V knize Roberta Krumphanzla Otevřené možnosti, která právě vychází v Edici RR, jsou zařazeny i dříve nepublikované texty. Na Bubínku Revolveru dnes zveřejňujeme jeden z nich. Je datován 26. 9. 2018 a věnován Ivanu Matouškovi – v eseji nad povídkou Dobré semeno, koukol Krumphanzl otevírá širší úvahu nad možnostmi interpretace uměleckého díla.


Robert Krumphanzl, foto © Karel Cudlín, 2018 


Mezi hermetismem a hermeneutikou
Robert Krumphanzl

Bylo to před více než sedmnácti lety, nejspíš v lednu nebo únoru roku 2001, případně snad už v zimě o rok dřív, soudě podle věnování s datem 28. 1. 2000, které mi Ivan Matoušek napsal do své knihy Mezi starými obrazy (Olomouc, Votobia 1999, 120 stran). Ulehl jsem s nemocí a ve čtyřicetistupňové horečce jsem začal číst povídku Dobré semeno, koukol. Přečetl jsem ji nejméně sedmkrát v rychlém sledu po sobě, a právě takové čtení možná horečku stupňovalo. Šlo tehdy skutečně o horečné čtení, ať už byl sled příčiny a následku jakýkoli, a mimořádný zážitek z něj navždycky ovlivnil můj vztah k četbě.

Poháněla mě otázka po slovech ukrytých za textem povídky, po „dopisu“ napsaném na „listu papíru“, o kterém se v ní hovoří, aniž je jeho znění citováno. Obsah tohoto sdělení přitom dává větám povídky jednotící význam, nepřetržitě k němu odkazují, a teprve propojení ukrytého se zjevným ji umožňuje uchopit, tj. dobrat se určitého porozumění. K tomu lze dospět až tehdy, když člověk rezignuje na smysl celkový, a přijme smysl jako povahou dílčí, nehotový a stále otevřený. Takový způsob zasazení do smyslu nakonec člověka vysvobozuje i z oné horečnatosti jeho aktivity.

Povídka se zvláštním názvem Dobré semeno, koukol je otištěna na deseti stranách a samotný její název – jakkoli jde o zdánlivě průhlednou aluzi – představuje záhadu, kterou postava pojmenovaná Semen, o němž se v textu hovoří, činí jenom enigmatičtější. Stejně jako „tzv. Pastýřův zpěv“, zmiňovaný bez souvislosti zjevné na první pohled, zlomek, nad nímž jeden hlas sděluje, že byl nalezen před sto lety a tehdy „mu nikdo nerozuměl“ a dnes, kdy „jsme v něm všechny obrazy vysvětlili“, zbývá jen říct, že jsme jej „před sto lety nenašli, ale dnes složili“ – k čemuž druhý hlas vzápětí dodává: „Nevěděla jsem, co tím sleduje“.

Věty „Jak já bych mohl oddělovat dobré semeno od koukolu?“ a „Neoddělil semeno od koukolu.“ připomínají Ježíšovo podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mt 13,24–30), v němž se také objevuje výraz „nepřítel“. Věta „Tři lidi jdou za město do polí“ a související otázky po důvodech jednání, jejich motivech, vinících apod. zase mohou evokovat představu Ježíše odcházejícího do Getsemanské zahrady (Mt 26,30.36), který když vyšli, cituje slova proroka Zacharjáše: „Budu bít pastýře a rozprchnou se stáda“. Ale každá z těchto narážek tu zazní tak, že zároveň popírá možnost jednoznačné identifikace. Způsobem, jakým je povídka Dobré semeno, koukol napsána, však ze všeho nejvíc připomíná právě podobenství.

Motiv opakování představuje točící se černý kotouč gramofonu. Opakované čtení dovoluje vnímat text nejen jako linearitu sdělení (rozvíjejících se, navracejících se, odkazujících k sobě apod.), ale nově jako souběžnost, pohyblivou variantnost, která k sobě přikládá různé prvky zároveň v různých potencialitách a dosahuje jakéhosi předlogického, předkauzálního pojetí, jež sice k logičnosti a kauzalitě směřuje, ale zároveň ještě nevylučuje nějakou další možnost, a je otevřeno jakékoli možnosti, které je čtenář v interakci s textem schopen. V tomto ohledu próza Ivana Matouška provokuje a zvýrazňuje moment, v němž se ustavuje význam, podmíněný otevřením možností. Rozšiřovat významové možnosti je však od určité míry nesnesitelné (tak jako na druhé straně naprostá uzavřenost, tj. dokonalá kauzalita a logičnost všeho).

Literární texty Ivana Matouška jsou komponovány obrazově, na způsob výtvarného umění, jako jsou zase v jeho malbách a grafikách četné prvky odkazující k řečovému vyjadřování, k slovům, příběhům a poezii; poukaz k obrazu ovšem nesměřuje k obraznosti vyjadřování, nýbrž ke způsobu rozrušujícímu linearitu textu, způsobu, jímž se k sobě partie textu vážou, stavbě z prvků zpřítomňovaných jakoby zároveň na různých místech jednoho díla a těžících z celkové kompozice komplexnější význam.

Mezi zápisky, které jsem si při někdejším čtení povídky Dobré semeno, koukol poznamenával a založil do knihy, teď nacházím: „čtení jako [myšlené] psaní 2. textu“, „grinovská linearita (obrazy – střídání)“ a jména „Conrad“ (bezpochyby šlo o Srdce temnoty), „Kafka“ (Vesnický lékař), „Musil“, „Robbe-Grillet“ (Gumy). Dnes mě napadá ještě Beckettova prozaická trilogie. Vzpomínám si také, že když jsem o povídce říkal Vladimíru Binarovi – autorovi prózy o ztracené větě Číňanova pěna – upozornil mě, že románem o hledání ztraceného sdělení je i Demlovo Zapomenuté světlo.

Na stejném lístku jsem našel i onu v próze nepřítomnou větu, kterou jsem slovo po slovu s nejvyšším úsilím konstruoval během opakované četby. Zní: „Nemáš už žádný přátele, jen blázny, jako jseš ty sám, odejdi – dnes do půl sedmé –, nebo tě zabijou neznámí přátelé.“ (Poslední dvě slova, případně v podobě Známí přátelé, či stejně v singuláru, což není ve výsledku podstatné, mohla být zdá se i podpisem a věta mohla končit už slovem zabijou.)

Ivan Matoušek reagoval na mé líčení zážitku s jeho povídkou potěšeně, zhruba podobně, jako jsem to pak po čase našel vyjádřeno ve slovech T. S. Eliota. Ten po inscenaci jednoho svého dramatu dostával vzrušené dopisy: „…pisatelé mi předkládali překvapující řešení domněle záhadného významu hry. A bylo zřejmé, že pisatelům těchto dopisů nebyla hádanka, kterou jsem jim domněle nachystal, proti mysli – naopak, měli z ní radost. Aniž si to uvědomovali, vymysleli si tu hádanku sami, aby si mohli dopřát to potěšení a rozluštit ji“ (O básnictví a básnících, s. 124–125).

Porozumět podobenství lze jako obrazu, jeho význam nespočívá v liteře, není doslovný, přesto otevírá slovem svobodnou možnost. Ke čtení, jež zároveň směřuje k tomuto způsobu rozumění, lze vztáhnout výpověď z novozákonní Jakubovy epištoly: „Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ (Jak 1,21–22).

2018