Jednotlivé ohlasy na tyto sbírky spojovalo zdvořilé uznání, údiv a odbornická až štítivá evidence tzv. undergroundové poetiky, jejíž možnosti už dějiny prý uzavřely.

Lze-li o Stankovičových básních mluvit jako o textech, s nimiž si pomyslný střední proud domácí literatury a kritiky od šedesátých do devadesátých let nevěděl příliš rady (další sbírky vydal v letech 1995, 1999 a poslední zůstavil v rukopisu), pak v případě autorových statí o filmu uznamenáváme až na výjimky již přímo ostrakizaci jak od filmařů, tak od publicistů. Rozruch vyvolal Stankovič už svou první filmovou kritikou, otištěnou v lednu 1969 v měsíčníku Tvář a pojednávající o tehdy všeobecně aplaudovaných Menzelových adaptacích Hrabala a Vančury. Cenzurní zastavení časopisu – k jehož kmenovým autorům patřil už od roku 1965, kdy tam debutoval jako básník – v létě téhož roku sice s recenzí bezprostředně nesouviselo (likvidována byla během let 1969–1971 všechna kulturní periodika), ale většina dalších autorových angažmá už přímý „nefilmový“ dopad měla. V roce 1988 přispíval recenzemi do samizdatového měsíčníku Lidové noviny, ale spolupráci ukončil kvůli způsobu, kterým vůči němu intrikovala redakce listu po jeho kritice filmu Věry Chytilové Panelstory. Spolupráci s týdeníkem Respekt, kam v pravidelném rytmu psal o filmu v letech 1990–1994, přerušil poté, kdy redakce listu chtěla jeho mínění o hodnoceném snímku znát dopředu.  

O místo vedoucího knihovny Kanceláře prezidenta republiky, kam nastoupil v říjnu 1990, přišel v březnu 1999, kdy byl v rámci reorganizace jednotlivých oddělení KPR coby odborný archivář přeřazen do odboru Spisovna a archiv. Reorganizaci nařídil nový vedoucí KPR, jímž se stal bývalý ředitel České televize, jejíž dramaturgii a produkci Stankovič předtím nejen průběžně kritizoval, ale měl na ni jistý vliv, když v letech 1993–1996 působil jako předseda Rady (nově založeného) Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie (jejím členem zůstal i v druhém funkčním období 1997–2000). V říjnu 1999 nastoupil do deníku Lidové noviny, kde od listopadu 1999 do dubna 2000 redigoval přílohu Umění a kritika. Po vzrušených reakcích na jeho články, jež kulminovaly udavačským dopisem jednoho dotčeného režiséra a do nichž se zapojil i tehdejší ministr kultury, redukovalo zastrašené vedení LN 3–4stránkovou přílohu na nepravidelně se objevující 1 stranu a v lednu 2001 ji nakonec zrušilo. Od února do června 2000 psal AS v týdenním rytmu už jen pro marginální rubriku LN Čtenářský deník, od srpna 2000 do března 2001 přispíval dvakrát do měsíce do analogického oddílu Zapsáno...

Důslednost, s jakou formuloval svá původní, od nikoho neodvozená hodnocení („jeho filmové kritiky,“ konstatoval o něm v roce 2010 básník a historik Zbyněk Hejda, „to je absolutní nezávislost“), byla přítomna ve Stankovičově osobnosti už od studií. V říjnu 1957 byl přijat na FF UK v Praze na žurnalistiku, po roce přestoupil na obor český jazyk – historie, ale na konci roku 1959 studií zanechal. V září 1966 se z podnětu Jaromíra Jedličky k vysokoškolskému studiu vrátil a na Fakultě osvěty a novinářství UK byl přijat na obor knihovnictví a vědecké informace (jenž byl v roce 1972 po zrušení FON, přejmenované mezitím v roce 1968 na Fakultu sociálních věd a publicistiky, převeden pod FF UK). Při zadávání diplomového úkolu v roce 1970, kdy i na univerzitě už začala být uplatňována tzv. normalizační politika, uhájil jako téma své práce – inspirované psychologem a filosofem Jiřím Němcem – působení vydavatele Josefa Floriana. Po několikerém prodloužení termínu (a za písařské podpory své ženy Olgy /9. 5. 1945 – 17. 5. 2011, sňatek v říjnu 1971/ a básníka Fandy Pánka) odevzdal spis o čtyřech několikasetstránkových svazcích: prvním byla monografie o vydavateli, další tři, vypravené jako příloha, obsahovaly analytický soupis produkce staroříšského nakladatelství. Přes odpor formálního vedoucího diplomové práce a pod vnuceným titulem Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné české knihy uzavřel studia v květnu 1975 úspěšnou obhajobou.

V sedmdesátých letech ovšem v oboru působit nemohl a jeho společenskou vydělenost po čistkách v letech 1969/70 charakterizují profese: od října 1972 byl hlídačem (do října 1973 v Národní galerii a do února 1977 v ruzyňských skladech oděvnického „národní podniku“ Triola Praha). Po podpisu Charty 77 se od března do prosince 1977 živil jako zeměměřičský figurant u pražské pobočky podniku Geofyzika Brno, poté u různých zaměstnavatelů jako hlídač (IPS Praha od února do června 1978, Potravinoprojekt Praha v červnu a červenci 1978, Stavoservis Praha od září 1978 do konce roku 1979), dělník (Vodní zdroje Praha od února do července 1980), topič (Hotel Meteor od října 1980 do října 1982, Československá televize od prosince 1982 do května 1983) a domovník (Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 2 od června 1983 do července 1988). Od června 1979 byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, poté co členové „prvního“ VONS byli v květnu zatčeni a vzati do vazby, a podílel se na práci ediční komise, která vydávala jednotlivá sdělení o politické persekuci.

Hodnoty, které v šedesátých letech prosazovali redaktoři a spolupracovníci měsíčníku Tvář (v době, kdy časopis nesměl vycházet, 1966–1968, vystoupili včetně AS ve dvou literárních sbornících Podoby a Podoby II), šířil Stankovič od poloviny sedmdesátých let v samizdatu; nové básně publikoval ve strojopisných sbornících a časopisech, v Edici Expedice vydal nejen své básně (první tři/dvě sbírky v knize Poezie, 1979, další sbírku Variace, Kecybely, Elegie, Nikdycinky v roce 1984) a první, výkladovou část své diplomové práce s titulem Okradli chudého (1983), ale v roce 1979 i vybrané Hry Stanislava Mráze (1864–1918) a v roce 1985 antologii tzv. druhé generace undergroundu Už na to seru, protože to mám za pár, od roku 1986 se podílel na koncepci knižní řady samizdatového časopisu Knihovna Střední Evropy a pro strojopisná periodika (Kalendář, Revolver Revue) též překládal z angličtiny (s podporou své manželky) a polštiny.

Uprostřed občanskoopozičního a kulturního nezávislého angažmá, které komunistická policie vnímala vůči zájmům socialistického Československa jako „nepřátelské“, se Stankovičovi, jenž byl současně vášnivým houbařem, podařilo v roce 1982 v tištěném (tedy tzv. oficiálním) Mykologickém sborníku uveřejnit pod svým jménem zprávu o nálezu subtropické houby v pelhřimovském okresu. Samizdatové aktivity souvisely též s čilým společenským životem, který nedokázalo paralyzovat ani průběžné šikanování Státní bezpečnosti od konce sedmdesátých let. AS se účastnil zejména akcí jemně recesistického společenství Svépomocná lidová knihovny Hrobka, vyznávajícího tzv. pokleslou literaturu. Jeho hybatelkami byla jeho žena Olga, Olga Havlová a Jarmila Bělíková a jeho projevem byl kromě pravidelného setkávání a tematicko-parodicky koncipovaných večírků též samizdatový občasník Nový brak, zpravující nejen o titulech žánrové literatury první republiky, ale sarkastickou formou i o životě disentu.

Za svou básnickou tvorbu a kritické články byl v roce 2001 vyznamenán Cenou Revolver Revue (v květnovém č. 46 vyšel výběr ze sbírky Šarišské haiku jako vůbec poslední publikace za jeho života). V roce 2012 obdržel in memoriam Cenu Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů osobnostem, jež sehrály význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky v letech nesvobody (1938–1945) a komunistické totalitní moci (1948–1989). Spisy Andreje Stankoviče vyšly v nakladatelství Triáda ve třech svazcích: Knihy básní 1–2 (2017), Josef Florian a Stará Říše (souborné vydání monografie Okradli chudého a poprvé publikované Bibliografie Staré Říše, 2008) a Co dělat, když Kolja vítězí (koedice s Revolver Revuí, 2008). Vzpomínky Co zbylo v paměti, které AS rozepsal na jaře 2001, zůstaly kvůli postupující nemoci nedokončeny. Torso pojednávají o dětství a rodinných kořenech otiskla Revolver Revue č. 69/2008. Po Stankovičově smrti napsala Olga S. vzpomínkovou prózu Stehlík podle Mandelštamové, kterou publikoval týž časopis v č. 120/2020.

Dne 24. 10. 2019 uspořádala redakce RR v prostorách pražské FAMU konferenci zvaných přednášek o Stankovičově osobnosti a básnickém a kritickém díle. Texty z tohoto sympozia byly pak spolu s původními anketami o AS z let 2001–2007 a 2019 shrnuty do publikace Stankovič 1940–2020. Poezie – kritika – společnost, která v návaznosti na obdobně koncipované svazky o I. M. Jirousovi (2014) a J. Lopatkovi (2017) tvoří další kritickou monografii o orientující osobnosti svobodné kultury posledním půlstoletí.


foto Ondřej Přibyl


Vyšlo v RR novinách č. 6 / Andrej Stankovič / 1940–2001, které vydala Revolver Revue v říjnu 2019 u příležitosti zmiňované konference o AS. Pro současnou publikaci byl text v posledních dvou odstavcích aktualizován.