Před padesáti lety, 19. října 1970, zemřel v Praze Vladimír Kafka, germanista, překladatel a nakladatelský redaktor. V nakladatelství Mladá fronta, kam nastoupil po ukončení studií, měl na starosti od roku 1957 vydávání německé a francouzské literatury. V roce 1958 redigoval společně se Zdeňkem Frýbortem tamní nakladatelský čtvrtletník Kruh, jehož úroveň v tomto ročníku vysoce převýšila ročníky předchozí i následující a objevily se v něm původní texty či překlady některých vynikajících autorů, kteří byli v nemilosti tehdejšího režimu nebo vykázáni na úplný okraj kulturního dění: Pavla Eisnera, Jana Grossmana, Františka Jungwirtha, Pavla Kopty, Petra Kopty, Josefa Škvoreckého, Jana Vladislava, Alberta Vyskočila, Ivana Vyskočila, Petra Wittlicha či Jana Zábrany.

Překlady Vladimíra Kafky vycházely v šedesátých letech v nakladatelstvích Odeon a Mladá fronta. Patřil mezi nejplodnější a také nejlepší překladatele beletrie z němčiny. Přeložil knihu esejí Richarda Matthiase Müllera Sokratovské dialogy. 103 rozhovory o Německu (1968) a romány Heinricha Bölla Biliár o půl desáté (1962) a Klaunovy názory (1966), také Güntera Grasse Plechový bubínek (1969).

Záhy se však začal soustředit zejména k dílu Franze Kafky, přičemž kromě dvou kafkovských životopisných monografií od Maxe Broda (1966) a Klause Wagenbacha (1967) vyšly v jeho překladu tři svazky Kafkových próz: Povídky (1964), Popis jednoho zápasu. Novely, črty, aforismy z pozůstalosti (1968) a Zámek (1964, 1969). Práci na Kafkových denících již nedokončil.

Kromě toho se podílel, společně s Rio Preisnerem a Miloslavem Žilinou, na knižním překladu zásadní literárněvědné studie Ericha Auerbacha Mimesis (1968) a do sborníku Překlad literárního díla (1970) přispěl překlady studie Emila Staigera (spolu s Josefem Čermákem) a Wolfganga Schadewaldta.

Překlady a také vlastní články publikoval i v časopisech, zejména ve Světové literatuře a Tváři. Do širšího okruhu spolupracovníků Tváře patřil po celou dobu jejího trvání (1964–1965, 1968–1969), členem redakční rady, uvedeným v tiráži, byl v letech 1968–1969. Když Jan Lopatka v roce 1990 vysvětloval koncepci časopisu, uvedl, že jednou z úloh Tváře bylo zaplňovat bílá místa, stavět most mezi minulostí a přítomností a připomínat kulturní souvislosti, a upozornil, že „v tomto směru byli nesmírně důležití naši starší kamarádi, kromě Emana [Mandlera] zvláště Jiří Němec, Vladimír Kafka, Zbyněk Hejda a Ladislav Hejdánek, kteří toho pamatovali víc než my, a rovněž měli za sebou lepší školství“.

Na počátku roku 1965 uveřejnil Vladimír Kafka v Tváři článek Bílá místa na mapě překladatelského impéria, který napsal s Jiřím Němcem. Jak ukazuje knižní soubor Kafkových textů, uspořádaný Petrem Turkem a nazvaný Studie a úvahy o německé literatuře (Kra 1995), tématům „otevírání oken do Evropy“, kulturní výměny se západními (zejména německojazyčnými) zeměmi a koncepčnosti výběru překladů a jejich kvalitě se Vladimír Kafka věnoval ve svých příspěvcích do tehdejšího literárního tisku opakovaně a s promyšleným postojem. „Není snad přehnané zjištění,“ upozorňoval v článku Včerejšek a dnešek našeho překladu v časopise Knižní kultura č. 5/1965, „že v padesátých letech znamenají některé prozaické překlady – namátkou: J. Votrubové-Koutecké Kleist, Skoumalův Swift, Zábranův Babel, Škvoreckého Hemingway – pro českou prózu podstatně víc než drtivá většina původních českých prozaických prací tehdy vydávaných (podobné příklady by se ovšem daly jmenovat i v poezii); dalo by se s mírnou nadsázkou říci, že nejlepší česká próza té doby žije pod cizími jmény.“

Se stejnou mírnou nadsázkou můžeme konstatovat, že totéž platilo i pro léta šedesátá včetně Kafkových překladů tehdy vydaných. A pokračovat můžeme směle přes „normalizaci“ až do současnosti – překladatelský um několika současných mimořádných překladatelů možná právě zachraňuje českou literaturu v její většině před pádem do propasti, který by byl jinak již neodvratný.

Život devětatřicetiletého Vladimíra Kafky ukončila nemoc v době, kdy zdejší svobodný kulturní a společenský život, jejž svým přínosem spoluutvářel, začal být po krátké nadějné etapě politickým vazalstvím na Moskvě opět brutálně potlačován. Nenahraditelná ztráta však s sebou nese i možnost uvědomit si, že předávání kulturních hodnot nespočívá jen v množství odvedené práce, ale je umožněno už tím, že se v pravou chvíli udělá či vysloví to, co je platné i pro všechny budoucí časy a jednání v nich a na co je možné navazovat.

„Překládání je pro mne jedna z nejzábavnějších činností, plná překvapení a dobrodružství,“ odpověděl Vladimír Kafka roku 1969 do překladatelské ankety. „Za druhé nejlepší možný způsob poznání literárního díla. Právem platí překládání (myslím samozřejmě překládání závažných, tedy vždycky obtížných děl) za činnost vlastně absurdní, jejíž absolutně adekvátní výsledek je něco nemožného. V tom je ovšem dráždivá vyzývavost, zajímavost té práce. ... Nevím přesně, co se myslí tou ,mechaničností‘ v souvislosti s literárním překladem. Znamená-li to ale například práci se slovníkem, se sekundární literaturou, pak té ,mechaničnosti‘ není nikdy dost. Jinak nevěřím na překlady a překladatele, kteří jsou tak dobří, že překlad sekají rovnou do stroje, deset stránek za den.“