Pro člověka, jenž si zakládá na své společenské nezařaditelnosti, je nejstrašnějším ponížením, je-li ukázán jako tvor projevující se konformně. Taková katastrofa se přihodila Petru Placákovi, kterého Viktor Karlík v glosách rubriky Spoušť (I/2016 a III/2016) představil jako poněkud desorientovaného redaktora, novináře a řečníka. Placák na to reagoval v časopise Babylon č. 1 z 18. 4. 2016 a celou situaci zhodnotil Adam Drda na Bubínku Revolveru 27. 4.

Karlíkovy glosy jsou ironické, a od ironie je pošetilé očekávat jiné kvality než přiléhavost a nápaditost. Placák tento stylový rozměr nevzal na vědomí a vážně se pustil do vyvracení významů, které Karlíkovy texty navozovaly. Tím nemá být řečeno, že ironie by se neměla brát „vážně“. Pokud se ale v polemice nevědomky nebo nereflektovaně ironická poloha přehlédne, octne se člověk mimo kolbiště vymezené výchozím příspěvkem a reaguje nepřiměřeně. Právě to se stalo Placákovi, není to ale bohužel jeho největší kalamita. Nejenže oznamovacím způsobem své reakce potvrdil, že si Karlíkův důraz v daném bodě zaslouží, ale sáhl navíc k prostředkům, po jejichž užití jakákoli diskuse končí.

Většinu Placákových příspěvků v Babylonu vyznačuje proplétání vážné a nevážné polohy, jež v autorových lepších chvílích dospívá k takovému druhu stylizace, kterou lze pracovně pojmenovat – a tím ji zároveň ocenit – jako „placákovskou“. Uplatňuje se zpravidla ve sloupku na úvodní stránce listu, často i v některých polemických komentářích nebo v otázkách rozhovorů, kdy si šéfredaktor Babylonu dává záležet, aby nepůsobil jako ten, kdo jen poddajně drží mikrofon, ba dokonce v takových detailech, jako je nahodilé užívání zastaralých pravopisných dublet. Stylizace tohoto typu nejenom vyvolává originální nebo aspoň někdy svěží významy, ale ve chvíli hrozícího konfliktu Placákovi také umožňuje převést danou věc v žert, zahladit vyvstávající hrany, odvést pozornost jinam.

Stať, v níž autor reaguje na Karlíkovy glosy, ovšem těchto postupů neužívá. Je koncipována „civilně“ a jediným momentem, který dává upomenout na placákovský trademark, je úryvek: „Volali mi tehdy z redakce [Babišových LN]. Kdyby to byla stará kurva (jak tvrdí Milena Oda) Peňás, poslal bych ho někam, i když ho mám svým způsobem rád, což je tedy trochu perversní.“ Je to místo, kde tvrdý soud o staré kurvě nelze brát vážně nejen proto, že ho sám Placák třemi následujícími větami hned relativizuje (to je mimochodem pro spisovatele jeho formátu politováníhodné), ale hlavně proto, že už volba frazeologické figury znamená, že nadávku autor vážně nemyslí, že je to ve skutečnosti pobratimský pozdrav, žďuchnutí, jež je šifrou pro pohlazení.

Pokračování textu věnovaného Karlíkovi je však už podobných figur prosto a padají v něm přímá obvinění. Zahlazovat je v budoucnosti s tím, jaká to tehdy (tj. na jaře 2016) byla legrace, když se v Babylonu napsalo, že dotyčný se „nevyslovil na podporu“, „neúčastnil se“, „byl zticha“ apod., bude pro Placáka velmi složité. Na Karlíkovy kritické a ironické glosy reagoval bez jakékoli vynalézavosti, vtipu a kriticismu a nechal ze sebe mluvit jen vztek na toho, kdo jej zastihl v intelektuálních nedbalkách.

V témže čísle časopisu, v celostránkovém článku ohlašujícím webovou podobu Babylonu, jenž je současně bilancí čtvrtstoleté existence listu, zdůrazňuje Placák ve vážně-nevážné poloze redakční heroismus a slavné momenty z dějin časopisu. Je překvapivé, resp. zarmucující, že z provokujících mystifikací Babylonu, které měly nějaký ohlas, uvádí jen jednu, v čase už dvacet let odlehlou. Nemyslím, že by na jiné zapomněl. Také idylizující líčení redakčního provozu vystihuje spíše Babylon, jaký byl cca v devadesátých letech (tedy živý, sympaticky anarchický a bezohledný časopis), než stále více marné periodikum, do něhož časopis bez nových nápadů a invence zestárl během posledních deseti let. Občas v něm lze zahlédnout vynikající text, ale takových je čím dál méně a skoro vždycky pochází od jednorázových externistů. Charakter časopisu však netvoří jednotlivé texty, ale vyhraněná redakční politika a soustavná práce. Bavit se přes dvacet let tím, že jsme zas málem propásli uzávěrku, je trochu únavné. Řekl bych, že zloba, která z Placáka na Karlíka vyhřezla, je nekontrolovaným projevem téhož poznání. Babylon – promarněná šance.