V tomto týdnu uplynulo pět let od smrti politického komentátora, historika, redaktora a spisovatele Emanuela Mandlera (2. 8. 1932 Třebíč – 22. 1. 2009 Praha), mj. spolupracovníka Revolver Revue a Kritické Přílohy RR. U příležitosti tohoto výročí odkazujeme na Události Bohumila Doležala, a přinášíme text, který o Emanuelovi Mandlerovi vyšel po jeho smrti v Revolver Revue č. 74/2009.
RR


Michael Špirit: Eman

Čtenáři nebo posluchači, kteří v oblasti politických komentářů toužili po rychlé informaci či lapidárním vyjádření, zjišťovali nad ústními a písemnými projevy Emanuela Mandlera, že svou potřebu budou muset uspokojit jinde. Důkladnost nebo obšírnost Mandlerovy argumentace, jež se na první pohled mohla jevit jako zbytečná, byla ve skutečnosti projevem vědomí, že jisté zjednodušení může během analýzy působit sice efektně, ale neodkrývá příčiny složitých jevů, zvláště těch z 20. století a naší současnosti. Toto krédo razil autor i v neformálních rozmluvách mezi přáteli (kteří ho oslovovali důsledně jako Eman), a skoro vždycky proto přispíval k tomu, že debata neprobíhala banálně a neústila do harmonického výsledku. Často to vypadalo, že Mandlerova pravidelná témata, jako nedostatek reflexe poválečných zločinů na českých Němcích nebo patetické pojetí politiky Václava Havla, s předmětem právě diskutované otázky zas tak úplně nesouvisí, ale zdání klamalo, resp. i ze sympatizujících posluchačů a čtenářů v tu chvíli mluvila ona lhostejnost či pohodlnost, kterou Mandler kritizoval.

K trpělivému vysvětlování svých postojů měl dobré důvody. Jako literát vystoupil na veřejnosti v polovině šedesátých let a jeho knížka krátkých próz Atrakce (1966) došla i u tehdejší diferencující se literární kritiky jednotného odmítnutí. Pročítáme-li tehdejší recenze a zaznamenáváme-li, jaká díla titíž referenti současně oceňovali, je těžké se zbavit mínění, že by tehdejší soudy formoval v první řadě čtenářský zážitek. Do odsudků nad Mandlerovou knihou se spíše promítla nervózní alergie na umělecký experiment, o němž se kritika domnívala, že je „kafkovský“, a mimoliterární ostrakizace, kterou si na literární scéně vysloužil časopis Tvář – a Mandler jako jeho koncepční vůdce – za svou neústupnost během roku 1965. V roce 1969 se Mandlerovy texty (jedním z nich byla próza Po bitvě u Hradce) staly záminkou k tomu, že „druhá“ Tvář byla zastavena definitivně. Ani po pádu komunismu pro něho nebylo snadné získat necenzurovaný přístup ke čtenáři a až do obměny redakce Lidových novin v létě 1997 publikoval bez překážek jen v Českém týdeníku a v Kritické Příloze Revolver Revue. I ze zkušeností nabytých v devadesátých letech formuloval jeden z nejvýznamnějších intelektuálních nálezů dnešní doby, koncept „národní tiskové konvence“, tedy obecně sdíleného přesvědčení, o čem se v jakémsi většinově sdíleném zájmu sluší nebo nesluší veřejně psát. Výsledkem tohoto období je výborná kniha o soudobé politice Nebát se a nekrást? (1998), na niž navázal výbor dalších článků Češi i Němci (2001) a monografie Benešovy dekrety (2002) a Oba moji prezidenti (2004). Pro své vzpomínky Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992 (2005) už nakladatele nenašel nebo nehledal, a vydal si je sám. Věcné až dokumentární líčení profesního životopisu, kombinované v pasážích o posledním desetiletí s kritičností vůči pojednávaným osobám a jejich činům, nepostrádá zdrženlivý humor a sebeironii a je v naprosté stylové jednotě s autorovými „občanskými“ názory a temperamentem, což je u tak kamuflujícího žánru výjimečné.

Když vyšel knižní výbor z časopisu Tvář, byl Mandler pozván do zpravodajského pořadu „21“. Moderátor Bohumil Klepetko měl připraveny tři standardní otázky, na něž bylo obtížně odpovědět jinak než rutinérsky. Host však reagoval tak, že „profesionálům“, zvyklým na povšechné formulace, konverzační zjednodušení nebo kýčovité prožitky, musely vstávat vlasy hrůzou. Neodpovídal plynule, párkrát se na delší chvíli zamyslel, o předtočené reportáži mluvil v televizním studiu jako o tom, „co teď běželo v televizi“, po ukončení rozhovoru, ale stále ještě v záběru, začal vstávat ze židle a odcházet, choval se prostě jako normální člověk. A jeho repliky nebyly nemyslivé nebo mechanické, nýbrž ukázaly přiléhavě volenými slovy schizofrenní situaci šedesátých let, zvláštní pozici Tváře mezi stalinisty a reformisty a věčnou aktuálnost nonkonformního postoje tak, že moderátor zapomněl svou poslední otázku číst, při pokusu o spontánní znění se hned zakoktal a Eman mohl na závěr nerušeně doporučit televizním divákům knihu ke koupi. Jeho převaha byla zřejmá, z jeho úsměvu a gestikulace bylo však znát, že ji nepřeceňuje.