Laudatia při udělení Ceny Otokara Fischera (Jan Budňák o knize Zwischen Prag und Nikolsburg editorů Kateřiny Čapkové a Hillel J. Kievala, a Veronika Jičínská o edici Strašidelných Čech Marka Vajchra)

Cenu Otokara Fischera v kategorii českojazyčných germanobohemistických prací vydaných v letech 2020–2021 obdrželi Marek Vajchr za komentovanou edici Otto von Graben zum Stein: Strašidelné Čechy (Revolver Revue 2021), a v kategorii německojazyčných germanobohemistických prací kniha Zwischen Prag und Nikolsburg: jüdisches Leben in den böhmischen Ländern (Vandenhoeck & Ruprecht 2020) editorů Kateřina Čapková a Hillel J. Kievala. Slavnostní předání, které se uskutečnilo 19. května v Goethe-Institutu, provázela laudatia Veroniky Jičínské a Jana Budňáka, jež nyní přinášíme i na Bubínku Revolveru.
RR
 

Ad: Kateřina Čapková, Hillel J. Kieval (eds.): Zwischen Prag und Nikolsburg. Jüdisches Leben in den böhmischen Ländern. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht 2020 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 140)

Kniha Zwischen Prag und Nikolsburg, oceněná Cenou Otokara Fischera, je v mnoha ohledech výjimečná. Kolik publikací o českých zemích je napsáno původně v angličtině, přičemž jako první vyjde jejich německý překlad, potom anglický originál a – jak stojí v předmluvě k německému vydání – ještě i česká a hebrejská mutace? Kolik historických syntéz s ambicí souvisle představit a tím obhájit nový pohled na tak rozsáhlý kulturní a historický fenomén, jako je židovství v českých zemích, si troufne spolehnout se na autorský tým devíti osob různých jazyků a státních příslušností? Kolik v němčině vydaných historických syntéz se odváží postavit do nadpisu vedle často protikladnými asociacemi přetížené Prahy místní název jihomoravského městečka Mikulov – Nikolsburg – a do podtitulu obrat „židovský život“ – jüdisches Leben – místo uklidňující formulace typu „dějiny Židů“?

Odpověď je jasná. Je zřejmé, že takto náročný projekt najde mnoho kritiků, v každé zemi pravděpodobně mírně odlišného zacílení, což vyplývá už z rozdílů v recepci německého vydání v Německu, Rakousku a Česku. Zatímco v Česku zazněla i postesknutí nad tím, že některé kapitoly knihy nereflektují novější českou literaturu k tématu, v Německu na jejich místě figurovaly připomínky, že to, co se z knihy jeví jako specifický fenomén českých zemí, může být celoevropskou nebo středoevropskou tendencí. Pro anglickojazyčný kontext – kniha vyšla pod názvem Prague and Beyond v Pennsylvania University Press v roce 2021 – už byl Mikulov asi příliš velké – tedy malé – sousto, ale bude jistě zajímavé sledovat, jak se s rozšířeným recepčním horizontem čtenářů změní i vnímání knihy. A naopak: umožní předpokládaný „pitvavější“ přístup české odborné a zainteresované veřejnosti k české mutaci knihy např. i další geografické zjemnění jejího názvu? Mezi Prahou a Holešovem? Mezi Prahou a Osoblahou, jejíž židovská komunita, jak se z knihy dozvídáme, čítala už v roce 1570 celých 132 rodin? Veřejná debata o této publikaci v českém prostředí, snad co nejširší a snad i konstruktivní, nás teprve čeká, a snad i k ní může pozitivně přispět její ocenění Cenou Otokara Fischera.

Mám-li shrnout „gesto“ nebo možná přesněji „činy“, které kniha Zwischen Prag und Nikolsburg minimálně v české veřejné debatě vykonává a myslím že ještě vykoná, byly by to z mého pohledu tyto:

1. Kniha se pokouší zachytit dějiny Židů v českých zemích jako dějiny života Židů, dějiny židovské „zkušenosti“ v českých zemích (s. 1 aj.) – ne jako (v uvozovkách) „pouhé“ dějiny politických opatření vůči židovské menšině. Byť se to nedaří, a asi ani nemůže podařit na každé straně knihy, představuje to její rozhodné autorské gesto vzhledem ke strategii, jak psát o náboženských, kulturních, politických nebo etnických menšinách a jak na ně nahlížet. Kateřina Čapková k tomu při představení publikace ve vídeňském Wiesenthalově institutu řekla: „Dějiny Židů byly v mnoha publikacích psány jako státní politika vůči Židům a to se týká také romských dějin. Politika vůči této menšině je považována za její dějiny. Tímto hodně problematickým pohledem často přejímáme velice předsudečné vidění těchto skupin obyvatel skrze dokumenty státní provenience.“ Čapková zde také pojmenovává předpoklad této změny perspektivy, který spočívá v rozšíření korpusu textů, na jejichž základě publikace vznikla: jsou to mimo jiné (s. 2) „líčení cest a jiné egodokumenty, např. dopisy, paměti, správní dokumenty, vlastní zákonodárství židovských obcí, rabínská responsa neboli dobrozdání, ženské modlitební knihy, novinové články a polemiky“. Tyto dějiny tedy chtějí být dějiny Židů v českých zemích, ne dějiny o Židech.

2. Druhý „čin“ oceněné publikace navazuje na první: vedle toho, že programově dává „hlas“ židovským aktérům, dává tento „hlas“ i – a přednostně – těm méně známým. Není historií židovských osobností, ale nabízí, jak píše v recenzi olomoucký judaista Tamás Visi, „promyšlené a vyvážené rozbory, které zahrnují velkou škálu témat, od knihtisku v Praze 16. století až po letní táborové aktivity židovských dětí v poválečném Československu.“ Za všechny prominentní a v knize zřejmě očekávané židovské Pražany to – samozřejmě řečeno v nadsázce – odnesl ten nejprominentnější: Franz Kafka, který si v knize vydobyl celý jeden odstavec na straně 250 (mimochodem stejně jako to v uvozovkách odnesl v nedávném, podobně – v neutrálním slova smyslu – regionalizovaném literárněhistorickém projektu Handbuchu německé literatury českých zemí). Decentralizace tématu židovství v českých zemích zde tedy probíhá jednak na rovině zájmu o centra i periferie, včetně interakcí mezi nimi, a jednak i na rovině vzájemné komunikace, tj. prolínání i vymezování různých konfesních, kulturních i národních identitních vzorců v rámci českých zemí. V tomto ohledu je kniha navýsost interkulturní, spíše registruje vyjednávání, produkci a modifikace těchto vzorců, nepředpokládá jejich neměnnou existenci. Hlavní editorka a editor knihy, Kateřina Čapková a Hillel J. Kieval, stejně jako mnozí autoři a autorky kapitol, např. Ines Koeltzsch, autorka knihy Praha rozdělená i sdílená, mají ostatně pro nuance interkulturního pohledu na české země nad jiné vycvičené sensorium, soudě např. podle excelentní publikace K. Čapkové Češi, Němci, Židé? (otazník) Národní identita Židů v Čechách z roku 2013 nebo knihy Hillela J. Kievala Formování českého židovstva z roku 2011.

3. Třetí „čin“ knihy, který bych chtěl zdůraznit, se týká se protektorátu a – v jiné podobě – poválečného období, tedy epoch klíčových pro současné vyjednávání českého kolektivního „obrazu o sobě“, kde autoři změnou perspektivy také nastavují zrcadlo většinové české společnosti. Zatímco Kateřina Čapková, autorka poslední kapitoly knihy o období od konce druhé světové války do roku 2011, objevuje zapomenuté, zamlčované migrační pohyby a židovské kulturní transfery uvnitř Československa, např. z bývalé Podkarpatské Rusi do vysídlených Sudet po roce 1945, a tím vyvolává kýženou diskusi o vnitřních – československých – i vnějších – evropských kontinuitách českého židovství i antisemitismu, vstupuje kapitola Benjamina Frommera o židovské zkušenosti v protektorátu do bolestivé, a zdaleka ne ukončené diskuse o roli českých správních a jiných institucí, médií i veřejnosti v holocaustu českých Židů. O poměrně kritickém pohledu Benjamina Frommera na tuto roli se diskutuje v rámci akademické disciplíny i širší veřejnosti – a lze vzrušenou diskusi lze očekávat i po vydání českého překladu této knihy.

Ať už se tato diskuse bude vyvíjet jakkoli, projeví se v ní snad hlavní „gesto“ – nebo „čin“ – knihy, kterou porota ocenila Cenou Otokara Fischera. Tím je rozmanitost jejího autorského kolektivu, čítajícího devět osob různých osobních i akademických socializací: vedle editorů a spoluautorů jsou to dále autorky a autoři jednotlivých kapitol Michal Frankl, Benjamin Frommer, Verena Kasper-Marienberg, Helena Klímová, Ines Koeltzsch, Lenka Matušíková, Michael L. Miller, Martina Niedhammer a Joshua Teplitsky. Tento tým přesto dokázal – na zmíněných inovativních principech perspektivy dané zkušeností historických aktérů, rozšířeného korpusu zdrojů a zohlednění regionality a interkulturality českých zemí – napsat srozumitelně odvyprávěnou a stylově celistvou historickou syntézu. Je samozřejmé, že místy bude lehce disparátní, ale zcela jistě bude také vybízet k diskusi a k tanci argumentů zažitých pohledů na „židovství“ ve střední Evropě – ať už rakouských, německých nebo českých. V tom podle mě spočívá odvaha této knihy a její zásluha.
Jan Budňák
 

Ad: Marek Vajchr: Strašidelné Čechy [Gespenstisches Böhmen] Praha: Revolver Revue 2021

Marek Vajchr je literárním kritikem, překladatelem, redaktorem, spisovatelem a pedagogem na FAMU. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF UK. Svou prvotinu Proml…čitelnost (Český spisovatel) o hledání dějů a osob spřízněných s hlavním hrdinou a mizejících v čase vydal už v roce 1996. Od roku 2005 je členem redakce Revolver Revue a jejím kmenovým autorem. V Kritické Příloze Revolver Revue a po jejím ukončení v Couleuru Revolver Revue publikoval četné literární kritiky, eseje a překlady z němčiny. Redakčně připravil například knihy H.-G. Gadamera Aktualita krásného (Triáda 2003), Claudia Magrise Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (Triáda 2001), nebo Emila Staigera Poetika, interpretace, styl (Triáda 2008). Šíře jeho intelektuálního záběru, erudice a autorská plodnost jsou obdivuhodné. Mezi jiným uspořádal sbírku básní Jáchyma Topola Děsivý spřežení (2016), kterou tvoří básně z dříve pouze samizdatově vydaných sbírek), pro Revolver Revui, jež se v roce 2015 věnovala tehdejší debatě o Kunderově možné spolupráci s StB, napsal esej o české polistopadové akademické reflexi poezie Milana Kundery z padesátých let. V témže ročníku Revolver Revue publikoval ukázku z připravované knihy Jména příběhu o „některých neuspokojivě vyložených či přehlížených projevech české barokní kultury“, z delších statí stojí za zmínku srovnávací studie o překladech Franze Kafky, v níž byly představeny veřejnosti vůbec poprvé nově nalezené překlady tohoto pražského autora od Jana Hanče. Již předtím ale své kritiky a eseje vydal knižně pod názvem Vyložené knihy (2007), v roce 2018 mu vychází, stejně jako předchozí kniha v Edici Revolver Revue, další sbírka studií pod názvem Honba za smyslem. V téže edici pak od roku 2016 vycházejí v rychlém sledu další knihy: v roce 2016 již zmíněná Jména příběhu, v roce 2019 jeho monografie o dnes již zapomenutém pražském německém osvícenském spisovateli Josefu Schiffnerovi Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace, v loňském roce pak Cenou Otokara Fischera právě vyznamenaná kniha Strašidelné Čechy. Obě posledně jmenované knihy spojuje přístup k látce hodný básníka učence. Dají se číst jako důvtipná kulturně historická pojednání i napínavé příběhy, které – v případě Strašidelných Čech – mají charakter učené rozpravy.

Strašidelné Čechy jsou výborem z monumentální trilogie Rozpravy z říše duchů (Unterredungen von dem Reiche der Geister), jejichž autorem je vzdělaný osvícenec a satirický duch, tyrolský hrabě Otto von Graben zum Stein. Tento hrabě během svého pohnutého života působil jako mnich řádů servitů (což ale nelze spolehlivě doložit), jako polní kazatel, či již doložitelně pod jménem Astralicus jako královský bavič – napůl učenec, napůl šašek – na dvoře pruského krále Bedřicha Viléma I. O jeho životě se dochovalo pramálo přímých pramenů, navíc byl podle všeho obratným mystifikátorem. To podněcuje Marka Vajchra, jenž von Grabenovy texty doplnil o rozsáhlou předmluvu s názvem Astrální komedie, k výpravám do literární historie, v níž odhaluje nečekané intertextové či intermediální souvislosti, narážky, spletité vztahy a hlavně duchy a duchařinu jako zásadní téma osvíceného 18. století. Zmíněnou trilogii, z níž Vajchr vybral a přeložil příběhy odehrávající se na území Království českého, vydal Otto von Graben zum Stein letech 1731–1741. Dva přátelé, skeptický Andrenio a o jevy z onoho světa či vyšších sfér se zajímající Pneumatophilus – tedy popírač duchů a jejich obhájce – debatují nad případy přízračných zjevení. Pneumatophilovo jméno je mluvící a značí milovníka duchů; jak se dozvíme, je tato postava jednou z mnoha literárních podob samotného učeného hraběte. A jak Marek Vajchr ukazuje ve své předmluvě, von Grabenovo dílo inspirovalo i duchy největší. „V ničem vzor, ve všem podněcovatel a probouzeč“ cituje vypravěč z Astrální komedie svému protějšku Michaelovi výrok výmarského Olympana, který Vajchrův vypravěč vztahuje právě na Ottu von Graben zum Stein. Dialogizovaná forma rozpravy zde má hlubší význam: předjímá nadcházející rozpravu Pneumatophilovu s Andreniem, jež zároveň zrcadlí Goethem zdramatizovaný zápas Fausta s Mefistofelem jako dialog dvou protichůdných principů. Faustově touze proniknout do podstaty jevů (která zahrnuje i zkušenost z říše duchů) oponuje Mefistofeles jako věčný popírač. Grabenovo dílo má tedy v satirickém, přesto však vážně míněném, pojetí Marka Vajchra pro evropské literární dějiny význam přímo epochální: reaguje na osvícenské debaty o existenci a podstatě duchů, zakládá celé žánry (duchařský a hororový), a ztělesňuje dualitu mezi tvůrčími silami fantazie a rozumu. Řečeno současným žargonem: formuluje diskurzy a narativy utvářející evropskou literární tradici. Ale vraťme se ještě na chvíli ke Goethově Faustovi: drama začíná Věnováním, v němž lyrické já hovoří s duchy, které můžeme vnímat jako bytosti obývající Goethem vytvořený vesmír a přízraky jeho uprchlého mládí:

Zas, chvějné postavy mě oblétáte
jež mlád jsem zřel kdys kalným zrakem svým.
Zda zachytím vás aspoň tentokráte?
(překlad Otokara Fischera)

(Ihr naht euch wieder, schwankende Gestalten!
Die früh sich einst dem trüben Blick gezeigt.
Versuch’ ich wohl euch diesmal fest zu halten?)

Za racionalistický protipól básníka podléhajícího takovým vidinám lze považovat Christopha Friedricha Nicolaie, autora satirických románů a cestopisů a předního představitele berlínského osvícenství. Tomu Goethe vystavil ve Faustovi pomník, ovšem nepříliš lichotivý. Protivný osvícenec se účastní taneční zábavy na Valpuržinu noc a nezná nic lepšího, než tančící duchy, čarodějky a další zavrženíhodné existence kárat a poučovat:

Osvícencovy rozhořčené výpady na adresu tančících duchů nakonec utne Mephistofeles jízlivou poznámkou:

V Goethově originále (a starších překladech Fausta do češtiny) ovšem osvícenec vystupuje pod jménem Brocktophantasmist, příp. Proktophantasmist. Jde o neologismus, jehož satirický osten je namířen přímo na Nicolaie: posměšné jméno se skládá z řeckého proktor, tedy výrazu pro konečník, a phantasma, neboli přízrak. A jak souvisí Mephistophelem zmíněné pijavky s kritikou osvíceneckého rozumářství? To osvětluje Marek Vajchr v souvislosti s Nicolaiovým odsudkem Grabenových Rozprav jako sbírky nevkusných nesmyslů: „Důvod Nicolaiovy přímo alergické reakce byl nejspíš osobní; roku 1791 tento osvícenský racionalista prodělal nervový záchvat, během nějž se mu začala zjevovat strašidla. Zaháněl je přikládáním pijavic na vlastní pozadí, a protože o této léčebné metodě nejenom sepsal učené pojednání, ale také ho zaslal Pruské akademii věd, stal ve své době všeobecně proslulým mužem, i když asi z poněkud jiných důvodů, než by si sám přál“ (s. 17). Duchové tedy straší i kované osvícence a nemá valného smyslu jim vzdorovat, zvláště když pro nás byli již Goethem povzneseni do říše umění.

Marek Vajchr nás ve Strašidelných Čechách zasvěcuje do intertextuálního reje literárních a odborných děl duchařských či pneumatofilních, jež svým vířením barví výraz duchovní předosvícenskými, hravými významy bližšími duchařině než duchovním vědám, známým též jako humanitní. Není také jistě náhoda, že označní „Geisteswissenschaft“  je přímo spjaté s osvícenskými debatami: poprvé se objevilo v roce 1787 v anonymním spise s názvem Wer sind die Aufklärer? Autor se v ražení tohoto termínu odvolává na teorii „pneumatologie ducha‟ a míní tím vědu, jež vysvětluje jevy z příčin „duchovních“. I současné humanitní vědy se bez pozdvižení do říše ducha, v němž lze nalézt smysl, neobejdou. Jak s lehkou ironií, přesto však vážně, zaznívá ústy Pneumatophila: „Graben musel opravdu hodně dlouho čekat, než někdo orlím vzmachem vynese do nebeských výšin duši smyslu, příslušící jeho literám pohřbeným v prachu knihoven. Třeba teď Grabenův duch konečně dojde klidu“ (s. 54).

Přejeme Vám, milý autore, mnoho inspirace německým Geistem, francouzským espritem i všemi duchy obývajícími české území a co nejsrdečněji gratulujeme k Ceně Otokara Fischera!
Veronika Jičínská