Jednoho dne v roce 2015 přinesl do nakladatelství Triáda Jiří Soukup básně Tomáše Tomáška, úhledně napsané na psacím stroji, jemuž Tomáš zůstal věrný až do smrti. Počítač si nikdy nepořídil. Na první čtení bylo zřejmé, že jde o texty náročně opracované, výrazově úsporné a zároveň mimořádných melodických kvalit. Ukázku z nich publikovala nejprve Revolver Revue č. 98/2016 a poté byly uveřejněny v autorově prvotině s názvem Sedimenty Magmatity (Triáda), v roce 2016. V Revolver Revui č. 105 také ještě téhož roku vyšlo interview, které připravil Vilém Faltýnek. Zpovídaný byl při chuti a zároveň znal míru. Rozhovor je poměrně krátký, ale o to soustředěněji vystihuje to, co Tomáš považoval za důležité a k čemu dospěl. Řekl v něm kromě jiného, že když byl hodně mladý, myslel si, že až zestárne, tak teprve povede opravdu divoký život. Teď ve stáří si uvědomuje, že „když se člověk pustí do takových věcí, jako je vydání knížky, je to taky projev něčeho divokého“. Během dalších let vznikly sbírky Vědra (Vespero 2020), Bastiony Kasematy (Triáda 2021), Ahava (v rukopise) a Hládkov – tato sbírka vyjde v září v nakladatelství Triáda a dnes z ní na Bubínku Revolveru přinášíme ukázku.

Projevy hezkých vztahů k jeho dětem i setrvalé zájmy – zejména pravidelně konané pouti českou krajinou, spojené s úkony poznání a obdivu, které směřovaly od viditelných věcí vertikálně k neviditelným (poslední výlet uskutečnil koncem června do okolí Nepomuku), či domácí péče o sukulenty – se v posledních letech rozšířily o občasné čtení z vlastních veršů před menším či větším publikem a setkávání s básníky, s nimiž hovořil i o poezii. Ve zmíněném rozhovoru mluví nejen o svém dlouholetém vztahu k ní a prvních pokusech, ale zmiňuje se též o období druhé poloviny devadesátých let, kdy skládal básně v duchu, a když byl s myšlenou podobou spokojený, několikrát si báseň přeříkal a pak ji nechal z paměti vyvanout, aniž ji zapsal. Touto cestou vznikaly i básně v posledních sedmi letech, kdy se k poezii se sobě vlastní vervou vrátil, s tím rozdílem, že je zapisoval a dále opravoval.

Tomáš stále také docházel do sportovní haly v Dobřichovicích, kde dlouhá léta správcoval. A v lednu 2021 od něho vyšel počáteční impuls, že se z haly stalo načas očkovací centrum proti covidu. Byl v tom tehdy kus odhodlání a rozhodnosti, neboť očkování bylo teprve plánováno a kolem mnoho lidí všelijak pochybovalo, v Dobřichovicích byli s takovým počinem jedni z prvních. Společenská aktivita byla pro něho přirozená, ačkoli o politice a společnosti vedl hovory nerad. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Když v prosinci 1989 viděl, že v Dobřichovicích se pořád nic neděje, svolal lidi do haly „v čase, kdy se tam hrál badminton“. Shromáždění pak uvedl tím, že by se mělo něco začít dělat, ale že on to nepovede. Přihlásil se člověk, který byl záhy zvolen prvním polistopadovým dobřichovickým starostou, než odešel ke zpravodajským službám, kde se stal po čase ředitelem.

Setkání s Tomášem provázela mírnost a rozvaha. Stále mám před sebou obraz, jak koncem listopadu 2019 sedíme v Podskalí na předzahrádce restaurace U Libuše a on potahuje z dýmky a rozhlížeje se po potemnělém okolí pronáší:

Ze své bašty
ostřeluji
okolní svět
šípy
vlídných slov.

Až poslední rok před nenadálým úmrtím bylo najednou znát, že spěchá a je neklidný, protože hrozilo, že nemocné srdce mu vypoví službu.

Třeba říci, že během těch setkání, společných s Jiřím Soukupem anebo jen ve dvou, jsme se také přeli. On, cizelér, kterému záleželo na každém slovu i na jeho pořadí, a proto uměl i škrtat, měnit a znovu hledat, nijak nelpěl na poezii jako literárním žánru. A když jsme ho někdy upozorňovali, že „tohle není poezie, ale moudro“ nebo že někde něco v básni není patřičně uchopené, mával rukou, že na literaturu kašle, že mu jde o to, co chce říci, a to že je právě tohle, a že prý my to chceme mít moc uhlazené, kdežto jemu se líbí, když občas něco zaskřípe. Tak se také přihodilo, že sbírka Vědra vyšla v nakladatelství Vespero paní Marie Mlejnkové, a nikoli v Triádě, kam se následujícími Bastiony Kasematy a dále Hládkovem zase vrátil. Tři Tomášovy knihy vydané v Triádě připravil k vydání Jiří Soukup. Zdá se mi přirozené, že při jejich spolupráci došlo i k neshodám, a naopak mimořádné všechno ostatní, co mezi nimi probíhalo, protože se mimo jiné pokaždé až do odevzdání do tisku něco opravovalo. Tomáš, který si vážil Jiřího přátelství, se bránil tomu, aby se z jejich kontaktu staly „pracovní schůzky“ a práce nad básněmi se změnila v neúčastný „profesionální úkon“. Tahle úzkostná obava, kterou krátce před dokončením Hládkova vyslovil, však byla, a to všestranně, zcela lichá.

Knížka Hládkov je sledem vzpomínek na dětství, záblesků minulosti, zapsaných v rychlém sledu během krátké doby někdy v předjaří roku 2020 do rytmizovaných ucelených útvarů s minimem slov. Jsou v ní také básně o tenise, závodech automobilů, fotbale či o dětském závodění v běhu. Tomáš byl sportovec a sport byl pro něho kromě dalšího také sbližující příležitostí. Od sedmdesátých let se účastnil akcí undergroundového okruhu kolem The Plastic People of the Universe, ačkoli si k této skupině uchovával určitý odstup, protože mu připadalo, že se berou příliš vážně. V tomto prostředí sport nikoho příliš nezajímal, ovšem s jednou výjimkou. Díky zájmu o fotbal se Tomáš skamarádili s Mejlou Hlavsou, který fandil Bohemce a chodil se prý v týdnu dívat i na tréninky, aby věděl, jak budou o víkendu hrát.

Tomáš se v roce 1962 začal věnovat závodně atletice. Když vyšla edice Zanechaných dopisů Jana Hanče, poznal mezi adresátkami jeho dopisů několik atletek, s nimiž se potkával na závodech. Hanč už tenkrát s trénováním skončil, ale dorostenky závodily dál. O jedné z nich říkal: „Y. byla hrozně na sex. Taky mi říkala, ať si s ní jdu do lesíka zaběhat. Myslela asi, že se proběhneme a někde se pak pomilujeme. Ale co já? Já hledal romantickou lásku. Tak s ní šel X., ale pak byl taky zklamaný, protože ona se s ním vyspala a nic. Ji nezajímaly žádný city.“ S Hančem nesouhlasil jen v jednom: že den před závodem a den po něm je třeba odpočívat. Podle Tomášovy zkušenosti pomáhalo jít den po závodě na stadion únavu rozklusat. O Hančových textech říkal, že je na nich vidět, že byl sprinter. Rozvinul pak typologii lidských povah podle atletických disciplín (koulaři a diskaři klidní dobráci; sprinteři cholerici atp.). Tomášova atletická specializace, v níž se našel, byla chůze. K edici ještě dodával, že několik Hančových zamilovaných dopisů v knize nemělo být, protože je to vůči Hančovi neslušné. Domníval se, že jsou věci, které mají zůstat zahaleny, stejně tak jako neměl vyjít Matouš Jiřího Cieslara.

Bylo imponující, s jakou vážností přijal Tomáš židovství a do jaké hloubky se s ním vnitřně ztotožnil, a také co věděl o různých jeho proudech, zejména tradicích talmudické či chasidské. Z jeho úst znělo opravdu zbožně, když říkal „Svatý, budiž požehnán“, což je překlad hebrejského „ha-Kadoš, baruch hu“. S tím ovšem souviselo i to, že pro Tomáše byla víra sourodá s pokorou a že byl k odlišným vírám velmi tolerantní, a především otevřený. Šíře jeho zájmů, pokud jde o duchovní nauky, byla téměř bezbřehá. Nikoli náhodou Tomáš patřil do okruhu vydavatelů samizdatového časopisu Kalendář, který vycházel, iniciován Tomášovým blízkým přítelem Karolem Sidonem, v letech 1979–1989 a jehož příspěvky se kromě judaismu věnovaly také hermetismu, esoterice, astrologii či ekologii a další religiózním oblastem či parareligiózním jevům. Zasvěceně též hovoříval o taoismu a buddhismu. Pokud jde o křesťanství, v citovaném rozhovoru se o něm vyjádřil jako o „velké zdejší tradici, s níž je možné se srovnávat“, o což se snaží, avšak neidentifikuje se s ním. Volba židovství, k němuž konvertoval v roce 1985, znamenala, že svou víru ukotvil, přijal závaznost, která plyne z takového kroku, a naplnil potřebu dát všem těm učením a vírám ve svém životě střed.

V lednu před pěti lety, v roce 2017, Tomáš oznamoval, že si právě na Novém židovském hřbitově vybral místo, kde chce být pohřben. „Mám tam nějaké body, kde jsem se protnul.“ A vysvětloval, že v márnici je lustr vyrobený na počátku devadesátých let podle jeho náčrtku: kruh, dvanáct žárovek, uprostřed Davidova hvězda. Tehdy pracoval jako správce nemovitostí a hřbitovů na pražské Židovské obci. Na tom hřbitově také ve stejné době nechal pokácet starou topolovou alej, což vyvolalo protesty mnoha členů obce. Hrozilo, že některé stromy se samovolně skácí a způsobí škodu nebo někomu ublíží. Místo ní nechal vysázet stromky nové. Dnes je z nich krásné, vzrostlé stromořadí.
 


Tomáš Tomášek, foto © Karel Cudlín


Tomáš Tomášek
Hládkov

(ze sbírky)


///

Otec mně udílel
rozličná poučení

jednou u Muzea
jako vždy s kloboukem
a pečlivě oblečen pravil:

uvědom si
že nejsme středem světa

teď se například zuju
a půjdu až k Můstku bos
uvidíš že si toho nikdo
ani nevšimne

a tak se i stalo

 

///

A znovu
jako bych viděl otce

u rádia sedí
polozhroucen
a mumlá:

to snad není možné
to snad není možné

a dál
zločinci zločincům
veřejně přiznávali
nespáchané viny

 

///

Celostátním spartakiádám
jsem se vyhnul

poprvé
když jsem na oblastní generálce
na plochodrážním stadionu
nepoklekl
a když pak na mě potom
úplně rudá soudružka učitelka
řvala proč? odvětil jsem:
byla tam louže
a do bláta já neklekám

tak jsem byl
z nácviku vyřazen

/ a rodiče
musili se dostavit do školy /

 

///

A podruhé

když mi na jaře
před spartakiádou
Mirek Kampelsheimer
syn varhaníka
zlomil ruku

tehdy jsem se zaradoval
měl jsem dlouhé prázdniny

 

///

Ve třetí třídě nás ošátkovali
bral jsem to jako potupu

nechtěl jsem na krku nosit šátek
jako Ferda Mravenec

na pionýrské schůzky jsem nechodil
a z té organisace
chtěl jsem vystoupit

otec zašel do školy
a zařídil to

 

///

Několik dnů
po slavnostním ošátkování
jsem ale Pavlovi říkal:

to je skvělé
že ten šátek mám
výtečně se hodí

na čištění bot!

 

///

Morozov a Meresjev
mne nezaujali

mým hrdinou
byl Herbert Elliott
a toho

škola neznala

 

///

Ve čtvrté třídě jsem způsobil rozruch
při volbě školního žákovského výboru

ruku jsem zdvihl až při otázce
kdo se zdržel hlasování

proč jsi nehlasoval pro?
tázala se vztekle soudružka ředitelka

řekl jsem:
jsou z devítky já je neznám

soudružka ředitelka utrousila:
ty nejsi ryba ani rak

a já jsem pravil: to je pravda
vždyť jsem člověk

/ a rodiče
musili se dostavit do školy /

 

///

Za třídní učitelkou Šedivou
chodíval do naší třídy Egon
tanečník a zpěvák AUSu

usedl vždy v poslední lavici
a zamilovaně civěl
na naši třídní učitelku

holky věděly:
toto se jmenuje láska

výuka ale probíhala
celkem normálně

 

///

Otec mě často brával
na výstavy obrazů

měl jsem ty vycházky vcelku rád
ale na výstavě Pravoslava Kotíka
jsem se rozbrečel

tolik mě ty jeho obrazy bolely

na otce jsem potom čekal
před výstavní síní

 

///

Tenis jsem hrál
za žáky Tatranu Střešovice

dlouho před utkáním se Spartou
pozdější katolický filosof
Jirka Fuchs vyhrožoval
jak nás seřežou

ale pak na Norbertově
na dvorcích u Andělky
bylo to naopak
i naše holky
Masopustová se Sísovou
byly lepší